Ne že bych osobně měl s devadesátými lety nějaké velké zkušenosti. V roce 1994 jsem šel do první třídy, ode mě „Chce se mi brečet… kytary, Bunkr, nejlepší léta, nějak nám to uteklo“ bohužel neuslyšíte. Přesto! Prouzu jsem měl vždycky rád. Kouzlem oplýval především Tomáš Hampel a texty na prvních dvou deskách kapely (1990 a 1992). Jeho lyrika hovoří podivně přitažlivým hlasem, jde o jakési nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí.

„Kdyby se mi chtělo / kdyby bylo kam / to by bylo jiný / to by bylo fajn“ nebo „Dnes nemám náladu do práce jít, lehnu si raději a pak se uvidí“ zní v Hampelově podání plném protikladů (apatie vs. naštvání, fatálnost vs. nihilismus) neodolatelně i po třiceti letech. Kapela sice vycházela z gothic rocku, byla ale víc než jen kopírka svých vzorů. Těžko říct, proč to u pozdějších českých kytarovek bylo už stále vzácnější, když se dnes nadšeně píše třeba o kapele Role, je to vůči 90. letům snad až neuctivé. Hampel z kapely odešel během nahrávání třetí desky, která nikdy nevyšla. Na následující dekády se zcela ztratil z veřejného prostoru a v roce 2018 zemřel. Zůstává s námi ale nadále v textech Prouzy, ve kterých toho možná řekl méně, než bychom od něho chtěli, ale sám za sebe asi přesně tolik, kolik potřeboval. „Nová“ deska Prouzy je také úsporná, nabízí pět písní, jde o demoverze, které se nyní našly a z kterých měla vzniknout ona třetí deska. Vůbec poslední píseň, na které Hampl pracoval, se jmenuje O vodě. A je v ní všechno, co z Prouzy udělalo asi nejmagičtější kapelu 90. let.

Prouza: Demo 1994, Indies Scope, vyšlo 7. 6. 2024

Doma je doma

Není to tak dávno, co naší společností bouřlivě rezonoval projev Darji Kaščejevové, která v rámci předávání Českých lvů reflektovala pozici žen v kulturním systému, respektive poukazovala na to, že nelze skloubit práci a péči o děti. Ve všemožných diskusích se přitom možná zapomnělo na to, že rodičovská dovolená se v některých případech může pro umělce a jeho tvorbu stát „produktivním omezením“. To uměleckou kreativitu nesvazuje, ale naopak obohacuje. Příkladem může být nová sbírka Domáce práce slovenské básnířky Juliany Sokolové, napsaná při výchově jejích dětí. Sokolová ve své poezii – jak už je z názvu patrné – ohledává prostor domova, ale o žádný poetický biedermeier tu nejde. Obyčejný pokoj se mění v živelný vesmír a z každé všední události se stává něco věčně zapamatovatelného. „Básne sú vzácne,“ říká autorka o své tvorbě. Sbírka vychází po deseti letech od předešlé a už teď sklízí nadšené recenze. Navíc je nominována na nejprestižnější literární cenu na Slovensku Zlatá vlna.

Juliana Sokolová: Domáce práce, Literární bašta, 80 str.

Draci chrlí ohně

Přiznám se bez mučení, velkým fanouškem Hry o trůny jsem nikdy nebyl. O to víc mě tedy překvapilo, s jakým gustem jsem před dvěma roky zhlédl Rok Draka, který úspěšnému seriálu časově předchází. Druhá série Draka už odstartovala a vyvrcholí 4. srpna. Doufám v sáhodlouhé hovory, mocné pletichy a trochu té dračí zuřivosti. A hlavně aby to přežil Daemon Targaryen!

Rok Draka: II. série, MAX, od 16. 6. 2024

Přejíst se Warholem

Je vůbec ještě někdo zvědavý na další výstavu Andyho Warhola? V dobách, kdy se jím zaštiťují všelijací „umělci“, by člověk snad i řekl, že už to stačilo. Název výstavy je poctou knize Alana Downse Sametový vztek (řeší, jaké to je, vyrůstat a žít jako gay) a celkově témata výstavy (nahota, sex, ideál krásy) ukazují ne tolik známou Warholovu tvář. Výlet do Berlína spojený navíc s koncertem se vyloženě nabízí, začátkem července tam během pár dnů zahrají: Amen Dunes, The Breeders a Kim Gordon.

Andy Warhol: Velvet Rage and Beauty, Neue Nationalgalerie, Berlín, do 6. 10. 2024