Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.

Já to s Palahniukem vydržel až do Snuff (2009), Pygmej (2010) už se opravdu nedala zvládnout. Právě styl nové knihy Belgičana Dimitriho Verhulsta (51) Mít a být má něco, za co by už mnoho let Palahniuk vraždil. Jednoduchý, ale funkční nápad, neotřelý jazyk, velkou porci sarkasmu a nekorektnosti, něco málo přes sto stran, tudíž sevřenou strukturu a tempo, jež nestačí polevit.

V češtině zatím vyšly tři romány nebo novely, záleží na tom, jak moc zklamáni jste, když má kniha jen něco přes sto stran (všechny skvostně přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková). Verhulst vydal knih mnohem víc, proč u nás jako první vyšlo zrovna dílo Úprdelný dny na úprdelný planetě (2011), je mi záhadou, byl bych mnohem více zvědav na překlad takřka čehokoli jiného, co napsal. Nelituji ale, že jsem si ji přečetl ze dvou důvodů. První je ten, že jsem si opět potvrdil, proč jsem se nikdy, ani v tom ideálním věku dospívání, nenaladil na psaní Kurta Vonneguta Jr.; Verhulst tu totiž působí jako Vonnegut na urychlovači myšlenek, ve své snaze šokovat a být za každou cenu vtipný je ale ještě topornější. Druhý důvod je ten, že aspoň lze sledovat, jak v dalších knihách sice dělá to samé, šokuje a vymýšlí černohumorné situace, nepůsobí to ale už zdaleka tak samoúčelně. Jeho další v češtině vydaná kniha nese název Opozdilec (2017) a vypráví příběh postaršího pána, který už má dost své ženy, a aby se jí zbavil, nenapadne ho nic lepšího než předstírat alzheimera. Podobný základ prý měla česká komedie Teorie tygra, nepředpokládám, že by ji Verhulst obšlehl. I hlavní motiv novinky Mít a být je ale prakticky totožný s knihou Peklo od Jasutaky Cucuiho (2009, u nás vydal taktéž Odeon).

Metafora života jako drogové závislosti! Hlavní hrdina zemře a dostane se do jakési čekací místnosti, kde s jemu podobnými čerstvými mrtvolami musí projít kúru, při které se zbaví své závislosti na životě. Pokud to nezvládne, vrátí se a prožije svůj život znovu, od začátku do konce, nachlup stejně. Takže se tu ocitne opět a vše jen oddálí. Verhulst se opravdu nebojí cynismu, jedna z postav v klidu pronese, že nejlepší jsou teroristické útoky na koncertech v Paříži, protože je tam hodně mladých, každý u sebe má kuřivo. Cigaret je totiž na tomhle místě žalostně málo. Životní osud hlavní postavy i ostatních pacientů je naprosto otřesný, trauma střídá trauma, životní zklamání se vrší. Přesto jsou všichni na svůj život upnutí, koneckonců nic jiného neměli a teď už nemají ani tu bídu a zoufalství, jen vidinu nicoty nebo druhého kola. Možná třetího či padesátého, nevědí totiž, jestli už v téhle „odvykaččce“ náhodou nebyli.

V české literatuře kniha jako Mít a být zoufale chybí. Příběh, který nemusí být nijak originální, ale je napsaný s lehkostí, razancí, ohromnou energií a neohlíží se, koho by se nedejbože mohl dotknout. Zrovna u Mít a být jsem si několikrát řekl: „Sakra, takovou knihu napsat!“ Formálně zdatné, neuctivé a zábavné, občas už po spisovatelích ani víc nežádám. Občas se taky tvrdí, že v těch nejlepších knihách se nedovíte nic, co byste už sami nevěděli, jen jste to takhle nedokázali vyjádřit. S tím by se dalo polemizovat, vlastně ani nevím, proč by zrovna romány měly sloužit primárně k tomu, abychom se z nich dověděli něco, co nevíme. Dimitri Verhulst naštěstí píše o smrti, tedy o věci, o které neví zhola nic. Přitom se mu podařilo napsat jaksi pravdivější příběh o obyčejných životech, než nabízí většina soudobé literární produkce.

Dimitri Verhulst: Mít a být, Odeon, 2024, přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, 136 str.