Hostem letošního ročníku největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení (Brno, Ostrava, Prešov, Košice, Bratislava, Lvov) byl Tchaj-wan. Mezi hosty patřila také novinářka, právnička, kriminoložka a předsedkyně Tchajwanské aliance za zrušení trestu smrti Čang Ťüan-fen. Autorka non-fiction na festivalu představila knihu Hooligan Wang Xin-Fu, za niž obdržela Tchajwanskou literární cenu. Pojednává o nejstarším muži v cele smrti na Tchaj-wanu, jenž může být kdykoli popraven za zločin, který však nespáchal. Případ poutá pozornost už tím, že se odehrál v době, kdy v zemi neplatila presumpce neviny a trestní zákoník demokratizující se společnosti se ještě opíral o praxi předchozího autoritářského režimu.

Česko a Tchaj-wan jsou země podobné nedávné historie: musely čelit dvěma totalitám, u vás to byla japonská a čínská, zhruba ve stejné době se jich zbavily a společnosti se začaly demokratizovat. Byla jste u nás poprvé, jak jste se tu cítila? Našla jste nějaké podobnosti?

Skutečně si jsme podobní, přičemž nejde jen o to, že Česko i Tchaj-wan se demokratizují posledních třicet let. Mnozí to možná nevědí, ale jak tchajwanský Kuomintang, tak čínská komunistická strana jsou vlastně leninistické strany, takže i způsoby, jakými byla strana organizována a jakými byl ovládán stát, jsou podobné těm, jak byla organizovaná KSČ. Závidím Česku, protože Češi se umějí vymezit vůči své komunistické minulosti a vědí, kdo je jejich vnější nepřítel. Chápou, že Rusko je jiný stát. Kdežto náš vztah s Čínou je víc ambivalentní, protože Kuomintang přišel z Číny a přivedl s sebou hodně lidí, kteří na Tchaj-wanu zůstali. Takže jsme si blízcí jazykem a kulturou, což znamená, že rozlišování mezi Čínou a Tchaj-wanem je daleko složitější než u vás. Například si u nás kdekdo myslí, že bychom se s Čínou měli sbližovat.

Ve střední Evropě přes média vnímáme vzrůstající napětí mezi Tchaj-wanem a Čínou. Sledujete vy, co se děje na Ukrajině? Tedy válku v Evropě?

Víte, Tchaj-wan není součástí mezinárodních organizací, dokonce ani OSN či Světové zdravotnické organizace. Stojíme vlastně mimo svět, tudíž moc nevnímáme globální potíže a jsme necitliví k mezinárodním otázkám včetně Ukrajiny nebo Izraele. Tchajwanci bohužel nevědí, že válka na Ukrajině je svým charakterem podobná našim problémům s Čínou. Netuší, že Rusko a Čína jsou si blízké, protože využívají stejné mechanismy moci a způsoby, jak prosazovat své zájmy. Například apelují na mír, třebaže výboji získávají další území, jako to provedlo Rusko na Krymu nebo jako to Čína zkouší provést s námi. Tchajwanci tyto zjevné paralely nevidí, a nechápou je tedy ani jako výstrahu. Proto někteří nevnímají Čínu jako hrozbu. Nejde ovšem jen o Ukrajinu, Tchaj-wan by si měl vzít příklad z Hongkongu a z toho, že naším osudem může být tamní dění.

Jak vidíte situaci v Hongkongu?

Protesty v Hongkongu v roce 2019 velmi zapůsobily na tchajwanskou společnost. Víc než dva miliony lidí u nás vyšly do ulic a postavily se za hongkongskou demokracii a za demokratické principy. Společnost, jež původně byla bohatá a pokojná – Hongkong byl centrem finančnictví východní Asie –, se najednou stala místem násilí. Jak vojsko, tak policie byly čím dál násilnější, skutečně sáhly po zbraních a zabíjely lidi. To je pro nás velké memento a velmi to na Tchajwance zapůsobilo. Pochopte, že moje generace, když byla mladá, vnímala Hongkong přes jeho populární písně, herce, televizní seriály a celkovou televizní produkci. Pro nás byl Hongkong znakem modernosti, být z Hongkongu znamenalo být šik, bylo to bohaté město, z kterého se časem stala první linie boje za demokracii. Když Hongkong přešel pod čínskou vládu, bylo to pod sloganem „Jeden stát, dva systémy“ – a my vidíme, že to nefunguje a že čínský stát absolutně přebral vládu nad celým ostrovem a jeho okolím. Je to pro nás velké ponaučení.

V Česku vnímáme Tchaj-wan jako jeden z technologicky nejvyspělejších států světa. S tím si automaticky pojíme to, že vaše společnost je vyspělá také občansky. Proto je překvapující, že na Tchaj-wanu není zrušen trest smrti, o což se hodně zasazujete.

Myslím, že je to problém kulturní, protože na Tchaj-wanu není zakořeněné povědomí o lidských právech. Máme sice rozšířené a dobré vzdělávání a Tchaj-wan skutečně je technologicky a inovačně velmi napřed. Jenže s tím souvisí to, že když se snaží budovat mezinárodní vztahy, jsou to vztahy obchodní. Ale chybí nám smysl pro navazování mezinárodních vztahů v kontextu lidských práv, cit sdílet s ostatními také hodnoty a standardy. Státy Evropské unie se neustále pokoušejí ladit na podobnou strunu. Jenže Tchaj-wan, protože je izolovaný, hraje jinou hru. Je sice pravda, že když se Tchajwanci podívají na své sousedy a na to, jak jsou u nich prosazována lidská práva, vidí, že jsme na tom lépe. Ale kdybychom svůj pohled rozšířili a stali se součástí mezinárodních organizací, kde bychom své standardy právě museli harmonizovat s ostatními, tak by se u nás určitě zlepšilo pochopení, co jsou to lidská práva a jak by se měla prosazovat.

Jak se drobná žena jako vy dostane k agendě trestu smrti?

Je zajímavé, že proti trestu smrti jsou u nás většinou ženy, kdežto odsouzeni k němu bývají většinou muži. Dokonce ani vražedkyně nedostávají nejvyšší trest. Také na tom je znát, že celkově jsou ženy vnímány spíš jako altruistické, což je možná důvod, proč se také v agendě zrušení trestu smrti angažují víc než muži. Dalším faktorem je vzdělání: do hnutí proti trestu smrti se zapojují lidé vzdělanější a většinou vzdělaní v zahraničí – například v Německu, kde je silná právní kultura. Takže rozdíl mezi těmi, kdo se na Tchaj-wanu angažují za zrušení trestu smrti, a odsouzenými, jichž se trest týká, je do značné míry rozdíl společenské třídy. Že jsem žena, nehrálo roli v mém rozhodnutí věnovat se této otázce, chci zlepšit postavení práva na Tchaj-wanu. Ostatně dřív jsem se angažovala ve feministickém hnutí, to přineslo výsledky: pokud jde o rovné příležitosti pohlaví, je už tchajwanská společnost otevřená. Zrovna v soudnictví počet soudkyň převyšuje počet soudců.

To je tedy konkrétní výsledek feministického hnutí. A pokud jde o výsledky práce vaší Tchajwanské aliance za zrušení trestu smrti, kam jste se posunuli?

Je to frustrující práce, protože se neustále dovoláváme a většinou dostáváme negativní odpovědi, jako třeba v případě k smrti odsouzeného Wang Xin-Fua, o němž je moje poslední kniha. Ustavičně někam píšeme, upozorňujeme na nedostatky soudního řízení nebo procesní problémy, jenže stále se nám nedaří. Totéž na sociálních sítích: jakákoli naše veřejná aktivita, třeba pouhá přednáška, přináší spoustu negativních komentářů. A tak je pro členy našeho hnutí důležité vydržet být dostatečně silní, i když se nedaří. Podařilo se nám aspoň rozšířit povědomí o trestu smrti jako o problému a dostat ho do širší společnosti – konečně si ho všímá mainstream. Letos na jaře se nám také podařilo napsat na Nejvyšší soud s požadavkem zrušení trestu smrti, v září bychom měli dostat odpověď. A bez ohledu na to, bude-li kladná, či záporná, víme, že se musíme připravit, protože na nás zas přijde smršť negativních emocí a kritických komentářů. Čili posun je už v tom, že se o této agendě obecně ví.

Věnovala jste se feministickým otázkám, ale také otázkám LGBT. V Česku jsou to dvě agendy, které rozdělují společnost. Vede se boj mezi těmi, kteří chtějí svobodu a volnost pro všechny, a těmi, kteří chtějí tradiční organizaci vztahů. Jak je nálada kolem těchto otázek na Tchaj-wanu?

Možná víte, že Tchaj-wan je první zemí v Asii, která odsouhlasila možnost stejnopohlavních manželství. Samozřejmě takovému rozhodnutí předcházelo velké úsilí občanské společnosti. Členové hnutí, kteří toto prosazovali, našli množství dobrovolníků, ti každý den u vstupu do metra rozdávali letáky, hovořili s lidmi, snažili se problém ostatním vysvětlovat. Společnost ovšem byla rozdělená a ne každý vnímal tuto agendu pozitivně. Ale když zákon prošel, lidé si uvědomili, že nemá vliv na jejich život a neohrožuje jejich práva. Takže se nám podařilo každodenní prací zvýšit povědomí o tomto problému a celkově se počet lidí, který toto toleruje nebo přijímá, po přijetí zákona velmi zvýšil.

Zvuk vaší mateřštiny na mě působí jako mohutná klidná řeka, jejíž hladinu čechrají drobné vlnky. Jak na vás působí čeština, když ji slyšíte?

V čínštině platí, že znak nebo dva znaky jsou celé jedno slovo. Takže nemáme mnoho hlásek, které se ve slově proměňují. Zatímco v západních jazycích, to znamená i v češtině, se mi zdá, že je hlásek strašně moc, a zvuky v jednom slově se proto hodně mění. Takže zníte tak jako… hodně rychle. Ve srovnání s němčinou mi ale čeština připadá měkčí. A než jsem přišla sem, nechápala jsem, jak si mohou dva jazyky, které jsou si blízké, ale přitom jsou samostatné, tedy čeština a slovenština, tak dobře rozumět. Pořád tomu nerozumím, ale už si to aspoň dovedu představit, protože jsem to zažila.

Ptal jsem se i proto, že hovoříte o čtenářstvu jako o potřebném korektorovi nebo interpretovi vašich textů. Podle vás mají čtenáři schopnost svým čtením text vylepšit. Můžete ale takovou zpětnou vazbu získat přes překlad od lidí jiného jazyka a jiné kulturní zkušenosti?

Řekla jsem to nad svou poslední knížkou, protože jsem nebyla spokojená s tím, jak jsem ji napsala. Příběh, který zpracovává, má totiž stále bílá místa, která se mi nepodařilo objasnit, proto jsem na sebe byla přísná. Protože když píšeme literaturu faktu a snažíme se nějaký příběh zpopularizovat nebo medializovat, doufáme, že čtenáři přijdou s nějakým objevem, s novým důkazem, který ten který případ dokáže změnit. Pravda, v případě Wang Xin-Fua se to nemůže stát, protože se stal tak dávno, že už žádné důkazy nejsou. Publikum mě však upokojilo, že na sebe tak přísná nemusím být, protože něčeho jsem svou knihou přece už dosáhla. A festivalová reakce a dotazy místního publika, které jsem dostala, byly zas úplně jiné a dávaly případ Wang Xin-Fua do kontextu tchajwanské demokratizace, do kontextu reformy našeho soudnictví, zkrátka do jiných souvislostí, než skrze které se na to dívají tchajwanští čtenáři, což mi nabídlo nové způsoby, jak na látku nahlížet. Takže i když nemáme společný jazyk, existují zjevně společné body, z nichž lze vycházet.

Existuje-li silný příběh s bílými místy, proč psát non-fiction, proč nedat přednost románu?

Cílem mé knihy a mého snažení je znovuotevřít případ, o němž pojednává. Proto jsem zvolila žánr literatury faktu – chtěla jsem lidem i soudu ukázat důkazy, jež přehlížejí. Cílem je osvobodit Wang Xin-Fua.

Během Měsíce autorského čtení vás přijelo z Tchaj-wanu jedenatřicet. Znáte se, nebo je takový festival příležitost poznat nové kolegy? A jaký ohlas takový festival může na Tchaj-wanu mít?

Protože jsem po studiích byla novinářka, dělala jsem s mnoha autory ze starší generace rozhovory a znám je. Ale ty mladší poznávám až tady. Ostatně výběr spisovatelů je na festivalu různorodý, ale zároveň reprezentativní. Je to výborná kombinace různých stylů. Víte, pro nás byl celý festival, jeho organizace a prezentace úplně nový zážitek, o kterém ještě budeme muset přemýšlet.

Jak to myslíte?

Jsem velmi dojatá tím, že české publikum bere vážně to, co píšu. Ale všichni si odtud odnášíme ještě něco, co pro vás nejspíš bude překvapení: a sice zjištění, že čtení na veřejnosti je dobrý způsob, jak prezentovat literaturu. Na Tchaj-wanu se totiž nic takového nedělá, veřejná čtení neexistují.

Vážně?

My když máme prezentovat svá díla, máme vlastně přednášku. Není to tak, že bychom četli a k tomu něco vyprávěli nebo diskutovali s publikem, nikoli – my máme přednášku, na níž vysvětlíme, o čem knížka je, a ukážeme nějaké fotografie. Ale není to čtení. Takže je možné, že díky zkušenostem z Česka to promyslíme a začneme také u nás číst svá díla na veřejnosti.