Tento týden byl jeden z těch, kdy se v ekonomice zdánlivě mnoho neděje. Ale jen zdánlivě. V poslední době přišlo několik zpráv či statistik, které při správném čtení mezi řádky skládají stále zřetelnější obrázek dnešní ekonomické reality. Nezaměstnanost je v Německu velmi nízká. To neodpovídá klasické cyklické recesi. Naopak inflace je dosud nad dlouhodobým průměrem, a tato stagflace také neodpovídá klasické cyklické recesi.
Úřad vysokého představitele pro zahraniční politiku EU, zřízený v dnešní podobě Lisabonskou smlouvou, má neslavnou historii. Původně to bylo prezentováno jako dlouho očekávaná odpověď na klasickou stížnost Henryho Kissingera, že v Evropě není komu zavolat, a zároveň jako odpověď na volání po tom, aby Evropská unie vypadala více jako stát. Volání, jež ovšem bylo omezené jen na politickou třídu a část eurohujerské veřejnosti.
Skončivší rok 2023 byl hrozný a není moc důvodů věřit, že by ten, který před pár dny začal, mohl být o moc lepší. V zásadě takový celkový dojem mohl člověk získat z „prorockých“ textů, jichž se touhle roční dobou vždycky urodí víc než dost, v podstatě stejně působila i mnohá vyjádření „neexpertů“ na sociálních sítích i jinde.
Na novoročním projevu prezidenta republiky jsou pozoruhodné tři momenty. První je rozumná prosba nepoměřovat celý loňský rok předvánoční střeleckou orgií na FF UK v Praze (byť tu prosbu Petr Pavel lehce znehodnotil výzvou nehledat další viníky, tedy nezajímat se o chování policie ještě před zásahem). Věta „Nemůžeme se kvůli strachu vzdávat svobody.“ je samozřejmost, jakou už dávno před Pavlem měli zdůrazňovat i další ústavní činitelé.
Dnešní kritici médií mají pravdu. Kdyby k událostem na pražské filozofické fakultě došlo před deseti lety, už bychom byli zaplaveni informacemi všeho druhu. Reportéři by bivakovali v okolí vrahova bydliště a pásli po „osudových detailech“, policie by na tiskové konferenci dostala erudované dotazy, z nichž by bylo zřejmé, že samotní reportéři by zásah provedli daleko kompetentněji. Ke slovu by se dostaly oblíbené krizové žánry jako „minutu po minutě“ nebo „otázky, které zůstávají nezodpovězené“. Po Novém roce, když už by první nápor zpráv opadl, by se někdo z redaktorů MF DNES vypravil „na vlastní kůži“ zjistit, jak snadné je legálně si opatřit zbraň.
Přiznejme si na přelomu roků, že s vánočními a novoročními přáními zacházíme poněkud svévolně, dokonce bych řekl bezmyšlenkovitě. Tak třeba já jsem si k letošnímu ježíšku přál po podzimních měsících bez oddechu zpomalit, švagrová si přála strávit víc času s rodinou a přes různé aplikace mi přišlo hodně vzkazů s vinšem pevného zdraví. Výsledek se dostavil vzápětí: na Boží hod jsem sjel ze schodů a zpřelámal si záda, takže jsme celá rodina zrušili tradiční každoroční pojíždění po široké rodině a zůstali celý týden na návštěvě u mého bratra a jeho ženy. Plyne z toho všeho myslím zřejmý závěr: že máme svá přání volit uvážlivě,
Poté, co Donaldu Trumpovi zakázal kandidovat nejvyšší soud státu Colorado, se ke stejnému kroku odhodlali ve státu Maine. Rozdíl je v tom, že zatímco v Coloradu o tom rozhodl panel soudců, v Maine se jednalo o rozhodnutí jediného člověka, konkrétně státní tajemnice Shenny Bellowsové. Obě instituce to obhajují Trumpovou rolí při nepokojích v americkém Kapitolu 6. ledna 2021. Trump se tím prý dopustil vzpoury proti Spojeným státům a na základě 14. dodatku nesmí kandidovat na prezidenta. Jenže toto odůvodnění je značně problematické. Nejde ani tak o to, jestli události ze 6. ledna lze definovat jako vzpouru zorganizovanou Trumpem.
Nová polská vláda Donalda Tuska, bývalého předsedy Evropské rady, získala důvěru parlamentu teprve před sedmnácti dny. Do vládnutí se pustila pěkně zostra, když vyčistila vedení veřejnoprávních médií takovým způsobem, že se Poláci dokonce museli obejít bez hlavních televizních zpráv. Detaily popisoval tento týden kolega Ondřej Šmigol. Není naopak známo, že by zapracovala na nějakém vyztužení právního státu. A že by Evropská komise, která předtím právě kvůli obavám o právní stát zmrazila Polákům pět miliard eur (123 miliard korun) dotací z NPO, což jsou speciální fondy, které vznikly za pandemie covidu, důkladně a hluboce prověřila, že už se právní stát do Polska navrátil.
Po frenetickém rauši, kdy některá média publikovala záběry šíleného střelce z filozofické fakulty, ještě než byl mrtvý, jako by se po něm zem slehla. Má to tak být? Jako by se média zastyděla a rozhodla se napravit si reputaci. Nejdřív podlehla svému přirozenému instinktu být první, mít co nejvíc informací co nejdřív. Ještě když byl na střeše. Pak ale nastoupilo něco, co se podobá aktuálnímu doporučení z USA. Tam má novinařina mohutný akademický aparát nesrovnatelný s naším, připravený rozdávat „nejlepší praxi“, a bohužel taky nejvíc zkušeností se zpravodajským pokrýváním šílených střelců. To aktuální doporučení zní: Mlčte o útočníkovi.
Není čas na dlouhé proslovy, když v nich řečník nesděluje nic průlomového nebo objevného. Pak je lépe držet se minimalistického, že méně bývá více. To se ve vánočním projevu podařilo premiéru Petru Fialovi. Obsah se dá shrnout slovy, že za sebou máme jeden z nejtěžších roků a máme mít naději, že ten příští bude lepší. Ta naděje je základ, aby byl. Ti, kdo ji mají, žijí lépe než pesimisté. Ať už se jim a kolem nich děje cokoli. Tím, v co věříme, tu realitu vytváříme. Nejsme pasivní pasažéři dějin. Jsme jejich tvůrci. Tím, co děláme, o co se snažíme. I tím, co jen pasivně přijímáme a ani se to nesnažíme ovlivnit.
„Žádný mudrc z nebe nespadl, ale blbce jako by shazovali,“ pravil asi před sto lety polský básník a satirik Julian Tuwim. Jeho slova si můžeme připomenout v souvislosti s tím, jak se na internetu odráží masakr spáchaný studentem filozofické fakulty na jeho alma mater. Sociální sítě odměňují své uživatele za to, že dráždí jiné lidi a provokují je k odpovědím – algoritmy, které se starají o to, co se zobrazí na vaší zdi, mají tendenci vystrkovat nahoru právě ty nejhorší příspěvky. Není tedy divu, že se na sítích přemnožilo pitomých „kontroverzních“ výroků, kterými se společnost cítí podrážděna. Policie na to reaguje výhrůžkami.
Izraelský spisovatel Amoz Oz, který v těchto dnech před pěti lety zemřel, vstával v pět a ještě před ranní kávou se odcházel projít do Negevské pouště. Pane Ozi, proč to děláte? zajímalo mě v rozhovoru k jedné z příležitostí, kdy byl navržen na Nobelovu cenu. Odpověděl: Pomáhá mi to srovnat si věci do patřičných proporcí. Když pak v rádiu slyším politiky, jak se zaříkají nějakým nikdy a navždy, vzpomenu si na kameny v poušti, jak se smějí. Bez pouště za prahem, lítala jsem za podobným účelem před lety okolo Vánoc do Asie. Člověka to srovná do latě privátně i kulturně.
Je Štědrý den, nejdelší noc v roce je za námi, očekáváme příchod světla, očekáváme příchod a narození Spasitele – těšíme se, radujeme, zpíváme, navzájem obdarováváme a pobýváme ve vzájemné blízkosti, jenže ti moudří rozumějí, že aby nás Pán spasil, bude muset trpět. Což značí, že Vánoce sice jsou čas radosti, ale také uvědomění, že život není jen radostný a blahobytný, ale že je také těžký, složitý, někdy marný, že dokonce může být zlý a že dobrého bývá poskrovnu
Ve Spojených státech se předevčírem stalo něco, co vrhá tlustý otazník nad férovostí tamního politického systému. Bývalý prezident USA Donald Trump, rozhodl Nejvyšší soud státu Colorado, nesmí ve státě Colorado kandidovat v prezidentských volbách za rok. Odůvodněním je podezření z účasti na vzpouře, jehož se měl dopustit 6. ledna 2020 a v týdnech před ním. Šestého ledna jak známo několik tisíc Trumpových stoupenců, přesvědčených, že prezidentské volby dva měsíce předtím byly zfalšované nebo jinak nepoctivé (machinacemi při sčítání hlasů zaslaných poštou), vniklo do budovy Kongresu a několik hodin tam ne řádilo, několik hodin se tam producírovalo.
USA dnes těží víc ropy než Saúdská Arábie a ta nedávno zřejmě zjistila, že už nedokáže vládnout jejím světovým cenám. I když žádný jednotlivý těžař nemá dominantní postavení, Saúdská Arábie byla „swing producer“, který si díky své schopnosti rychle zvýšit nebo snížit těžbu některých charakteristik dominantního producenta užíval. Ustupuje tak jeden z důvodů, jimiž bylo zvykem americké angažmá na Blízkém východě vysvětlovat. Za ten druhý, jak vám vždy někdo připomněl, kdybyste na to zapomněli, je Izrael.
