Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.

Ani jeden nepochyboval, že literatura a kultura je to, co tvoří národní identitu, a že je v zájmu toho národa ji udržovat a rozvíjet – a že národ o to (a za to) přes všechny své slabosti a nedostatečnosti stojí. Případ Havlův je dostatečně výmluvný, Škvorecký v Kanadě ke spisovatelství přibral roli nakladatele, neboť vydávat knížky bylo od časů národního obrození základní potřebou české existence. Manželé Zdena a Josef Škvoreckých založili v exilu podnik hlavně proto, aby se nezbláznili, ale záhy se jejich Sixty-Eight Publishers stalo centrální institucí nezávislé české kultury. Samozřejmě Havel nemohl nebýt jejich klientem (vydali mu tři knihy), čtenářem i zákazníkem a i jaksi – kibicem či poradcem. Prostě ti dva museli být v kontaktu.

Jaký ale byl mezi nimi vztah? Mnohé mohl pozorovatel odhadnout, něco si mohl domyslet a o něčem třeba věděl. Například: čtenář Škvoreckého románu Mirákl (dokončil ho v roce 1972) zná scénu z června roku 1968, kde je vylíčeno rozpačité setkání některých spisovatelů s Alexandrem Dubčekem (skutečně k takové „zahradní slavnosti“ došlo), kde vystupuje „světoznámý dramatik Hejl“, tedy Václav Havel. Zpodobněný je tam ovšem jako „šašek a vůl“, což jsou však slova Havla samého (viz Jiří Lederer: České rozhovory, 1979). Tam se o románu vyjádřil jako o „autorském neúspěchu, ba přímo krachu“, který ho mrzí tím víc, že „má Škvoreckého rád“. To se muselo Škvoreckému donést. Dostanou se k tomu až v roce 1983, v dopise, kde Havel chce „uvést věc na pravou míru“. Napíše, že knihu přečetl jednak moc rychle, přes noc, a zadruhé, když vynesl takový ostrý soud, měl ho zdůvodnit. Škvorecký mu v dalším dopise odpoví: „S tím si nedělejte žádné výčitky, kdo nosí kůži na trh, musí být připraven, že na ni dostane.“ A dodá s typickou dikcí: „Ostatně já mám aspoň jednu dobrou vlastnost, a to je pochopení pro lidské reakce.“

Ty dopisy, které si Havel se Škvoreckým vyměňovali v letech 1976 až 1990 (s dodatkem z let devadesátých a pak epilogem několika pozdravů z posledního roku před smrtí obou), vycházejí teď v rámci spisů Škvoreckého (svazek 43, čtvrtý díl korespondence: po dopisech s Lubomírem Dorůžkou a Janem Zábranou), editor Michal Přibáň ji nazval Ostýchaví přátelé. Jsou spíš známí než přátelé, dokonce dlouhá léta, od padesátých let, neboť tehdy patřili ke kolářovskému okruhu ze Slavie, byť Škvorecký se účastnil spíš skrz své rukopisy než osobně: vzhledem k tomu, kolik toho napsal, neměl na kavárny ani čas. Byl to, dalo by se říct, antibohém s velkým pochopením pro bohémství, jinak to u milovníka jazzu ani být nemohlo.

Havel ho četl, prožíval aféru se Zbabělci, sám ale nebyl ideální typ na prózu, jakou psal Škvorecký. Naopak ten samozřejmě znal Havlovy hry, ale absurdní drama také není úplně šálek jeho čaje. Havlovo tíhnutí k politice také nesdílel, což neznamenalo, že by ho politika jako taková nezajímala, ovšem především jako literární téma. Ve věci nějaké nápravy poměrů byl spíš skeptik, za pražského jara měl pocit, jak napsal v Miráklu, že „se jako jediný střízlivý ocitl ve světě obývaným blázny nebo lidmi notoricky podroušenými“. A že to nemůže skončit jinak než průšvihem – ruskými tanky. Havel si možná myslel něco podobného, ale dělal, jako by si to nemyslel.

Každý byl jiný, jeden spíš introvert a knižní intelektuál, druhý bohém, na vkus skeptického melancholika poněkud příliš činorodý. Ale respektují se, přestože oba vědí, že mezi nimi nikdy nebude opravdová důvěrnost: a není to jen tím, že Havel je o dvanáct let mladší. Na rozdíl od „do různých stran“ rozevlátého Havla, Škvorecký je posazený do literatury jako do svého základního prostředí – z ní se odvíjí všechno ostatní. Důležité také je, že oba jsou takzvaně buržoazního původu (Škvorecký spíš „maloburžoazního“), což ale hlavně znamená, že mají v sobě spolehlivou základnu pro dobré mravy a slušné způsoby, prostě stará škola. Nezapomínají ostatně skoro vždy v dopisech pozdravovat manželky.

Když je rozdělí sovětská okupace, Škvorecký zůstane v Americe, Havel doma. Kontakt je navázán, když na začátku roku 1976 Škvorecký napíše Havlovi dopis, v němž sonduje, jestli by byl mezi českými „zakázanými“ spisovateli zájem vydávat u něho knihy, a Havla přímo vyzve, aby mu svěřil k vydání své hry. Pak korespondence pokračuje, píší si, ale hlavně proto, že spolu potřebují domluvit řadu věcí, hlavně týkajících se vydávání knih: tak i korespondence začíná. To ho Škvorecký ještě oslovuje „milý pane Havel“ a dopisy jsou víceméně formální, jde také o to, že dopisy se pašují diplomatickou poštou a nikdy není jasné, jestli se dostanou k adresátovi, je mezi nimi vždy několik měsíců pauza. První dopisy také posílá a píše Havlův bratr Ivan, kterého ještě v roce 1976 pouštějí na Západ, po Chartě už nikoli. To jsou první „kontaktáže“, pak se dopisování pomalu spouští, přeruší ho ale Havlovo věznění v letech 1979 až 1983, potom se opět rozjede a ustálí zhruba na čtyřech pěti dopisech ročně. To už se oslovují „milý pane Josefe“ a „milý pane Václave“.

Je to dialog dvou mužů, kteří mají nějaký společný zájem a na něm společně pracují. Především tedy vydávání knih, ale pak se přidají některá témata další. Škvoreckého trápí specificky exilový problém, tzv. upravenectví, což byl způsob, jak se mohli emigranti s režimem „domluvit“ a mj. cestovat do vlasti, což se mu vůbec nelíbí. Snaží se o důležitosti a nemravnosti věci přesvědčit Havla, ale je zřejmé, že ten má už jiné starosti. Bariéry mezi domovem a exilem přece jen koncem osmdesátých let povolují, do Kanady přijíždí vinohradské divadlo a pak i Činoherní klub, Škvorecký je z toho rozpačitý, neboť podmínkou je, že se s ním nikdo nesetká, Havel ho realisticky upozorňuje, že se nemá čemu divit: „Petr Čepek nebo Pepík Abrhám jsou pořád prima kluci, svinstva nedělají, ale jejich kuráž má své meze (…) vyhledají-li vás, budou to chápat jako výraz maximální občanské odvahy,“ píše Havel v dopise z dubna 1988.

Jeden žije ve svobodném světě, nabízí pomoc a služby, ale není to svět neomezených možností, jako exilový nakladatel se se spoustou těžkostí, především finančních, potýká. Druhý zůstal ve vlasti, je sice pronásledován, ale postupně se vynořuje jako evidentní vůdčí postava opozice, což si Škvorecký dobře uvědomuje a s uznáním respektuje. Jako nakladatel má zájem, aby u něho vydával, ale zároveň i on má své preference a strategie, což platí i pro toho druhého. Havel zdvořile, ale s vědomím své sílící pozice, dává Škvoreckému rady a úkoly, které on někdy více, někdy méně ochotně plní. Vládne mezi nimi naprostá rovnost, ale u každého vypadá trochu jinak. Škvorecký je přece jen starší, rozvážnější a dlouho jaksi v lepší pozici, Havel je zprvu především zakázaný dramatik, který má zájem, aby jeho hry vyšly a dostaly se ke čtenářům, přičemž je zároveň skeptický, protože ví, že „divadelní hry se nečtou“. Druhým velkým projektem jsou Dopisy Olze, které chce vydat u Škvoreckého, on si to taky přeje, přičemž nejde o jednoduchou věc. Havlův záběr se postupně rozšiřuje a jeho význam roste. Škvorecký cítí, že přerůstá již za hranice „pouhé“ literatury a že rozehrává vysokou hru. Ještě v roce 1986 nabízí Havlovi roční spisovatelskou rezidenci na torontské univerzitě (uměl by to zařídit), ale i on vidí, že Havel bude svou partii muset sehrát doma. Škvorecký tomu přesně rozumí a do poslední chvíle je, jako byl vždycky, loajální, připraven pomoci a se vším všudy věrný a spolehlivý.

Pak listopad 1989 oponou trhne a vše je jaksi jinak. Škvorecký sdílí radost a nadšení, potěší ho, když ho Havel jmenuje mezi svými zahraničními poradci, spolu se Zdenou dostávají mimo protokol Řád bílého lva, což je Havlova iniciativa. Pak přicházejí i hořké chvíle, když je Zdena Salivarová osočena ze spolupráce s StB. Vztahy s vlastí se kalí, ale ne s Havlem, který ovšem svou roli už také pomalu dohrává. Škvoreckých už dávno knihy nevydávají, náklady jeho spisů padají dolů a jeho čtenářů ubývá. Ti věrní však vědí, že u něho vždy naleznou útěchu a ráj srdce v labyrintu světa. Když zanedlouho (27. 9.) uplyne sto let od jeho narození, bude příležitost snad říci, že tak velkých spisovatelů měla tahle země jen pár. My to tady píšeme už dnes. Milý pane Josefe…

Ostýchaví přátelé. Dopisy Josefa Škvoreckého a Václava Havla. Uspořádal a doslov napsal Michal Přibáň. Books and Cards v Praze 2024, 210 str.