Od nástupu Fialovy vlády má mladší generace možnost seznámit se s tím, jak vládnou lidovci. V Sobotkově vládě si moc nezavládli, ta byla celá ve znamení krčení se před nezadržitelným nástupem Babiše, a od roku 2017 je pak lidé znali hlavně z mediálních výstupů. Takže když lidovci provedou něco velice lidoveckého, třeba že ministr zemědělství začal promovat slevovou akci Lidlu, nebo když se postavili za daňovou výjimku pro víno, již ve vládě prosadilo její moravské jádro, je možné mladým lidem říkat: Ano, toto přesně jsou lidovci.

To jistě není všechno, lidovci třeba vystupují jako blokátoři ve věcech, jako je manželství pro všechny nebo Istanbulská úmluva. Ale tím si mladší generaci, přesněji řečeno samozvané mluvčí mladší generace, nezískají.

Takže když lidovci řízené ministerstvo životního prostředí přijde s programem „Oprav dům po babičce“, je snadné to vidět jako další ukázku lidovectví. Kdo jiný než lidovci může v době, kdy vláda hledá, jak zalepit rekordní schodek, přijít s programem, který nabídne každému majiteli rodinného domu či chaty milion a víc korun? Kdo jiný než lidovci tomu může dát název „Oprav dům po babičce“, aby zdůraznili, že myslí na ty ryzí rodiny, kde se předává majetek z generace na generaci? A kdo jiný než lidovci může přihodit bonus padesát tisíc na každé nezaopatřené dítě (v případě společné péče jen polovinu)?

Jenže musíme říct, že tentokrát jde o něco jiného. Ty peníze jdou z evropského Modernizačního fondu. Nejsou to žádné výdaje ze státního rozpočtu, které bychom mohli ušetřit. Není tam na rozdíl od běžných unijních dotací národní kofinancování (své peníze vydává jen individuální příjemce – stavebník). Jistěže lze teoretizovat, že ty peníze se neberou z nebe, že je Unie musí odněkud vzít a nakonec to zaplatíme i my. Ale posuzováno z tohoto hlediska – ty peníze jsou už utracené. Tak se to v Bruselu za Babišovy vlády dohodlo. My máme na výběr je jen vyčerpat, nebo nevyčerpat. Pochopitelně podle podmínek fondu, tedy v zásadě na energetické úspory. Lze se tedy nanejvýš bavit o tom, zda by se nemělo energeticky rekonstruovat raději něco jiného. A na tu nejčastější námitku, že by bylo důležitější a efektivnější rekonstruovat veřejné budovy, ministerstvo má odpověď – že pro ně programy má taky. Takže ano, dál se posiluje tragická dotační mentalita, ale v tomto případě sotva lze jinak.

Pak je tu ten název – je zase trochu jako z letáku Lidlu, ale lidovci jistě mají dobře zjištěné, že právě mezi majiteli takových rodinných stavení je nejvíc lidí volících nebo ochotných volit jejich stranu.

A konečně ten bonus pro dítě. Ten bude ležet v žaludku hodně lidem, Miroslav Kalousek, který, jak známo, od lidovců odešel, ho označil za „absurdní“. Liberální část veřejnosti si tradičně myslí, že propopulační politika se dělat nemá.

Konzervativci si zase myslí, že propopulační politika se dělat má. A mají pravdu v tom, že nízká porodnost stojí v pozadí mnoha našich problémů víc, než lidé zvyklí uvažovat jen v kategoriích individuálních práv tuší. Řada systémů, bez nichž si moderní společnosti neumíme představit, stojí na implicitním předpokladu populačního růstu – zejména důchodové pojištění. Ale je v tom i hůř matematicky postižitelný aspekt, že člověk chce být součástí něčeho pokračujícího, že tak jako čerpá oporu a smysl z dějin svého národa, tak si ho chce i projektovat do budoucna, chce spolupracovat na díle, v němž lidé jako on budou pokračovat.

Jenže konzervativci by zase měli vědět, že propopulační politika většinou nefunguje.

Lidé mívali po většinu historie hodně dětí a v Africe ještě dnes mají. Americký demograf Warren Thompson v roce 1929 a Francouz Adolphe Landry v roce 1934 ovšem formulovali zákonitost demografické transformace, kterou procházejí všechny rozvinuté země. Sice s mnoha rozdíly, jež ale nemění zásadní princip. „Lze předpokládat, že každá populace v určitém stadiu svých dějin přejde z rovnováhy vysoké plodnosti a vysoké úmrtnosti k nové rovnováze, jež kombinuje nízkou plodnost a nízkou úmrtnost“ – jak to vyjádřil Landry.

Nejdříve se díky hospodářskému rozvoji a pokroku ve zdravotnictví začne prodlužovat délka života. Nastává období, kdy roste počet obyvatel a země, pokud není ekonomicky neschopná, si užívá růstu. Optimisté se těší z toho, že „je nás víc“, pesimističtí neomalthusiáni věští populační bombu. Jenže dřív nebo později se všude ukázalo, že lidé začnou mít míň dětí. V každé zemi je to trochu jinak, vliv na to má spousta faktorů jako vzdělanost žen a otevření pracovních příležitostí pro ně, rozšíření antikoncepce, to, do jaké míry stát přebírá na sebe péči o staré. Ale každá ta jednotlivá věc má jen omezený vliv a nikdo nedokáže přesně říct, na jaké nové rovnováze se porodnost zastaví. Počet 2,1 dítěte na ženu, který demografové udávají jako číslo, jež zajišťuje zachování populace, není číslo, kterým by se kterýkoli pár vědomě či intuitivně řídil.

Nikdo přesně neví, proč měly Spojené státy dlouhodobě vyšší porodnost než Evropa – štědřejší rodinnou politikou ani více prorodinnou kulturou na pracovišti to rozhodně nebylo. Nikdo neví, proč začala v roce 2007 klesat a dnes je v podstatě na evropské úrovni. Nikdo přesně neví, proč začala porodnost v Jižní Koreji v 90. letech rychle klesat, po roce 2005 deset let víceméně stagnovala, načež opět začala padat, takže má Jižní Korea dnes nejnižší porodnost na světě, méně než jedno dítě na ženu. A rozhodně Jihokorejci nevědí, jak to zvrátit – za posledních šestnáct let tam utratili na propopulační opatření přes dvě stě miliard dolarů.

Nevědí to ani Poláci a Maďaři, přestože se tváří, že vědí. Vyzkoušeli všechno možné, v Maďarsku třeba od takových vychytávek jako dotace na minivany pro rodiny se třemi a více dětmi po rozsáhlou podporu stavby obydlí pro početné rodiny. Ta ostatně začala jako program podpory stavebnictví a až posléze Orbána napadlo udělat z toho rodinný program. Protože je to populární. Polsko i Maďarsko mají nicméně menší porodnost než my.

Zároveň nelze říct, že by rodinná politika byla nelegitimní. Usnadňování života rodinám s dětmi považuje většina lidí za správné, včetně těch, kterým vyloženě propopulační politika zavání něčím, co patří do živočišné výroby. Ale ne od všeho, na co stát vynakládá peníze, očekáváme bezprostřední, měřitelnou utilitu. Podporovat lidi v tom, aby měli děti, je správné.

Jen od toho nečekejme populační revoluci. Na to je zřejmě potřeba něco jiného, obtížně postižitelného a získatelného. Jeden takový náznak je, že demografy nepřekvapilo, že v Gruzii po ruské agresi v roce 2008 došlo k nárůstu porodnosti; vědí, že po druhé světové válce se v Evropě taky nějakou dobu rodilo víc dětí.

Jiný náznak si vybaví čtenář románu Michela Houellebecqa Podvolení. To je ten skandální román, v němž ve Francii převezmou moc islamisté. A není to vůbec strašné, jen je to už jiná Francie. Ta, která, jak k tomu s lítostí dospívá vypravěč v průběhu románu, se vyčerpala a nemá nárok žít, je to národ-zombie. Ze všech svých četných milenek měl vypravěč nejblíž k Myriam. Jenže ta je Židovka a po krvavém útoku na redakci Charlie Hebdo v roce 2015 spolu s rodiči emigruje do Izraele. I tam samozřejmě existuje terorismus, ale je to jiné. Izraelci vědí, proč stát Izrael existuje. Když se ho na jedné z posledních setkání Myriam ptá, co s ním bude, odpoví jí: „Já nemám žádnou Izrael.“

Izrael je země, která má zcela unikátně mezi vyspělými zeměmi porodnost dlouhodobě nad reprodukčním číslem, skoro tři děti na ženu.