Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Kdo jiný než lidovci může v době, kdy vláda hledá, jak zalepit rekordní schodek, přijít s programem, který nabídne každému majiteli rodinného domu či chaty milion a víc korun? Kdo jiný než lidovci tomu může dát název „Oprav dům po babičce“, aby zdůraznili, že myslí na ty ryzí rodiny, kde se předává majetek z generace na generaci?
Redaktor České televize Andreas Papadopulos na tiskové konferenci prezidentů Zelenského a Pavla předvedl typický neduh toho, čemu se dá říkat třeba veřejnoprávně-liberální monokultura či „legacy media“. Jeho otázka, jež mířila na to, jaký osud čeká proruské obyvatelstvo Ukrajiny, ne snad že by byla nepřípustná. Ale jako jedna z pouhých čtyř otázek (dvou pro české novináře), jež mohly na tiskovce zaznít? Tvrdých otázek z liberální perspektivy na Zelenského si lze představit řadu. Například proč jsou na Ukrajině zakázané soukromé televize. Ale je tohle opravdu ta příležitost?
Jeden český vládní činitel, který pro podporu Ukrajiny odvádí patrně nejvíc, již loni v prvních měsících války zmínil v soukromé diskusi vynalézavou představu koncovky ukrajinské války – nazval ji „variantou Adenauer“. Co měl na mysli? Jeden český vládní činitel, který pro podporu Ukrajiny odvádí patrně nejvíc, již loni v prvních měsících války zmínil v soukromé diskusi vynalézavou představu koncovky ukrajinské války – nazval ji „variantou Adenauer“. Co měl na mysli? Když se Německo po válce rozpadlo na západní a východní část, byl to neřízený proces a nikdo nedeklaroval, že jde o definitivní stav.
V Británii v těchto dnech oslavují výročí nejuctívanější instituce této země. Není to ani zvlášť kulaté výročí – 75 let –, ale oslavy jsou intenzivní. Oslavencem je britský zdravotní systém NHS. Tedy „náš NHS“, jak je takřka bez výjimky oslavenec nazýván. Je to nebývalý úspěch moderního nacionalismu. Britské zdravotnictví samozřejmě není jediný bezplatný všeobecný zdravotní systém na světě. Ten je dnes normou ve všech evropských, mnoha asijských a dalších zemích. Není ani první. Podle Wikipedie jej pět zemí mělo dřív.
Řešíme lidi žijící v zajetí dezinformátorů, kteří vážně věří tomu, že vakcíny obsahují mikročipy nebo že prezident Pavel po svém zvolení pošle české brance na Ukrajinu. Něco podobného bylo minulý týden k vidění v americkém Senátu, kde se odehrávalo slyšení k účasti transgenderových sportovců v soutěžích. Jedním ze svědků vystupoujících na jejich podporu, byla šéfka Human Rights Campaign, největší americké lobbistické organizace LGBTQ lidí, Kelley Robinsonová. „Nedávno se objevil článek o mužích, kteří si myslí, že dokážou porazit Serenu Williamsovou v tenise, že proti ní můžou získat bod.
Skupina křesťanských osob vydala výzvu k odstranění Aliance pro rodinu „ze struktur státu“, jíž se dostalo široké publicity – napsal o ní iDNES, postavil se za ni předseda Pirátů atd. Politikům KDU a ODS, jimž je výzva adresována, lze doporučit jediné – ať vás ani nenapadne výzvě vyhovět. Sešly se nám tu dvě tendence. Sílící kulturní válka a houstnoucí atmosféra v koalici. Výsledný vektor dopadl ze všech organizací a jednotlivců, kteří jsou různě napojeni na ministerstva, asistují poslancům atd., právě na Alianci pro rodinu.
Svět výtvarného umění není vděčným zdrojem novinářských kauz, snad až na nějaký ten padělek. Buď to jsou záležitosti, jež by se mohly stát kdekoli, anebo laikovi nepochopitelná interní politika – s kterýmkoli ředitelem Národní galerie je vždy někdo nespokojený. Loňský dokumentární film Zkouška umění z toho vybočil. Pohled na přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění ukázal, že se tam děje cosi zvláštního.
Vláda navzdory kritice Národní rozpočtové rady, ale dokonce i navzdory ministru financí schválila obří půjčku 140 miliard korun od EU. Půjde mimo jiné na stavbu větrníků, jež, jak Echo informovalo, minulý týden promoval ministr průmyslu Síkela. Měl argumenty. Jedním z nich bylo, že v Evropě činí elektřina z větru v průměru 17 procent spotřeby, u nás jen jedno. Dalším bylo, že v sousedním Rakousku je instalovaná kapacita desetkrát větší než u nás.
V povaze generačních konfliktů je, že je o nich možné neustále mluvit a nikdy je nevyřešit, a nevyřešil je asi ani úterní Salon Echa v Knihovně Václava Havla, na který je možné se podívat na internetu nebo si přečíst jeho shrnutí v příštím Týdeníku Echo. Generační konflikty lze pojímat s různou mírou vzrušení, kde na tom nejblazeovanějším konci je banální konstatování, že mladí vždy byli jiní než staří a vždy budou a vzdychání „ta dnešní mládež“ je staré jak lidstvo samo a trapné.
Odsouzení komunistického politika Josefa Skály k podmínce za popírání katyňského masakru vzbudilo očekávatelné reakce na téma svobody projevu, i když z nečekaných míst. „Odsoudit někoho za pochyby o masakru v Katyni je ve svobodném světě docela trapas, i když je tím dotyčným stalinista Skála. Neříká se to snadno, ale je to tak,“ napsal na Twitteru redaktor Respektu Marek Švehla. V další diskusi upřesnil, že by to nevztahoval na vyvraždění Židů, protože je „konsenzus nad tím, že šoa je natolik výjimečný a tak dobře zdokumentovaný zločin, že jeho popírání má být trestným činem“.
Jedním z Trumpových mítinkových hitů v kampani v roce 2016 bylo skandování „Lock her up!“, Zavřete ji za mříže, míněno Hillary Clintonovou. Té tehdy našli na jejím privátním, nezabezpečeném e-mailovém serveru víc jak stovku utajovaných dokumentů, ale šéf FBI Comey se rozhodl ji nestíhat. Trump se pak stal prezidentem, Clintonovou nezavřel a dnes je zavření mnohem blíž on sám. Na konci minulého týdne mu bylo sděleno federální vládou, konkrétně zvláštním vyšetřovatelem Jackem Smithem, obvinění z trestného činu.
Od té doby, co jsme se zabývali v komentáři Istanbulskou úmluvou, její přijetí odsouhlasila Evropská unie. Což znamená, jak uvedl ministr pro evropské záležitosti Dvořák, že se „úmluva stane závaznou pouze v záležitostech, ve kterých má EU pravomoci, tedy například v azylových otázkách, v justiční spolupráci nebo se na ni mohou odvolávat zaměstnanci unijních institucí“. Ale možná má ministr chabou fantazii. Úmluvy i EU mají tendenci k expanzivním důsledkům.
Na Echu vyšel článek Jakuba Kvapilíka kritizující text sociologa Daniela Prokopa na téma adopcí dětí homosexuálními páry. Když na něj na Twitteru upozornil Miroslav Singer, Daniel Prokop na kritiku věcně reagoval. Oba, ač zjevně zastávající opačné výchozí názory, se shodli, že se jedná o „kultivovaný příspěvek do debaty“. To je jistě dobře, vždy potřebujeme debatu, a raději kultivovanou než nekultivovanou. Jenže se bohužel nemůžu zbavit tušení, že je to všechno jedno.
Floridský guvernér Ron DeSantis, který minulý týden oficiálně zahájil prezidentskou kampaň, programově ignoruje mainstreamová média. Když se rozhodl ohlásit kandidaturu v přímém přenosu na Twitteru, tzv. Twitter Spaces, v rozhovoru s Elonem Muskem, oznámil to časopis Vanity Fair titulkem „Ron DeSantis formálně oznámí svou kandidaturu s Elonem Muskem, protože David Duke nebyl k dispozici“ (David Duke je notoricky známý otevřeně rasistický politik. Divíte se, že s takovými novináři odmítá komunikovat?).
Co by si čtenářky přály jako dárek k MDŽ? Je vlastně možná přiměřené, že ty, které o tento bolševiky zprofanovaný svátek ještě dbají, by potěšilo to, co Danuši Nerudovou: „Co by si ženy zasloužily jako dárek? Schválení Istanbulské úmluvy. Že to není potřeba? Je. Je to symbolické gesto a demonstrace hodnot, které zastáváme,“ napsala někdejší prezidentská kandidátka na Twitteru. Pro někoho je tento způsob uvažování velmi svůdný. „Patříme teď trošku mezi ty, kteří v tom dobrém klubu nejsou.
Václav Smil je pravděpodobně nejznámější žijící vědec českého původu na světě. Do Prahy, kam nejezdí příliš často, přijel na pozvání Pražského centra transatlantických vztahů univerzity CEVRO. Postěžoval si, že v Praze měl tolik veřejných vystoupení a rozhovorů, že je už z mluvení o energetice unaven. Přesto jsme se jí nevyhnuli. Ve Smilových knihách mohou skeptici současné zelené transformace najít řadu argumentů. Ale to ne proto, že by Smil působení člověka na přírodu podceňoval. Naopak kritizuje jednostranné soustředění na globální oteplování kvůli tomu, že je to jen jeden problém z mnoha.
Sdílíme společné hodnoty – to je fráze, na které se tak nějak usnesli naši činitelé, když mají společné vystoupení se zahraničním představitelem, a moc nevědí, co by řekli. Můžeme třeba sdílet choulostivý úsek dějin, můžeme naopak o vzdálené zemi sotvaco tušit, můžeme mít odlišné zájmy. Ale vždycky jsou tu hodnoty, s těmi neprohloupíte. Tento zvyk musí znalce filozofů jako Nietzscheho a vůbec lidi, kteří něco tuší o tom, jak se pojem „hodnoty“ stal součástí moderního slovníku, dost iritovat. Ale takových je naštěstí málo
Dodávání protivzdušných prostředků Ukrajině má tu výhodu, že i ten největší Putinversteher má problém vykreslit ty dodávky jako eskalační. Protiraketový systém je esence obranné zbraně. V poslední době se objevila diskuse o tom, jak úspěšně si v tom Ukrajina vede. Je to docela důležité, a to nejen pro ni. Zaprvé je tu letectvo – Rusku, navzdory tomu, že ukrajinské letectvo převyšuje početně i technologicky, se nepodařilo dosáhnout toho, čemu se říká vzdušná převaha. Znamená to třeba, že si Rusové nemohou dovolit podporovat zblízka pozemní operace. Pak jsou tu rakety.
Když u nás lidé zabývající se politikou slyší o západních kulturních válkách, jejich první impulz bývá mávnout nad tím rukou: Netahejme to do politiky, je to osobní, intimní záležitost. Bohužel, i o této válce platí to, co o jiných – můžete se o ni nezajímat, ale ona se zajímá o vás. A transgenderismus, nejbizarnější projev této války, se už o nás zajímá. Přednedávnem vyšel na webu Refresher článek, jenž shromáždil stížnosti pacientů sexuologa Petra Weisse, jednoho z těch nemnoha „strážců brány“, kterou u nás musí projít každý zájemce o změnu pohlaví
Maďarsko si své zájmy v ukrajinské válce vyhodnotilo po svém. Viktor Orbán a mluvčí jeho režimu v projevech, které posílají do světa, často používají slova, že „Maďarsko je na straně míru“. Působí to jako fráze, kterou nemá cenu snažit se nějak hlouběji vykládat, protože je to prostě jen nosič emocí. Asi jako „buduj vlast, posílíš mír“. Teď ale informují maďarská média, že nový náčelník generálního štábu Gábor Böröndi minulý týden řekl: „Vzpomeňme si na druhou světovou válku, v roce 1939 začala německo-polská válka jako lokální válka, a jaký byl její konec? Tato eskalace nebyla včas podchycena – mohu-li to tak říci – mírovým procesem a vedla k druhé světové válce.“
Celé vyšetřování údajných ruských kontaktů Donalda Trumpa se zařadí do dějin po boku těch nejproslulejších novodobých skandálů americké politiky, jako je zavraždění prezidenta Kennedyho a Watergate. S atentátem na Kennedyho je spojuje to, že patrně i po desítkách let budou existovat různé okrajové proudy, které oficiální verzi nevěří. S Watergate zase to, že se tu jedna prezidentská kampaň pokusila zdiskreditovat druhou pochybnými, takřka gangsterskými prostředky. A byla to kampaň Hillary Clintonové. Donald Trump od počátku kampaně vyjadřoval nápadně, pro mnohé nechutně, vstřícný postoj k Rusku.
Poprvé to vyhmátl Antonio García Martínez loni v březnu, když napsal článek s titulkem Proč zní Tucker Carlson jako levičák z Berkeley?. Kalifornské Berkeley, sídlo nejznámějšího kampusu univerzity UCLA, je od šedesátých let mytologickým epicentrem amerického radikalismu. García Martínez se tehdy právě vrátil z cesty na Ukrajinu a do Polska a měl na mysli primárně zahraniční politiku. Přístup tzv. nové pravice podle něj charakterizují dva principy.
Jsme celkem zvyklí slýchat, že ten či onen ministr je v rukou lobbistů nějakého oboru. Na těch obviněních může něco být, dokonce se dá tvrdit, že je to v jisté míře nevyhnutelné a legitimní. Ale ministr zemědělství Nekula nasadil laťku hodně vysoko, když se stal doslova distributorem slevových letáků jednoho řetězce supermarketů. Z posměchu komentátorů ani některých politiků si asi mnoho nedělá. Ví to, co vědí řetězce – že slevové letáky fungují.
„Bydlení nezná ideologii. Bydlet musí každý.“ Těmito slovy oznámil předseda Pirátů Ivan Bartoš program své strany pro bydlení. Naopak lze na máločem tak sledovat ideologii jako na bydlení. Můžeme to vzít historicky, třeba od změny dispozice „servisních“ částí bytu jako kuchyně, což souviselo s postavením žen. Můžeme připomenout komunistické projekty „koldomů“. Můžeme pozorovat, že v některých zemích je větší tendence k vlastnickému bydlení než v jiných, a třeba Margaret Thatcherová, když privatizovala obecní byty, v tom měla ideologicky jasno. V USA žádná strana nezruší rozvinuté státní dotování individuálních hypoték.
V roce 1995, když Tálibán za nekonečné afghánské občanské války poprvé dobyl Kábul, byli jeho bojovníci omámeni úspěchem. Jeden z nich se rozhodl předvést ostatním svou nepřemožitelnost tak, že vlezl v kábulské zoo do klece se lvem. Překvapení se nekonalo, lev bojovníka promptně roztrhal. Podobné příběhy idiotů dychtivých předvést ostatním, že jsou schopni přemoci přírodní zákony a realitu, se čas od času opakují. Možná čím dál tím častěji s tím, jak je samotný status reality zpochybněn. Jeden z nich se v těchto dnech završil v USA.
Ne že by nebylo známo, že Elon Musk dokáže být impulzivní, nesnesitelně kompetitivní a samolibý. Ale takové typy nejsou mezi úspěšnými podnikateli výjimečné. A hlavně, důležitý byl nakonec výsledek. Ta auta jezdí. Ty rakety létají. Jenže v případě sociální sítě Twitter jsou tím produktem lidé – spokojení uživatelé. A ukazuje se, že Musk se pro správu takového podniku zásadně nehodí. Množí se předpovědi, že Twitter zahyne.
Událost z minulého týdne nám poskytuje příležitost vrátit se k tématu postavení humanitních vědců ve společnosti. Máme-li rozptylovat stereotyp nepraktických školometů, je třeba vyzdvihovat příklady učenců, jejichž humanitní vzdělání se ukázalo v praktickém životě jako užitečné. Takovým je určitě Jonah Peretti. Zprvu sice studoval environmentální studia, ale na postgraduál nastoupil do věhlasného multidisciplinárního centra MIT Media Lab. A ještě předtím, v roce 1996, osvědčil svou erudici, když v odborném časopise Negations publikoval studii Kapitalismus a schizofrenie: Současná vizuální kultura a akcelerace formace/rozkládání identity.
Vydání zatykače na Vladimira Putina Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu je typickým krokem, který vzbudí radostné vzrušení určitého typu politiků a komentátorů. Evropa, která není fyzicky schopna produkovat dostatečné množství zbraní a munice pro vlastní obranu, ale prostřednictvím Mezinárodního trestního tribunálu (který je jakoby „náš“, i když mezinárodní) zasadila Rusku drtivou ránu. Z toho se Putin jen tak nevzpamatuje!
O víkendu byl snesen železniční most před pražským Výstavištěm. Začíná rekonstrukce další části této trati, jejíž součástí je i vybudování kýženého železničního spojení na pražské letiště. Byli jste protestovat? Ne? Nikdo nebyl. Mělo by přitom jít o velmi podobnou kauzu jako bourání vyšehradského železničního mostu, proti němuž vznikla akce podpořená mnoha významnými osobnostmi. Je to divné. Most je „historicky podle ředitele Národního technického muzea Karla Ksandra velmi cenný. Má hodně společného s velkým železničním mostem na pražské Výtoni“.
Měl to být mediální soud století, ale publikum si musí nechat zajít chuť. V den, kdy měl spor Fox News a výrobce hlasovacích zařízení Dominion začít, oznámil soudce, že obě strany dosáhly dohody. Vypadá dobře pro Dominion, co se týče finanční částky – 787 milionů, největší v dějinách. A dobře pro Fox, co se týče ostatního – nikdo se nemusí na obrazovce omlouvat. Obě strany měly své důvody. Fox se chtěl vyhnout dlouhému soudu, při němž by ještě vyšlo najevo kdovíco, a hlavně, jak už potvrdil soudce, by byli předvoláváni k veřejné svědecké výpovědi jeho hvězdy z obrazovky a nejvyšší šéfové
