Že informace jsou důležité, ale jejich publikování má své hranice.
Že práce v médiích není jen honba za vzrušujícím titulkem.
Že každá profese předpokládá myšlení, a práce se slovy dvojnásob.
Že lidé v médiích by měli přijímat pouze úkoly srovnatelné s jejich profesionální důstojností.
Že každý, kdo publikuje v médiích včetně online, není ještě odpovědný novinář.
Že textový nebo obrazový editor nemůže být nezkušený, neznalý, bez morálky a jasné osobní hodnotové orientace včetně orientace etické.
Že redakce médií mají své etické kodexy, ale často je nikdo nezná, natož aby se podle nich řídil.
Že studující novinářky a novináři, ale také lidé, kteří nastoupí do marketingu a PR, mají daleko silnější cit pro etiku své práce než někteří dlouholetí praktici.
Že krizové situace vyžadují odpovědnost, a tak by se žurnalisté měli chovat. Novináři nejsou hyeny, které informují bez ohledu na pietu. Pokud to po nich někdo žádá, tlačí je za hranici jejich povolání. Každá profese má svou etiku. A tu mají i editoři, fotografové, zpravodajové a publicisté.
Že tak zvané sociální sítě mají sice v názvu sociální (společenské) – tedy při výkladu týkajícího se společnosti, týkajícího se zlepšování společenských poměrů nebo zabezpečení jednotlivce – ale se sociálním cítěním nemusejí mít mnoho společného.

To je jen stručné desatero, které se jistě bude postupně doplňovat.

Barbora Osvaldová, česká novinářka, publicistka a vysokoškolská pedagožka