Zpívám, jako bych měl v ústech pochodeň

Pokud se o nějaké básnické sbírce minulého roku bude tvrdit, že je tou nejdůležitější (slovo důležité je v tomto kontextu dost zavádějící), půjde o Dokumenty Kamila Boušky. Megalomanský triptych přitom svým zevnějškem vlastně vůbec jako obyčejná sbírka nevypadá. Zakoupíte jej ve svítivě žluté kapse, v níž jsou tři barevné sešity připomínající spíš portfolia architektonických projektů. Bouška znovu sází na jistou míru kreativní nonkonformity, estetické i názorové radikality a zároveň mu není cizí ani důmyslná hravost se čtenářem. To ostatně stvrzují i jeho výroky. Na posledním kolokviu Ústavu pro českou literaturu přirovnával na základě citací Henryho Millera báseň k atomové bombě. Intenzita řečeného je pro Boušku mnohdy podstatnější než samotný výrok. Srozumitelněji bychom to mohli označit za touhu provokovat. Obsah Dokumentů je přitom velmi aktuální. Reflektuje kritiku konzumního života, dozvuky informační války napojené na pandemii, krizi pravdy, fascinaci banálním zlem, virtuálním narcismem nebo ztrátu lidství. Z textů čiší morbidita a deprese zrcadlící krizi západního světa, do kterého patří i Česko ve 21. století: „postavím koncentrační tábor / z nakrájených kostiček tvého života,“ píše v jedné z básní Bouška a zkouší, co ještě lyrika unese, do jakých stylizačních pastí sama sebe chytí.

Kamil Bouška: Dokumenty: Dokument, Má vlast, Na doživotí, Trigon, 256 str.

Poslední chlap na zemi

„Podle mě je to nadčasová kniha o katastrofě – v tomto případě epidemii. A taky je to kniha o samotě, existenciální výpověď o tom, jak je pro člověka důležitá společnost. Myslím, že s covidem získala na aktuálnosti, mechanismy chování lidí jsou stále stejné. Co se překladu týče, nepřekládalo se to úplně snadno, protože jsem se snažil neustále hledat nějakou balanc mezi současnou řečí a atmosférou dvě stě let starého textu. Jinými slovy, text nemodernizovat, ale zas ani uměle nearchaizovat,“ píše mi překladatel Ladislav Nagy. Pustil se do skutečné lahůdky, u nás dosud nevydaného apokalyptického románu autorky Frankensteina (novou filmovou adaptaci právě točí Guillermo del Toro, což je přinejmenším nadějné). Mary Shelleyová byla temnou melancholičkou s nesmírným básnickým citem. Román je plný excentrických mužů (na své si přijde i nenapravitelný romantik lord Byron), a když už se v něm objeví žena, přichází s ní většinou nějaká nepříjemnost. No, ještěže to vyšlo v roce 1826.

Mary Shelleyová: Poslední člověk, přeložil Ladislav Nagy, Academia, 528 str.

Žalozpěv horalů

Jak přemýšlejí příznivci Donalda Trumpa a proč mu propadli? Autor je zpravodaj Českého rozhlasu a šest let se v terénu na psaní knihy připravoval. Četbu je ideální spojit s Americkou elegií od J. D. Vance (viz jeho profil v minulém čísle). Perfektní náhled do života americké chudiny a dalších „hlasů Ameriky“, které bývají pomíjeny.

Jan Kaliba: Zápas o Ameriku (Hlasy z rozeštvané země), Argo, 256 str.

Francouzské mordy

Už jsem se bál, že se moje babička (85) nedočká. Fred Vargas (též historička a archeoložka) je její zdaleka nejoblíbenější autorka detektivek, a to vzhledem ke všemu, co za svůj život přečetla, už něco znamená. Po šestileté přestávce od posledního případu komisaře Adamsberga se s tímto charismatickým kriminalistou v jedné bretaňské vesnici konečně setkáváme znovu.

Fred Vargas: Na balvanu, přeložila Kateřina Vinšová, Argo, 412 str.