Boj s nákazou

První středověká morová rána přišla také z Číny, říká historik medicíny

Boj s nákazou
První středověká morová rána přišla také z Číny, říká historik medicíny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kolik svobody jsme ochotni obětovat, abychom se ochránili před nákazou? Každá společnost má hranice nastavené jinak. Ve Francii se v 18. století střílelo, když někdo utíkal z morové karantény, Britové se proti tomu vzepřeli. Češi jdou spíš francouzskou cestou, vysvětlení sahá až k Josefovi II., říká historik medicíny a ředitel Ústavu dějin Univerzity Karlovy Petr Svobodný.

Co vás jako člověka, který se zabývá historií medicíny, napadlo, když jste viděl, co se na začátku letošního roku dělo v čínském Wu-chanu?

Já jsem to jako většina lidí zprvu zlehčoval, nepředpokládal jsem, že by věci mohly dojít tak daleko. Když ale začalo přituhovat, tak to ve mně jako v historikovi medicíny vyvolalo určité asociace. První středověká morová rána přišla také z Číny, také byla poprvé zaznamenána v provincii Chu-pej a shodou okolností se do Evropy dostala také přes Itálii. Ta současná epidemie ale v člověku vyvolává ještě další konotace, připomíná mu různá administrativní opatření, kterými se úřady snažily nákaze čelit. Už při první vlně pravého černého moru v polovině 14. století vznikl dodnes používaný výraz karanténa. Pochází ze slova čtyřicet, takovou dobu musely lodě podezřelé, že přivážejí nákazu, zůstat na moři, než se ukázalo, jak se věci mají. I na pevnině se lidé izolovali: nejdřív jednotlivci, pak domácnosti, domy, čtvrti, regiony a celé země.

Měla ta administrativní opatření nějaký hmatatelný efekt?

Karanténování bylo jediné, co alespoň trochu fungovalo. Na druhou stranu názory na to, co všechno si úřady mohou dovolit, se různily. V tomto ohledu je hodně zajímavá poslední morová rána, která Evropu zasáhla v roce 1722. Francie tehdy zavedla hodně drastická opatření. Například přístav Toulon, jedno z epicenter nákazy, byl odříznut příkopy. Hlídali ho vojáci, kteří měli povolení střílet. V té době schválil také londýnský parlament karanténní zákon, který měl zemi chránit před nákazou, ale lidé se vzbouřili, střední stavy a bohatí obchodníci sepsali petici, že nechtějí jít cestou takových restrikcí, že se karanténa nesmí udržovat vojenskou silou a že francouzská opatření jsou projevem francouzského despotismu. A uspěli.

Možná, že to, jakým způsobem různé společnosti reagují na epidemii, ukazuje, jaké ve skutečnosti jsou.

Nemám pro to žádné historické argumenty, ale u nás se toho docela bojím. Úřady v různých zemích reagují jak na základě dlouhodobější politické kultury a praxe, tak i na základě momentální politické situace. U nás se mi to zdá trochu na hraně. Byť to nechci moc kritizovat, k tomu bychom potřebovali časový odstup. V historiografii medicíny se poslední desítky let hodně diskutuje o konceptu takzvané biomoci, který zavedl francouzský filozof Michel Foucault. On tvrdil, že nejsou jen tvrdé formy moci, ale že od osvícenství se vlády snaží obyvatelstvo regulovat mimo jiné biomedicínskými metodami. Má na mysli třeba soustřeďování nemocných v nemocnicích, místo aby o ně pečovala rodina doma, ale i porody nebo povinné očkování. Otevírá zkrátka otázku, kde je ta hranice a správná míra a jestli mají úřady právo pečovat o naše zdraví i navzdory našemu přání. Jedna věc je, co udělal třeba Josef II., a druhá věc je, co se tu děje dnes.

A co udělal Josef II.?

Pro většinu historiků medicíny byl Josef II. velký hrdina, který zavedl moderní zdravotnické zákonodárství, nemocnice, za jeho nástupců pak přišla vakcinace, zkrátka moderní zdravotnický systém. Foucault tyto výdobytky relativizoval.

Josef II. vzal péči o blaho člověka z rukou církve a dal ji do rukou státu.

Ano. A to, co u nás prosadil Josef II., to prosadil v Anglii parlament a ve Francii revoluce a Napoleon.

Současný premiér Británie Boris Johnson se zprvu pokusil nechat věcem volný průběh. Hlavní poradce vlády pro vědu mu radil, že společnost se musí zkrátka promořit a tím epidemii zastaví. Jak se na to díváte?

To je otázka spíše na epidemiology, ale v minulosti to takhle většinou probíhalo. Když nebyla možnost izolovat nemocné v nemocnicích a pečovat o ně, nic jiného ani nezbývalo. Dnes ta možnost je, ale také má nějaký strop. Vlivem morových epidemií dřív přežívali jen ti nejsilnější, lidé byli stále odolnější a bakterie, která způsobovala mor, v řádu let slábla a slábla. Ale to byla bakterie. U těch virů jsou mutace, oslabí konkrétní podoba, ale nová varianta viru může postoupit někam dál.

Možná si v budoucnosti budeme muset vybírat mezi bezpečím a svobodou.

To určitě.

Co zvolíme?

U nás to zatím vypadá jednoznačně. Volíme bezpečí.

V asijských demokraciích lidé spolupracují s vládou. Poskytují jí dobrovolně data, kde a s kým se sešli, aby to vláda mohla vyhodnotit, a mohou dál chodit ven. Je možné, že budeme muset přejít na takový model? Že svobodu, jak ji známe, kdy do nás nikomu nic není, koronavirus ohrozí? Nebo se necháme promořit a jedeme dál?

Jak už jsem říkal – je to otázka kultury, míry a hranic. Každý jednotlivec ale i společnost má jiný práh bolesti. Navíc ta hranice mezi světlou a temnou stranou věci je dost nejasná. Sám se trochu zmítám při sledování smršti zpráv a vyhodnocování, co to které opatření pro mě osobně, mé blízké, naši zemi znamená. Mají pravdu Švýcaři, když v jejich situaci ještě nechají rodiče v duchu své tradiční demokracie rozhodovat, zda posílat své děti do školky? Nebo už se to blíží kontroverzní svobodě až hazardu odpíračů povinného očkování či zastánců domácích porodů. My zatím volíme bezpečí, zvláště z obavy o své blízké, třeba ty nejstarší, což je pochopitelné.

Zdá se, že nejstarší generace je obecně hozená trochu přes palubu. V německé televizi před pár dny vysílali klip, že na koronavirus doplatí generace, která zničila naši planetu.

Zaznamenal jsem titulky, že se zelení těší, až se planeta očistí. Ano, staří jsou znevýhodnění už jen přístupem k informacím. Policie honí nějakého dědu, že nemá roušku, a on prostě jen nečte internet, nedívá se na ty exhibice. Když vláda nařídí, aby lidé chodili do obchodu v rouškách, čekal bych v každém obchodě košík s rouškami.

Jakou roli vůbec hrají moderní technologie: ráno se podíváme na mobil, kolik toho přibylo, večer si dáme klip, jak vojenské náklaďáky svážejí mrtvoly v Bergamu. Jaký to na nás bude mít – společenský, psychologický?

Jsme na tom pořád lépe než lidé ve středověku, nevidíme to na vlastní oči. Ve středověku lidem stačilo podívat se z okna a viděli strašné věci, dokud jim ta okna tedy nezatloukli.

Jak se lidé bránili, když přišla ve středověku nákaza? Prchali z měst?

Ano, to bylo řešení, nevědělo se ovšem, jestli prchají včas. Když ano, tak měli vyhráno, když ne, tak tu nákazu šířili dál. Tak to bylo i během předposlední morové vlny po roce 1680. O ní se vědělo předem. Úřady v Čechách vydaly poměrně sofistikovaný protimorový řád, který byl zaměřený na ochranu hranic a který mimo jiné řešil, jak se bude zacházet s bezdomovci a žebráky – tedy těmi nejohroženějšími skupinami. Jenže když mor přišel do Vídně, tak si celý císařský dvůr sbalil zavazadla a uprchl do Čech s obrovským doprovodem. Mor se tehdy rozšířil do Čech také tímto způsobem.

Takže přestavovat si, že se v sedmnáctém století elita chovala lépe než dneska, je hloupost.

Snažili se tomu předejít, ale jakmile byl mor v branách, tak to bylo prostě Zachraň se, kdo můžeš. A pak se přemisťovaly celé úřady a s tím vším šla nákaza.

Co lékaři? Zůstávali na místě?

Měli to těžké. Nevěděli, z čeho nemoc pochází, neměli ani prostředky, jak nákazu řešit, takže mezi nimi byla celá škála jedinců. Od těch, co chodili obětavě k nemocným do nakažených domů, nebo do domů, kam nemocné sváželi a kde se o ně někdo snažil starat – známe takové ty obrázky, kdy na sobě mají lékaři zobáky, kterými se bránili proti nákaze. Až po takové, co prchli stejně jako úředníci.

Vymysleli tehdy lékaři něco, co alespoň trochu fungovalo?

Neměli šanci. Teoreticky to zdůvodňovali hippokratovskými principy o rovnováze tělních šťáv. Mysleli si, že se tato rovnováha narušila, například jedovatými výpary. Objevily se i jiné teorie, jako že mor způsobila kometa. Už v 16. a 17. století uvažovali, že nemoc způsobují jakási mikrotělíska, ale neměli šanci objevit bakterii. Tušili, že šílené hygienické poměry ničemu neprospívají, ale že se nákaza šíří z krys prostřednictvím nakažených blech, ještě nevysledovali.

Co církev tehdy a dnes? Dnes jsou kostely zavřené, jak to bylo v minulosti, když kulminovala epidemie?

Samozřejmě naopak. Mor, hladomor, války – to všechno lidé vnímali jako boží trest, do kostelů se proto chodilo, chodilo se i na procesí. Každý věřící si našel svého svatého a jeho prostřednictvím se modlil. Oblíbený byl například Karel Boromejský, který se hodně angažoval, když v druhé polovině 16. století vypukl mor v Miláně.

A jak se řešilo poslední pomazání u umírajících? Chodili kněží, nebo lidé umírali sami?

Většinou chodili. Při pozdějších morových ranách se například příslušníci jezuitského řádu velmi aktivně a obětavě starali o komunity napadené morem. Celé koleje vymřely, a nebyli to jen jezuité, ale i jiné řády. Je o tom dost poměrně nových výzkumů.

Jakým způsobem přetvářely epidemie charakter lidí a společností?

Pokud jde o přetváření jednotlivců, hodně zajímavý je Deník morového roku od Daniela Defoea. Pojednává o morové ráně, která zasáhla Londýn v šedesátých letech 17. století. Tam je popsáno všechno, od chování jednotlivců až po úřady a faráře. Defoe sám tu morovou ránu úplně nepamatuje, bylo mu pět let a s rodiči se mu podařilo prchnout na venkov, ale jeho strýc zůstal v Londýně a Defoe těží z jeho vzpomínek. Jakým způsobem lidé reagovali? Asi v souladu se svým charakterem – od rabování přes prostý útěk až po schopnost sebeobětování. Mor se ale po celou historii výrazně promítal do společenského vývoje. Například první vlna moru před rokem 1350 se českému království vyhnula, ale druhá vlna v 60. a 70. letech 14. století měla drastické demografické, ekonomické a sociální důsledky a výrazně přispěla k vývoji, který vyvrcholil husitstvím. V moderních dobách měly ale epidemie i kladné dopady. Takový je případ asijské cholery. Tehdy se například začaly plošně sanovat studny – někteří lidé na venkově se ovšem domnívali, že je úřady chtějí otrávit. Významný lékař Ignác Nádherný zorganizoval cholerové obvody, do každého poslal lékaře, aby tam držel epidemiologickou službu, a na základě toho vypracoval návrhy, jak reformovat celý zdravotnický systém.

Zatím nevíme, jaký průběh bude mít současná epidemie, ale napadá vás, jaký by mohla mít vliv na naši globalizovanou, vyspěle konzumní společnost? Změní nás?

Bylo by dobré, kdyby nás trochu změnila, ale myslím si, že až se vzpamatujeme z nejhoršího, poučení bude minimální. Snad se poučí ti, kteří se s pandemií potýkají profesně – zdravotníci, vědci, ekonomové, úředníci, politici –, ale na nějaké obecnější poučení z historie, na katarze, moc nevěřím.

Petr Svobodný *1958

Vystudoval historii na Filozofické fakultě UK, pracoval v Ústavu dějin lékařství 1. lékařské fakulty UK, od počátku 90. let působí v Ústavu dějin UK a Archivu UK, v současné době jako ředitel. Je autorem několika knih o dějinách českého lékařství a o pražských nemocnicích.

 

25. března 2020