Každý zná prince Bajaju, českého pohádkového hrdinu, který se sám postaví přesile zla. Není to ojedinělý literární typ, mytologie má ráda tyto postavy. Přesto člověka vždy znovu překvapí, když se někdo takový objeví v reálném životě, byť má do romantických představ Boženy Němcové většinou daleko.
Dnešní kritici médií mají pravdu. Kdyby k událostem na pražské filozofické fakultě došlo před deseti lety, už bychom byli zaplaveni informacemi všeho druhu. Reportéři by bivakovali v okolí vrahova bydliště a pásli po „osudových detailech“, policie by na tiskové konferenci dostala erudované dotazy, z nichž by bylo zřejmé, že samotní reportéři by zásah provedli daleko kompetentněji. Ke slovu by se dostaly oblíbené krizové žánry jako „minutu po minutě“ nebo „otázky, které zůstávají nezodpovězené“. Po Novém roce, když už by první nápor zpráv opadl, by se někdo z redaktorů MF DNES vypravil „na vlastní kůži“ zjistit, jak snadné je legálně si opatřit zbraň.
Kolik svobody jsme ochotni obětovat, abychom se ochránili před nákazou? Každá společnost má hranice nastavené jinak. Ve Francii se v 18. století střílelo, když někdo utíkal z morové karantény, Britové se proti tomu vzepřeli. Češi jdou spíš francouzskou cestou, vysvětlení sahá až k Josefovi II., říká historik medicíny a ředitel Ústavu dějin Univerzity Karlovy Petr Svobodný.
Před pěti sty lety skončil středověk. Prozřevší mnich Martin Luther osvobodil člověka od jeho existenciální závislosti na církvi a zásadně přispěl ke vzniku moderního světa. Luterská revoluce však má i svou odvrácenou tvář, paralýza, k níž Západ dospěl, je jejím pozdním plodem.
Misionáři postavili – podobně jako jejich předchůdci v křesťanském dávnověku – část své rétoriky na boji proti otroctví, které bylo ještě koncem 19. století v Súdánu zcela běžné. Arabští majitelé otroků museli na křesťanskou misii pohlížet s podobným rozčarováním jako kdysi obyvatelé starověkého Říma.
