Maďarsko si své zájmy v ukrajinské válce vyhodnotilo po svém. Viktor Orbán a mluvčí jeho režimu v projevech, které posílají do světa, často používají slova, že „Maďarsko je na straně míru“. Působí to jako fráze, kterou nemá cenu snažit se nějak hlouběji vykládat, protože je to prostě jen nosič emocí. Asi jako „buduj vlast, posílíš mír“.

Teď ale informují maďarská média, že nový náčelník generálního štábu Gábor Böröndi minulý týden řekl: „Vzpomeňme si na druhou světovou válku, v roce 1939 začala německo-polská válka jako lokální válka, a jaký byl její konec? Tato eskalace nebyla včas podchycena – mohu-li to tak říci – mírovým procesem a vedla k druhé světové válce.“

Tenhle mír už je trochu jiný a člověku se ani nechce připomínat banality. To je takový mír, který měl přece být zachráněn mnichovskou dohodou. A útok na Polsko, podniknutý koordinovaně dvěma velmocemi, Německem a Sovětským svazem, na základě paktu Molotov–Ribbentrop rozhodně nelze považovat za lokální válku. Zdá se tedy, že nejde jen o heslo, že v Maďarsku dnes takové myšlenky vážně sdílejí a rozpracovávají. Je to hnusné, ale hlavně to nevěští nic dobrého pro mírové soužití v naší části Evropy.

Novinář Radek Bartoníček, toho času v Aktuálně.cz, je jakýmsi naivním lyrikem české žurnalistiky. Může to být užitečné, když mu to dodává legendární schopnost zeptat se kohokoli kdykoli na cokoli. A když zpovídá náhodné občany, byť je trochu moc tlačí do role „obyčejných lidí“. Občas ho sentiment přemůže a výsledkem je intenzivní pocit, že, řečeno s Václavem Havlem, jsme všichni tak nějak z jedný český mámy.

Nedávno na Twitteru narazil, když se ve videu ze svého rodného kraje svěřil, že „vždycky když jsem takhle doma, tak si uvědomuju, že jsou mnohem důležitější věci na lidech než to, jaké mají názory. Jaký zastávají pohled na nějaké věci. Určitě to je důležité, ale jsou důležitější věci. Když člověk je doma ve své vesnici třeba, tak si uvědomuje, že je důležitější, jaký ten který člověk je. Jak je pracovitý, jak je poctivý, jak je vstřícný, jak je schopný něco udělat“... Když si toto uvědomíme, tak sobě lépe hledáme cestu, „protože přece všichni chceme to samé. Chceme co nejlepší zdravotnictví ve svém regionu, kde žijeme. Chceme co nejlepší školství pro své děti, pro své vnuky. Chceme co nejlepší veřejnou dopravu“... A tak dále.

Jeho apel nebyl diskutéry přijat s pochopením. „Lež NENÍ názor!“ „Pokud má někdo rasistické názory, je to rasista.“ Anebo „když je podle něčího názoru v pořádku napadnout sousední zemi, vraždit tam, znásilňovat…“. V tomto duchu se nesly reakce.

Myslím, že Bartoníček byl nepochopen. Lze neposuzovat lidi podle barvy kůže a neschvalovat napadení sousední země, a přitom mít názorů plné zuby. Názorů ohlašovaných už třeba v profilu na sociální sítě patřičnou vlaječkou du jour a vyčerpávajícím přihlášením se k příslušným politicko-ekonomickým ideologiím. Názorů používaných k signalizování ctnosti (doslova – když se vám třeba nechce vysvětlovat názor, že je třeba přijmout Istanbulskou úmluvu, řeknete prostě, že se tím „vyšle signál“).

Názory máme často na věci, o kterých nic nevíme z první ruky. Jsou to abstrakce, jež jsou nám mediálně zprostředkovány. Na to je lékem vzdělání, slýcháme často. Jenže, jak popsal už v 60. letech Jacques Ellul v klasické studii propagandy, právě vzdělaní lidé jsou ideálním terčem propagandy. Vstřebávají velké množství zprostředkovaných informací, mají pocit, že musí mít na všechno názor a že jsou schopni si ho utvořit sami.

Bartoníček se mnohem víc mýlí v tom, že „přece všichni chceme to samé“. Jasně že nikdo neřekne, že chce špatné školství a špatné zdravotnictví. Ale vidíme, že je tu menšina, která o vzdělání svých dětí dbá náruživě, a většina, která politiky za to, že na školství dlouhodobě kašlou, zjevně netrestá. Někdo chce lepší podmínky pro automobily, někdo pro kola na úkor automobilů. Někomu je líto, že město nežije celou noc, někdo má rád noční klid jako v lázních. Nechceme to samé. Jen to, co chceme, považujeme za samozřejmé.