Jedním z Trumpových mítinkových hitů v kampani v roce 2016 bylo skandování „Lock her up!“, Zavřete ji za mříže, míněno Hillary Clintonovou. Té tehdy našli na jejím privátním, nezabezpečeném e-mailovém serveru víc jak stovku utajovaných dokumentů, ale šéf FBI Comey se rozhodl ji nestíhat. Trump se pak stal prezidentem, Clintonovou nezavřel a dnes je zavření mnohem blíž on sám. Na konci minulého týdne mu bylo sděleno federální vládou, konkrétně zvláštním vyšetřovatelem Jackem Smithem, obvinění z trestného činu. Dokonce z podobné oblasti, kvůli které byla vyšetřována Clintonová – zacházení s utajovanými materiály. Jako by Trump probudil k životu nějakého džina.

Ze sledování komentářů se vás zmocní trochu přízračný, neskutečný pocit. Deklarace o tom, jak je to vážná věc, jsou provázeny praktickými, až banálními úvahami. Jak dlouho může proces trvat? Pomůže Trumpovi v kampani, tak jako dosud většina právních kroků proti němu podniknutých? Anebo se jeho zarytí fanoušci, kteří se zatím vždy ze vzdoru semkli na jeho podporu, tentokrát přece jen zarazí?

Trumpovští analytici s trochou reputace utíkají vlastně jen ke dvěma argumentům. První z nich je „Ale Hillary“. Ideálně zazní jako polemická reakce na větu „Zákon platí pro každého“, kterou začínají mnohé výstupy liberálů. A případně dodávají: „Ale Biden, ale Pence.“ Neboť u obou těchto politiků se rovněž našly utajované materiály. A stíháni nebyli. Jenže, jak uvidíme, jsou tu rozdíly.

Druhý argument zní, že „je to nebezpečné prolomení precedentu“. Rozuměj precedentu, že ani bývalí prezidenti, ani kandidáti na prezidenta nejsou vystavováni trestnímu stíhání. Tady je otázka, proč vlastně. Že z důvodu úcty k majestátu, to nezní příliš americky. Zajímavější je ten argument, že stíhání takové osoby nemůže nebýt politické. Jenže tady je problém. Tím „politickým“ se míní, že jde nevyhnutelně o zneužití moci, že jiný člověk by za něco podobného stíhaný nebyl. Jenže není to tady spíš naopak? Neznamenalo by držení se precedentu, že by Trump unikl stíhání za něco, za co by každý jiný smrtelník stíhaný byl?

Asi je nutné si přiblížit skutkovou podstatu obvinění. Když Trump v lednu 2021 opouštěl Bílý dům, vzal si s sebou do své floridské rezidence Mar-a-Lago velké množství dokumentů. Ale v USA na to mají zákony, v zásadě veškeré písemnosti, které prezident při práci vytvoří, se archivují. Národní archivní správa vstoupila s Trumpem v červnu 2021 ve vleklé jednání o vydání písemností. To nakonec v lednu 2022, když správa vyhrožovala (správním) soudem, vedlo k tomu, že Trump se uvolil jí odeslat patnáct krabic materiálů.

Pracovníci archivní správy v nich objevili 197 dokumentů označených jako utajované. A tak vyrozuměli ministerstvo spravedlnosti a FBI začala vyšetřovat. Zjistila indicie, že dokumentů Trump přechovává víc, a v květnu 2022 dosáhla vydání soudního příkazu (o tom musela přesvědčit porotu), že Trump musí vydat všechny utajované dokumenty ve svém držení.

Tady je důležité se zastavit a upozornit, že žádný z bodů obvinění neviní Trumpa ze samotného neoprávněného držení dokumentů do tohoto data. I když by to teoreticky stíhatelné bylo, zvláštní vyšetřovatel by se dost možná rozhodl nežalovat. Právě kvůli nežádoucímu srovnání s Hillary Clintonovou i s pozdějšími případy bývalého viceprezidenta Pence i samotného Bidena. Podstatou všech bodů obvinění je to, jak Trump s dokumenty zacházel a co se dělo po tomto datu.

Dělo se to, že se Trump sešel se svými advokáty a pokoušel se je přesvědčit, aby soudní příkaz nějak obešli. Aby o existenci dokumentů lhali, aby zařídili, že se žádné dokumenty nenajdou, aby je zničili. A když se k tomu neměli, tak před nimi za pomoci svého asistenta (který je taky obviněný) krabice schoval (zde jsme dospěli k bodu vhodnému pro uvedení vizuálně nejvděčnějšího plodu obvinění, fotografie krabic naskládaných v Trumpově koupelně). Takže právníci pak odevzdali ještě 38 utajovaných dokumentů a písemně stvrdili FBI, že to už jsou opravdu všechny.

Nebyla to pravda. Při domovní prohlídce v Mar-a-Lago v srpnu 2022 našla FBI dalších 102 dokumentů označených jako tajné.

Jeden z těch právníků již byl přinucen vypovídat. Existuje sice advokátní tajemství, ale americké právo taky říká, že na případy, kdy je komunikace s advokátem využita na podporu páchání trestného činu, se mlčenlivost nevztahuje. Advokát proti tomu bojoval, ale federální soudkyně ho nakonec přinutila vypovídat.

Pak mají vyšetřovatelé taky důkazy o tom, že Trump v roce 2021 ukazoval jakémusi politickému funkcionáři mapu jisté země a poznamenal, že je utajovaná.

A hlavně mají vyšetřovatelé nahrávku. Vznikla tak, že v roce 2021 navštívili Trumpa lidé charakterizovaní v obvinění jen jako Reportér a Vydavatel a další dva lidé. Konverzaci si s Trumpovým vědomím a souhlasem nahrávali. Trump jim ukazoval plán vojenského útoku na nejmenovanou zemi, který pro něj vypracoval nejmenovaný vojenský činitel (soudí se, že šlo o Írán a předsedu sboru náčelníků štábů generála Milleyho). A Trump poznamenal, že dokument je tajný. A dodal: „Jako prezident jsem ho mohl odtajnit... Teď už nemůžu a je pořád tajný.“

To je patrně trumf vyšetřovatelů. Kdyby měli jen svědectví, může obhajoba zkoušet tvrdit, že šlo o nedorozumění, že si Trump nebyl vědom, že dokument byl tajný, a podobně. Ale nahrávku je těžké zpochybnit. A taky likviduje jednu teorii, jež se probírala, když skandál vypukl. Trump jako prezident měl právo odtajnit prakticky cokoli. Co když všechny dokumenty, které si bral domů k práci, sumárně odtajnil? Co když je odtajnil pouze ve své mysli, i to by možná stačilo? Tato teorie teď padá. Trump ji na nahrávce osobně vyvrací.

Teď už tedy lépe vidíme, v čem případy Trumpa a Clintonové (a Bidena a Pence) nejsou stejné. Vystihl to komentátor Charles Cooke, který napsal: „Hillary je právnička, a když se na její přestupek přišlo, chovala se podle toho. Trump je narcista, a když ho vláda kontaktovala, choval se taky podle toho.“ Kdyby Trump odevzdal aspoň všechny utajované dokumenty – o ty ostatní se mohl s archivní správou dál přetahovat – loni v lednu nebo nejpozději v květnu, v reakci na soudní příkaz, s vysokou pravděpodobností by žádné trestní obvinění nepadlo. To, že Trump v předchozím roce mával tajnými dokumenty před svědky, by FBI nejspíš ani nezjistila nebo nezdokumentovala. Jenže to by nebyl Trump.

Co ho k takovému chování vedlo? Po kampani ve znamení „Zavřete ji za mříže“ vítězný Trump ještě ani nebyl instalován v Bílém domě, a už oznámil, že na stíhání Hillary Clintonové vlastně tlačit nehodlá. Na mítinku v Grand Rapids ve státě Michigan odpověděl příznivcům skandujícím ono oblíbené heslo: „To funguje skvěle před volbami. Teď už je nám to jedno.“ A doprovodil to výmluvným mávnutím rukama. Lze to vykládat jako přiklonění se k tomu nyní všemi citovanému precedentu, že na prezidenty a kandidáty se nesahá. A taky to posiluje ten zvláštní pocit neskutečnosti – že všechno, co se v politice říká, se nemyslí vážně, že jsou to jen inscenované bitvy, byť čím dál tím krvavější. Jako by Trumpovi to, že Clintonová ze stíhání vyklouzla, vlastně nevadilo – za předpokladu, že i on bude patřit mezi ty slavné a bohaté lidi, na něž si zákon netroufne.

Ale někdy má ke skutečnosti nejblíž ta nejjednodušší teorie. Novinář CJ Ciaramella loni v srpnu na Twitteru reagoval na spekulace, co s utajovanými dokumenty Trump ďábelského zamýšlí. Nezamýšlí s nimi nic, tvrdil, zapomínáte, že Trump je prostě umíněný. Připsal k tomu i imaginární dialog mezi Trumpem a jeho právníky na Mar-a Lago:

„Moje krabice.“

„Pane, …“

„MOJE. KRABICE!“

V nyní zveřejněném obvinění čteme na straně 21, že 23. května Trumpovi právníci označení jako Advokát 1 a Advokát 2 jednali s Trumpem o tom, jak reagovat na soudní příkaz, a Advokát 1 si zaznamenal mimo jiné tato Trumpova slova:

„Nechci, aby si někdo prohlížel moje krabice, opravdu nechci. Nechci, abyste si prohlíželi moje krabice.“