Tag: literatura

Články k tagu

Náprstkovci sobě

Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol, jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace).

Stíny Franze Kafky nad kolonádou

„Kinematograf vnucuje pozorovaným věcem neklid pohybu, klid pohledu zdá se důležitější,“ napsal Franz Kafka v roce 1911. „Kafka se řadí mezi spisovatele, jejichž dílo už desítky let provokuje filmaře. Jako by potutelně popichoval k pokusu zachytit co nejautentičtějším a nejintenzivnějším způsobem unikavou podstatu vlastních formulací, příběhů a jím vykonstruovaných realit a úzkostlivých pocitů,“ domnívá se umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Karel Och.

Kafkův dopis jde v Londýně do aukce. Popisuje v něm svůj spisovatelský blok

Londýnská aukční síň Sotheby's nabízí do dražby dopis od pražského spisovatele Franze Kafky, od jehož úmrtí letos uplynulo 100 let. V dopise, který napsal pravděpodobně v dubnu až červnu 1920 v severoitalském sanatoriu Merano, se autor svěřuje příteli, že už nedokáže dál psát. Aukční síň odhaduje hodnotu dopisu na 70.000 až 90.000 liber (zhruba dva miliony až 2,6 milionu korun).

Po stopách Franze Kafky ještě jednou

V nabídce knih Kafkových i kafkovských, poměrně bohaté v roce 100. výročí spisovatelovy smrti, mediálně nepřehlédnuté, se objevil i průvodce S Kafkou na cestách, nabízený už na květnovém orientálním bazaru zvaném Svět knihy. V nedůstojném náhradním prostředí na pražském Výstavišti (kde za cappuccino, ne, v tomto případě raději kapučíno, podávané jako na nějakém koupališti v papírovém pohárku, chtěli vykutálení „baristé“ 90 korun) vyložili čeští nakladatelé na pulty nikoli jen to, co vydali od loňského jara (taková prezentace by měla smysl), v roli trhovců se snažili prodat spolu s novinkami též rozmanité ležáky, někdy za „veletržní cenu“, zhusta však za původní, svazky často deset, patnáct, ba i víc let staré, marně nabízené návštěvníkům už loni, předloni atd. Bedekr Na cestách s Franzem Kafkou (2009) však mezi nimi nebyl.

Zpátky do roku 1994, doma je doma, draci chrlí ohně

Ne že bych osobně měl s devadesátými lety nějaké velké zkušenosti. V roce 1994 jsem šel do první třídy, ode mě „Chce se mi brečet… kytary, Bunkr, nejlepší léta, nějak nám to uteklo“ bohužel neuslyšíte. Přesto! Prouzu jsem měl vždycky rád. Kouzlem oplýval především Tomáš Hampel a texty na prvních dvou deskách kapely (1990 a 1992). Jeho lyrika hovoří podivně přitažlivým hlasem, jde o jakési nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí.

Ano, život je prazvláštní

Toto je rozhovor starých známých. Jáchyma Topola jsem se na to chtěl léta zeptat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Pak umřel Vlastimil Harapes a Jáchym sám řekl, hele, možná bych o tom, jak žil Vlastík s mým tátou, něco řekl. A já řekl: Myslíš? Jo, lepší, než když kolem toho bude taková divná mlha. Ale začali jsme něčím jiným, Věrou Sosnarovou.

Koho zajímá poezie? letos do Louvru nemusíte, fotograf Koudelka

Když v minulém roce zvítězila v Magnesii Liteře básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ od Miloše Doležala, mnozí literární publicisté zmiňovali, že z poezie se znovu stává živé médium, které jako jediné dokáže to, co nezvládnou ani nejmodernější technologie. Na chvíli v literárním prostoru zavládla zvláštní potřeba mluvit o poezii, jako by něco znamenala, jako by v sobě měla nějakou zásadní hodnotu k porozumění světu. Byla to jen kratičká chvíle. Celý rok si pak média na tento žánr skoro ani nevzpomněla.

To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Temný mýtus o zrození dneška

Stará dobrá jaderná apokalypsa. Pro člověka určité generace může strach z ní mít ten trochu retro nádech, vidí v ní a ve strachu z ní taky atribut časů dětství a dospívání, vzpomínku na ni má uloženou v paměti někde vedle znělek Dietlových seriálů a chuti šumáku v puse. Tak moc byla tenkrát probíraná a trénovaná (nohama k výbuchu!), stala se součástí kolektivní imaginace, živou perspektivou budoucnosti. Tedy – živou. Jak se to vezme. A pak se nějak vytratila, spolu se světem rozděleným do sfér vlivu dvou nukleárních supervelmocí, její možnost jako kdyby zmizela spolu s železnou oponou.

Ještě se umím překvapit

Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.

Metalová vesta pro tonoucí duše

Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.

Poslední Vernon Subutex, z řecko-perských válek, osobnostní typologie

Vernon Subutex je padesátník odepsaný dobou, jejímuž tempu nechce stačit. Sálá z něj energie vonící přátelstvím, která k němu stahuje frustrované vrstevníky ohýbané tlakem práce, rodiny, politiky, společenských očekávání. Tahle parta opustí Paříž a založí kočovnou komunitu. Dá se ale uniknout?

Smutná literatura

České sdružení regulovaných elektroenergetických společností, jež tvoří státní správce sítě ČEPS, ČEZ a pár dalších distribučních společností, vyčíslilo investice do distribuční sítě nutné vzhledem ke změnám v energetice: letos 40 miliard. To je „jen“ o 10 miliard víc, než investovali v průměru v posledních deseti letech, ale v následujících jedenácti letech to má být 476 miliard. Něco bychom do sítí jistě museli tak jako tak investovat, ale valná část z toho je cena za Green Deal. Za to, aby majitelé obnovitelných zdrojů mohli dodávat do sítě proud, když si zrovna zamanou.

Literatura jako hobby

Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.

Výstava Nové realismy, biografie Franze Kafky, Art Salon Pražského jara

Pojmem nové realismy se rozumí širší spektrum dobově aktuálních realistických přístupů zahrnujících oblasti tvorby tradičně označované jako neoklasicismus, verismus, nová věcnost, sociální umění, magický realismus a primitivismus, ve fotografii zejména nové vidění. Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, GHMP, Praha, do 25. 8. 2024.

Řídký originál

Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.

Co smíme říci

V knize Společnost nevolnosti vyprávím příběh ze sbírky povídek Po starém schodišti italského spisovatele Maria Tobina, občanským povoláním psychiatra: Vysoký funkcionář fašistické moci končí v blázinci, protože se u něho rozvinulo delirium negationis. Závoj negace pokryl celý jeho svět, nic neexistuje, tvrdí, ani Mussolini a jeho zadnice naditá v černých rajtkách či hulákající davy v černých košilích. Ani jeho žena a děti. Stojí sám proti dravému proudu obrazů, hlasů a tváří, všechny je musí negovat – svět jako vědomí a nic. Jen sténání umírajících spolubojovníků z první světové války a jejich zkrvavená těla zcela negovat nedokáže, stále se vracejí.

Básník s pistolí

O Juraji Cintulovi, pachateli atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica, se píše jako o básníkovi a spisovateli, počítám, že ho to těší. Je to forma uznání jeho literárních snah, ne každý, kdo v životě sesmolil pár veršů, si automaticky zaslouží být označen za básníka. Ne každý, kdo vlastním nákladem vydal knihu, je spisovatel.

Psaní na nože

Pokoj 101 je pokojem lásky. V podání George Orwella a jeho románu 1984 to znamená, že tam zakusíte svá největší muka. Pro protagonistu románu Winstona Smithe jsou tím nejhorším krysy. Salman Rushdie se vždy nejvíc obával oslepnutí. Když před několika lety onemocněl na levé oko a zrak mu začal slábnout, zmocnila se ho panika. Co když už brzy nebude moct číst ani psát? Tou dobou nemohl tušit, co si pro něho nachystal jeden černě oděný mladý muž, který v rozhovoru pro New York Post uvedl, že britsko-indického spisovatele „fakt hodně nemá rád“.

Český varhanní festival, mezinárodní knižní veletrh, krásy turínského muzea

Zážitek z varhanní hudby na vzácných historických nástrojích po celé republice nabídne více než 60 koncertů v rámci 18. ročníku Českého varhanního festivalu. V pražském kostele sv. Ignáce (Karlovo náměstí) se varhany rozezní 18. května, v rámci maďarské Noci varhan se zde představí varhaník László Adrián Nagy.

Biografie jako nástěnka

Autor důkladné, solidní, citovatelné biografie Jiřího Šlitra (1924–1969) aby byl muzikolog, teatrolog a historik umění v jedné osobě; pokud tak velký záběr nemá, snad aby se práce rozdělila mezi spolehlivé znalce, z nichž každý si napíše svůj kvalifikovaný part, viz třeba mohutnou, šestisetstránkovou monografii Josef Čapek (1996), v níž se o text podělili historik umění Jaroslav Slavík a literární historik Jiří Opelík.

Čím víc toho člověk ví, tím je to horší

Celý profesní život se zabývá ruskou kulturou a překlady ruské literatury. Několik let žila v Moskvě a po návratu si připadá jako v exilu. Loni vydala svou první prózu, román Hella. Popisuje autorčinu snahu rekonstruovat životní příběh Heleny Frischerové, předobrazu jedné z postav románu Moskva-hranice Jiřího Weila, československé komunistky, která s manželem odjela do SSSR, byla uvězněna v gulagu a po propuštění žila sama na různých místech sovětského Ruska. Text, v němž se spojuje ruská historie i současnost, osudy hrdinky i vypravěčky, potřeba poznávat a rekonstruovat a vědomí jejích limitů získal cenu Magnesia Litera Kniha roku.

Příběh plný mytologie, obrazy a sochy Róny, co se stalo Lise?

Když Lovec narazí na zvláštní bytost, pochopí, že pochází z jiného světa. Netuší však, jak blízko ten svět je a jaké změny s sebou přináší… Na pozadí mýtu o labutí panně, který patří k nejstarším lidským vyprávěním, se rozvíjí první, ale rozhodně ne poslední opakování příběhu Evropy: s jeho migrací lidí, válkami, krví, násilím i nadějí.

Je ještě důležité číst Karla Čapka?

V posledních dnech vzbudil na tuzemských sociálních sítích přinejmenším u jejich intelektuálněji založeného publika ohlas citát, jímž propagoval svou nejnovější epizodu podcast Michaelův MASHUP, což je produkt novináře Michaela Rozsypala. Onen citát zní: „Nesouzním s tím, proč by mělo být dneska pro čtrnáctiletého důležité číst Karla Čapka. Zanechá to v něm nechuť číst. V tomhle věku se musíme naučit, že literatura je něco, co budeme aktivně vyhledávat a bude nás to bavit.“ Ta slova patří Lucii Zelinkové, „knižní influencerce“.

Peter Demetz, poslední z Kafkova pláště

Posledního dubna zemřel ve Spojených státech profesor Peter Demetz. Pražský rodák, esejista a spisovatel, profesor germanistiky na nejlepších univerzitách v Americe, kam odešel jako mladý vědec po roce 1948: stihl ještě před únorem doktorát na Karlově univerzitě o přijetí Franze Kafky v Anglii. Tedy, odešel… S jeho příkladně kosmopolitním původem (v jeho rodině se sešly nejrůznější složky staré monarchie včetně exkluzivních genů Ladinů, Rétorománů ze severu Itálie) a s jeho založením humanisty goetheovsko-masarykovského typu mu nezbývalo nic jiného než uprchnout.

Muži za pultem: Taylor Swift, nebo Tereza Semotamová, kdo je větší holka od vedle?

Stalking, amfetaminy, demence, Instagram! Tentokrát probereme opravdu všechno. Přežila by hlavní postava Sobíka ve filmu Mandragora? Jaké je maximální množství kokainu, po kterém ještě natočíte skvělý film? Existuje něco jako dementní verze Depeche Mode? Vyhráli ceny Magnesia Litera ti "správní lidé"? Jde psát o nudě tak, aby nás to nenudilo? Lze přiblížit poezii většinové společnosti? A hlavně! Co říct, až potkáte Ježíše Krista?

Když řeka čaruje

Knižní básnickou prvotinu Aleše Berného (1979) K Helmovskému jezu doprovodil její odpovědný redaktor Petr Onufer větou upřímného vyznání a šikovného marketingu: „Za těch dvacet a něco let, co se potloukám po nakladatelstvích, je tohle přesně podruhé, co jsem s nadšením připravil k vydání rukopis, který mi přišel mailem a o jehož autorovi jsem nikdy předtím neslyšel.“ Je to i kritická výzva. Nejde o sbírku básní, nýbrž básnické pásmo, rozdělené do několika nestejně dlouhých částí

Neuvědomujeme si, jak je svoboda slova ohrožena

Do Prahy přijel koncem března zakladatel britské Unie pro svobodu projevu Toby Young. Pozvala ho česká Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) na spuštění prvního ročníku své ceny. Nominace kandidátů – jak hrdinů svobody slova, tak novodobých cenzorů – je otevřena veřejnosti on-line, vítěze i „vítěze“ pak vybere porota složená z několika veřejně známých osobností. Návštěva se časově strefila do kauzy Albatros, v níž stejnojmenné nakladatelství upustilo od vydání českého překladu knihy Nevratné poškození od americké autorky Abigail Shrierové.

Cenu Magnesia Litera za publicistiku získala Tereza Matějčková z Týdeníku Echo

Ocenění Magnesia Litera v kategorii ČRo Plus Litera za publicistiku získala Tereza Matějčková za knihu Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, kterou vydalo nakladatelství Echo Media. Tereza Matějčková je oceňovanou filozofkou a členkou redakce Týdeníku Echo. Porota udělovala i další ceny napříč 33 kategoriemi. Ocenění si vítězka převzala v Národním divadle. „Děkuji porotě, protože to neměla snadné z různých důvodů. Děkuji šéfredaktorovi Týdeníku Echo Daliborovi Balšínkovi za to, že mě přivedl k novinařině,“ uvedla mimo jiné Matějčková.

Odkaz Dagmar Hochové, nádech a výdech, na duchovní cestě

Velká retrospektivní výstava české dokumentární fotografky Dagmar Hochové a monografie, jež tento materiál zhodnotí, si daly za cíl aktualizovat zažitý obraz autorky jako fotografky dětí a ukázat Hochovou ve světle mnoha dalších tematických oblastí, které se často vztahují k našim národním dějinám. Dagmar Hochová: Retrospektiva, Moravská galerie v Brně, 19. 4. – 29. 9. 2024