Obraz události, jako byla hromadná vražda na pražské filozofické fakultě, si lidé jako jednotlivci i coby společnost sestavují z fragmentů, které postupně skládají do nějakého příběhu. Dělá se to tak odedávna a má to také smysl, příběh je skvělý způsob, jak zachytit svět a člověka v něm, ukázat třeba i to, co se vzpírá analytickému či vůbec racionálnímu popisu. Je potřeba se – aspoň v nějaké míře – shodnout na příběhu toho zločinu a příběhu jeho pachatele. Ve vztahu k těm příběhům jsme publikum i vypravěči.

To vyprávění samo ale probíhá specifickým způsobem. Začíná od konce, toho děsivého finále – to jsme z té story poznali nejdřív. A k tomu konci se teď vypravěči snaží najít nějaký začátek a prostředek, aby příběh byl celý. Takové vyprávění není nijak neobvyklé, ale ať už se tak vypráví příběh skutečný, anebo zcela fiktivní, definuje tenhle způsob vyprávění celkové vyznění příběhu, jeho ducha.

Kvůli článku pro příští vydání Týdeníku Echo jsem četl velice zajímavou knihu novináře Davea Cullena o známé střelbě na škole Columbine v roce 1999. Autor shromáždil hodně materiálu a mluvil s mnoha lidmi. Četl také deníky obou střelců. Jeden z nich, Eric Harris, si do něj v letech před vražděním zapisoval různé nenávistné výlevy. Psal třeba o tom, jak strašně nenávidí country music nebo filmy z produkce Warner Brothers a „debily“, kteří na ně chodí. Já, jako čtenář, který věděl, jak to všechno dopadlo, jsem v tom mohl samozřejmě rozeznat projev všeobjímající nenávisti a arogantní nadřazenosti, který nakonec přivedl Harrise k vraždění. Ale kdybych už dopředu neznal konec jeho příběhu, dost možná bych z těchhle jeho slov nevnímal nějakou zlověstnou předzvěst. Viděl bych spíš jednoho z mnoha puberťáků navlečených do trička nějaké drsňácké kapely, který chce taky drsně působit, a křečovitě se proto naparuje a nadává na všechny strany. Člověk takových svého času potkával hodně, skoro všichni z toho vyrostli. Ale v retrospektivě a s vědomím toho, jak tenhle puberťák skončil, co jednoho dne udělal, ty řádky v deníku působí úplně jinak.

Příběhy si můžeme vyprávět od konce, ale životy prožíváme od začátku. Jsme proto připraveni o poučenost pozorovatele, který ví, jak to všechno dopadne, a myslí si, že dokáže rozeznat řetězec příčin a následků, jež k tomu konci vedly. Jako „nepoučení“ aktéři můžeme zase vnímat jiné rozměry všech těch právě prožívaných příběhů – jejich fascinující a jistě často i hrozivou nejednoznačnost, mnohost možností, které člověka můžou dohnat až k úzkosti. Živost.