KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Těžký povánoční život pohádkáře

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Těžký povánoční život pohádkáře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jednou z nejdůležitějších věcí doby posváteční bylo – a snad stále je a zůstává – odborné zhodnocení každoroční nadílky nových vánočních pohádek. Vánoční pohádka je, jak známo, zvláštní věc, která se národu předkládá, aby se pak stala předmětem velmi závažného posouzení. Byly doby, kdy se této mimořádně odpovědné činnosti věnovali vysoce specializovaní posuzovači, tzv. pohádkáři, kteří byli v redakcích drženi jen právě na to, aby se ve dnech mezi Božím hodem (nikoli koulí či oštěpem) a Silvestrem předvedli a ukázali, co v nich je. Celý národ na to čekal, náklady povánočních tiskovin byly enormní právě díky tomu, že v nich ty posudky vycházely. Tvůrcům pohádek bylo v těch dnech špatně nikoli kvůli rybě a salátu, ale z hrůzy nad tím, jaké recenze vyjdou.

Dnes už pozice „pohádkáře“ není zdaleka tak prestižní, redakce prošly proměnou, zchudly, mnohé se drží jen tak tak, ale pořád se nejeden šéfredaktor domnívá, že pokud má smysl držet nějakého tzv. kulturního redaktora, pak tedy s kvalifikací na princezny, čerty a draky. Bohužel i jejich pozice je stále pochybnější a ohroženější. Na sociálních sítích je kritikem každý, za relevantní soud se považuje, když někdo procítěně napíše: „WTF“, což většinou stačí: dnes už i starší vědí, co tato tři písmena znamenají a že to většině lidí jako úsudek bohatě vyhovuje. Kdo by se dnes zdržoval nějakými analytickými vývody, rozbory a popisy? Vztahy mezi pohádkovými bytostmi, charakteristika motivací vodníků nebo skřítků, psychologická drobnokresba duchů a strašidel či stupeň metafyzična u čarodějnic a vlkodlaků, to už umí zhodnotit málokdo. Ještě horší ale je, že to také málokdo vyžaduje a málokdo tomu rozumí. Stále silněji se prosazuje povrchnost, apriorismus, banalizace nebo ideologické mudrování, jež nahradilo umění jemného rozboru, práci s hloubkou a kontextem, porozumění metafoře a symbolice, smysl pro pohádkové mystično, které přitom není odtrženo od reality našich životů.

Příkladem budiž zde předkládaný rozbor nejnovější vánoční pohádky, Klíč svatého Petra, jež byla uvedena v ČT na Štědrý den. Jde o pohádku tzv. komplexní neboli syntetickou, německým odborným výrazem Märcheneintopf čili pohádkový kotel bramboračky, do které se nahází, co je tak po ruce, a pak se to povaří. Zde se jedná o prolínání vícevrstevnatého syžetu za účelem vytvoření halucinační atmosféry, v níž nelze poznat, jde-li o vúdú horor, či jihočeskou idylku. Kombinují se v ní prvky křesťanské s pohanskými, doplněné sociální kritikou progresivního typu. Po většinu času jde o frašku či grotesku, ale zároveň se tam silně uplatňují prvky absurdity a divadla krutosti napojené na loutkové divadlo hrané živými maňásky.

V podstatě jde o to, že se na začátku najednou a bez větších důvodů utopí tři mladí lidé, kteří po nepochopitelné honičce skočí v šatech do orlické přehrady. Předchází tomu ještě podivnější scéna z krčmy ve Slavonicích, kde vysedává stařec, jemuž je jedním z těch utopenců odcizen velký klíč. Je to klíč svatého Petra a ten svatý Petr s ním, tedy s tím klíčem za pasem, sedí v hospodě, když by měl být spíš u nebeských bran, když přece je ten vrátný. Jakmile zloděj ten klíč odcizí, počne ho pronásledovat jedna mladá alkoholička, která si do krčmy odskočila na pivo. Díky intrice se jí podaří klíče zmocnit, takže zloděj počne pronásledovat ji, načež se přidá pouliční zpěvák, který pronásleduje oba. Doběhnou k přehradě, skočí do ní a utopí se. Uběhlo sotva deset minut děje a pohádka by mohla skončit: pro méně odolné diváky se tak stane. Ale jde pouze o prolog, tedy o takzvané rozehrání situace.

Nuže na scénu vstupuje vodník. Tedy vlastně ještě před ním princezna, která se vrací ze studií, asi z Erasmu, a je emancipovaná. Společenským prostředím pohádky, budeme-li té věci tak říkat, je totiž skomírající monarchie. Vládne tam senilní a infantilní král, kterého ovládá bizarní dvojice zlotřilých rádců, nejspíš partnerů. Princezna na to poněkud podezíravě hledí, ale zatím není schopna s tím nic udělat, jen se tak přimhouřeně dívá.

Ale zpět k vodníkovi: ten je dobrácky založený a líbí se mu princezna, s čímž se svěří tlustému rybáři, se kterým sedává na břehu. Je z toho citu tak rozrušený, že doma, tedy ve své podvodní říši, shodí polici, kde má hrnečky s dušičkami s těmi třemi utopenými. Dušičky tedy vyplavou na povrch a směřují do nebe ke svatému Petrovi, což se děje s příslušnými efekty. Petr je otrávený, neboť nemá klíč a nebeskou bránu musí otevírat šperhákem. Proto se oboří na trojici výtečníků, kteří přitom asi ani nevěděli, že klíč, kvůli kterému se honili, patřil tak významné náboženské osobě a měl řekněme eschatologický význam: otevírala se jím a brána, která se přitom dá otevřít tím šperhákem. Petr je na ně naštvaný, chce klíč zpátky, oni ale nevědí, kde je, což Petra nezajímá, dokonce jim hrozí peklem a dává jim ultimátum, přestože jinak působí jako takový moudrý stařec.

Trojice se tedy vrací na zem, přičemž během krátké chvíle vystřídá trojí záhrobní skupenství. Z lidské existence se promění v pohanské vodníkovy dušičky, pak jsou chvíli duchovou substancí řekněme v křesťanském pojetí a potom se vracejí na zem jako nemrtví, tedy vúdú ze známého haitského kultu. Sice to na nich není poznat, ale zajisté je to ovlivní, třeba tak, že vznikne nedorozumění mezi princeznou a tím zpěvákem, který nemůže opětovat její city, když je mrtvola… Vypadá to jako těžký úkol, výtečníci netuší, kde ten klíč je, ale ten tlustý rybář jim řekne, že ho odnesl pes na zámek. O psech je známo, že rádi odnášejí velké klíče na zámek. Trojice se tedy vydá na zámek, kam se právě scházejí uchazeči o princezninu ruku. Do toho se zapojí vodník, pak i oni, kterým jde ale hlavně o ten klíč. Klíč má ale pes, a to není jen tak. Sebrat psovi klíč je mnohem těžší než ho ukrást Petrovi. Podaří se ho podařené trojici vyrvat z pelechu? A co vodník, jak ten si poradí? A rádcové, jaké ti pikle upiklí? A co princezna, je na kluky, nebo na holky? A do toho ještě zlatá rybka. A co svatý Petr, co na to asi řekne jeho šéf? Quo vadis, Petrus?

Pohádka by se dala ještě dlouze posuzovat. Zapojit by se do toho daly různé obory humanitních věd, zkoumat diskurzy a narativy, promýšlet společenské dopady a kontexty. Ale tady to vzal na svá bedra ubohý nádeník a ta (bedra) pod tíhou takového úkolu klesají až povolují. Řítí se do hlubin bezmoci, z níž zní zoufalé: Vraťte nám normální pohádky, nebo se na to vy…rte!

 

28. prosince 2023