Skončivší rok 2023 byl hrozný a není moc důvodů věřit, že by ten, který před pár dny začal, mohl být o moc lepší. V zásadě takový celkový dojem mohl člověk získat z „prorockých“ textů, jichž se touhle roční dobou vždycky urodí víc než dost, v podstatě stejně působila i mnohá vyjádření „neexpertů“ na sociálních sítích i jinde.

Rok můžeme mít sice nový, ale nic v něm nezačíná nanovo. A pokud si člověk prodlouží tendence, jež se v posledních dvanácti měsících zdály sílit, o rok dál, nic moc povzbudivého z toho nevyčte. Značně chmurnou vizi v textu pro server Unherd líčí například můj oblíbený analytik Aris Roussinos. Je to vize pokračující eroze americké a vůbec západní hegemonie, která se projeví v neschopnosti „zvládnout“ narůstající počet konfliktů.

Má být umocněna další destabilizací nejmocnější země Západu, kterou podle Roussinose nevyhnutelně přinesou prezidentské volby, bez ohledu na to, kdo v nich zvítězí. „V dřívější fázi americké historie se dalo očekávat, že blížící se předání moci proběhne hladce a v dosahování strategických cílů impéria bude existovat kontinuita. Předchozí dvoje volby byly v Americe ve znamení pouličních bouří a politické nestability, každá ze stran spolu s vlastní frakcí ve státní správě zpochybňovala legitimitu té druhé, každá v konfliktu využívala rozčilené občany, radikalizované příslušnými médii. Během počínajícího roku bude Amerika pravděpodobně zachvácena tak hlubokou vnitřní dysfunkčností, jakou jsme ještě neviděli, a na zbytek světa dopadne stín vržený tímto bojem o trůn impéria.“

Nadcházející rok tedy má být „historický“, což zní zlověstně skoro vždycky a nejinak tomu je dnes. Ale historie nesestává jenom z dějin předvídatelného, očekávatelného. A neočekávaně nemusejí přicházet jenom katastrofy – i to už tahle země a tenhle svět zažily. Naděje není výsledek racionální analýzy světa, často jde naopak proti ní, proti tomu, co může působit nevyhnutelně a zákonitě. Může to znít jako hodně laciná útěcha, ale lidská zkušenost, myslím, ukazuje opak. Současná debata navíc stimuluje krajní emoce, jako kdyby existovalo jen skvělé, nebo příšerné. Ten pesimismus, který člověk z té debaty vnímá dnes, může být stejně „přestřelený“ jako bezhlavý optimismus, nebo dokonce triumfalismus, jenž byl dominantní jindy. Logika současného „diskurzu“ se zdá podobná logice závislosti s jejími extázemi a strašlivými propady.

Často se říká, že každá krize je příležitost. Je to jedno z oblíbených prefabrikovaných mouder našich časů. Ta věta je klišé, ne ale proto, že by byla vylhaná, ale proto, že se užívá s nepřípadnou lehkostí a bezmyšlenkovitě. Ta příležitost, kterou je možné vidět ve všech těch chmurných vizích upadajícího západního vlivu a s ním souvisejícího znejistění světa a možností dalších a dalších konfliktů. Kdyby někdo chtěl tu příležitost najít i ve chmurných perspektivách, s nimiž nejenom Západ vstupuje do roku 2024, mohla by to být příležitost k, řekněme, zreálnění. Ne ve smyslu triumfu reálpolitiky, ale doteku skutečnosti, ztráty iluzí. Iluzí o vlastní výjimečnosti, a to v dobrém i ve zlém, iluzí o všemocnosti, schopnosti diktovat světu – jako civilizace, jako společnost, jako jednotlivci – svou vůli, iluzi o vlastním významu, o tom, jak moc na nás záleží. Taková „srážka s realitou“ a ztráta iluzí je ale jistým způsobem i osvobozující. A dotek skutečnosti, ta pověstná „srážka s realitou“, tak může být může být i dotekem svobody.