KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Kam se poděl útočník?

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Kam se poděl útočník?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Po frenetickém rauši, kdy některá média publikovala záběry šíleného střelce z filozofické fakulty, ještě než byl mrtvý, jako by se po něm zem slehla. Má to tak být?

Jako by se média zastyděla a rozhodla se napravit si reputaci. Nejdřív podlehla svému přirozenému instinktu být první, mít co nejvíc informací co nejdřív. Ještě když byl na střeše. Pak ale nastoupilo něco, co se podobá aktuálnímu doporučení z USA. Tam má novinařina mohutný akademický aparát nesrovnatelný s naším, připravený rozdávat „nejlepší praxi“, a bohužel taky nejvíc zkušeností se zpravodajským pokrýváním šílených střelců. To aktuální doporučení zní: Mlčte o útočníkovi. Nedopřávejte mu publicitu, po které toužil, a která může vést labilní jedince k napodobování. Zaměřte pozornost na ty, kteří přišli o život. Jejich příběhy vyprávějte, ti si zaslouží, aby byli v našich myšlenkách.

To doporučení může rezonovat o to víc, že se jím v éře sociálních médií mohou cítit osloveni i jejich účastníci, v té míře, v jaké se cítí být influencery. I oni chtějí přispět svou troškou k vytváření správné mediální reakce.

Lituji, ale obávám se, že je to bez šancí. Můžeme se k tomu přístupu přihlásit nějakými gesty, vyjádřit ho tónem, ale naplno nepřevládne.

Na sítích lze pozorovat, zpravidla když někdo vysloví nějaký zjevný omyl nebo dezinformaci, že titíž lidé se sami velmi zajímají. Chtějí vědět podrobnosti. To embargo je pro laiky, a my jsme všichni experti. A napodobovači nepotřebují prokreslené detaily, stačí jim jednoduchý poznatek, a ten tu vždycky je.

Příběhy nazývané morytáty jsou známé, co paměť sahá. Lidé jsou přitahováni morbiditou. I na popravy se chodili dívat, když byly veřejné. Obvykle ty příběhy stvrzují řád, za provinění přijde odplata. Ale ne nutně, o čemž bychom v zemi, kde panuje cosi jako kult Jiřího Kajínka, měli vědět svoje. A o kom byl nakonec natočen film – o Olze Hepnarové, anebo o někom z osmi lidí, které usmrtila? Příběhy různých „zrůd“, krimi podcasty a podobné žánry jsou osvědčeným obsahem většiny médií, včetně těch, která se deklaratorně zříkají publicity pro útočníka.

První informace o pachateli vyzněly velmi nijace. Jedna z mála reportáží z místa bydliště se ovšem opírala o to, co si o něm vybavoval starosta obce, ředitelka školy a paní na poště. Jak by na základě takových zdrojů asi vypadal váš profil? Samozřejmě to byl začátek, jenže po něm nic nenásledovalo. Známe útočníkovu diplomovou práci (a to ne z největších médií), podle znalců ničím pozoruhodnou. A pak už nic.

To přece tak dlouhodobě nemůže zůstat. Ač si to novináři ne vždy připouštějí, média jsou komerční produkt a musí čtenářům dodávat to, co chtějí. Ale hlavně nelze oddělit poznání osobnosti vraha od toho, co o něm věděla či mohla vědět policie. A tedy jestli policejní zásah musel proběhnout tak, jak proběhl, anebo jestli obětí mohlo být míň. A to už je přece ve veřejném zájmu, jakkoli definovaném.

Dnešní masoví vrazi po sobě často zanechávají manifesty. Impulz nedopřát jim tu pozornost, po níž toužili, a šíření manifestu zabránit, je srozumitelný. Ale jednak je zpravidla marný, zájemci si ty texty najdou, teď ovšem s příchutí zakázaného ovoce. A jednak otevírá prostor pro politickou manipulaci. Některé manifesty mohou být tajeny náruživěji než jiné, podle politické orientace vraha. V USA například v poslední době střelci hlásící se k transgender identitě.

Někdy ta manipulace zachází hodně daleko. Z útočníka, který před rokem zavraždil dva lidi před bratislavským gay klubem, se stal symbol nenávisti, již dnes čelí lidé s menšinovou sexuální orientací. Jenže, jak se v jeho manifestu – nikoli však v médiích, prohlášeních politiků a parlamentů atd. – dočtete, jeho hlavním motivem byla nenávist k Židům. LGBT a další skupiny pro něj byly podružné, zajímaly ho jen potud, že jejich existenci přičítal působení Židů. Tahle volba preferovaných obětí byla docela zlověstná manipulace a působí ještě zlověstněji dnes, když můžeme dva měsíce sledovat, jak se rozmohl na Západě antisemitismus.

Pražský útočník se nezdál být ideologicky motivovaný, zprvu se zdálo, že žádný písemný elaborát nezanechal. Jediná možná vyjádření, která by mohla být jeho, pocházela z rusky psaného účtu na Telegramu. Účtu, o němž ovšem nevíme, zda byl opravdu jeho, zda to byl čirý fake, anebo něco jiného – třeba účet, který si psal někdo v depresi a pak ho v záchvatu senzacechtivosti přejmenoval. Dozvíme se to? Vždyť nevíme ani, jestli útočník uměl rusky. Přitom paradoxně na tento účet upozornil ministr Rakušan ve vystoupení, v němž zároveň vyzýval veřejnost, aby nešířila neprověřené informace. Natolik ho zřejmě přitahovala možnost, že by se to celé dalo vysvětlit ruskou informační válkou.

A teď se dovídáme, že policie našla u útočníka dopis, v němž se přiznává k vraždám v Klánovicích. Nechce ho zveřejňovat, dokud nevyslechne určité lidi. Ale to jistě nemůže trvat věčně. Co v tom dopise bylo, to je důležité jak pro vyhodnocení policejního zásahu, tak pro pochopení útoku. Ty dvě věci nelze oddělit.

Pak je tu taky možnost, že o útočníkovi není mnoho co se dovědět. I to je určitý typ hromadného vraha dnešní doby. Zvnějšku uspokojivě fungující osoba, jejíž vnitřek se rozpadl a nezůstala jí žádná schopnost cokoli vyjádřit, čímkoli se zaujmout. Jen surová, neartikulovaná nenávist. Dylann Roof, který v roce 2015 v Charlestonu v Jižní Karolíně zabil devět černochů, byl ten typ. Jeho rasismus byl jen polotovar, který zaplnil prázdnotu. Novináři tehdy našli všeho všudy asi tři lidi, se kterými v životě vedl něco, co by se dalo označit za důvěrný hovor. A u Stephena Paddocka, který v roce 2017 zabil 60 účastníků hudebního festivalu v Las Vegas, policie ani FBI nikdy nezjistily motiv. Nepodařilo se jim zjistit v podstatě žádné jeho zájmy ani lidské vztahy.

Žádné barvité projevy šílenství, žádná indoktrinace, žádné toxické osobní vztahy. Nic. To je svým způsobem perspektiva stejně hrozivá jako scénáře radikalizace prostřednictvím nějaké virulentní ideologie typu islamismu. To je aspoň hmatatelný, byť obtížně pochopitelný nepřítel.

Japonsko už je dlouho předvojem Západu v tom, co dělá technologicky vyspělá liberální kapitalistická společnost s lidským já. Rjú Murakami už v roce 1998 v próze Čáry (česky vyšla v roce 2009) popsal poznatek taxikáře: „Teď panuje nepochybně hospodářská stagnace, ale počet loupeží ani moc neroste. Co však roste, je výskyt podivných lidí.“ I to je možnost, na niž musíme být připraveni.