Gabriel García Márquez zemřel v 17. dubna 2014 v pozici velkého globálního spisovatele, jenž své nejlepší dílo, Sto roků samoty, napsal před čtyřiceti lety. Hned po vydání (1967) se z něj stal román století, který už nešlo překonat. García Márquez samozřejmě psal dál, ale na všechno, co napsal, padal stín toho gigantu.

Novela Uvidíme se v srpnu je posledním textem, který kolumbijský spisovatel napsal, v předmluvě líčí její zrod spisovatelovi synové Rodrigo a Gonzalo. Jejich otec v posledních letech života trpěl ztrátou paměti, pro spisovatele věcí fatální. Novelu, kterou psal, prý nepovažoval za dobrou a v jistou chvíli se rozhodl, že se má zničit. To se nestalo, když pak otec umřel, synové ji uložili k ledu, po necelých deseti letech ji vytáhli, znovu přečetli a usoudili, že „text má četné a čtenářsky vděčné kvality“, takže se ho rozhodli, za pomoci mistrova osobního redaktora Cristóbala Pera, jenž okolnosti popisuje v doslovu, vydat. Útlá kniha tedy na začátku letošního roku v Barceloně (a záhy po celém světě) vyšla a v jeho druhé polovině už i v českém překladu, kterého se ujala spolehlivá a invenční Blanka Stárková.

Hrdinka novely, stárnoucí, ale stále krásná žena Ana Magdalena každý rok v srpnu odjíždí na ostrov v Karibském moři, snad by mohlo jít o Curaçao blízko pobřeží Jižní Ameriky, ale přesné geografické určení chybí a není důležité. Ana Magdalena žije ve spokojeném manželství s mužem, kterému je, zdá se, oddaná, on asi i jí, ale soužití se už dávno stalo pro oba rutinou, jen nevyslovenou. Její srpnové odjezdy jsou tedy únikem, ale mají i svou „legitimitu“, důvodem návštěv je hrob její matky, která si přála být na ostrově pohřbena. Dcera za ní rok co rok v srpnu trajektem přijíždí, ubytuje se v rozpadajícím se hotelu, na trhu nakoupí mečíky, položí je na hrob, večer zajde do restaurace, pak v hotelu přespí a vrátí se domů. Tak to bylo dosud, ale nyní se objeví muž, který ji pozve na skleničku… Ana Magdalena ji přijme a vlivem ginu, ale i čehosi nepřekonatelného se rozhodne vzít ho na pokoj: sama ho vyzve, on ji následuje, oddají se vášni, ráno muž zmizí, v knize, kterou Ana Magdalena četla, je to Stokerův Drákula, najde dvacetidolarovku. Dosud ctnostná žena je poněkud dotčena, ale cosi důležitého a neodolatelného se v ní spustilo, už ví, že za rok v srpnu se opět vrátí na ostrov a oddá se nahodilé vášni, přičemž myšlenka na ni ovládne už celý její život.

Od začátku vstupujeme do „márquezovského“ světa: tropický ostrov, jeho pachy a vůně, dusivé a kypivé klima, cosi osudového, co má blízko k smrti a k sexu, dvou základních elementů „magického realismu“, kdysi definovaného právě Gabem a jeho mocným talentem. Ten je zde přítomen sice už jen v poněkud redukované podobě (v románu Sto roků samoty by to byla epizodka) a samo téma se v podstatě vyčerpá hned po úvodní kapitole, avšak podmanivost textu není v příběhu, ale v mistrovském stylu. Ten se neztratil. Projevuje se v líčení atmosféry, detailní kresbě prostředí a ve schopnosti prostřednictvím magie slov vtáhnout čtenáře do života imaginární ženy, jež se rodí v mysli spisovatele, který se stává jí: „Paní Bovaryová, to jsem já,“ řekl Flaubert a García Márquez by to mohl po něm opakovat. V Aně Magdaleně vytvořil postavu, která existuje mimo společenské kategorie, není v ní nic, co by se dalo nějak ideologicky hodnotit, autor není macho převlečený za feministu, je to spisovatel s darem popsat elementární sílu touhy, kterou se život brání proti zakrnění a zmalátnění. Konání jeho Any Magdaleny je sice z konvenčního hlediska nemorální, ale projevuje se v něm osobní vzpoura proti základní tragédii života, totiž skutečnosti, že je limitován časem a úbytkem sil.

Literatura, kterou psal García Márquez, byla založena na právu vyslovovat se k životu s neúprosnou bezohledností, ale zároveň stát na straně hříšnic a „smutných cour“. Dobře že to synové vytáhli ze šuplíku.

Gabriel García Márquez: Uvidíme se v srpnu. Ze španělštiny přeložila Blanka Stárková. Euromedia Group, a. s. – Odeon, 96 str.