Film Svět podle Daliborka ještě před tím, než byl uveden na festivalu v Karlových Varech, už kolem sebe vytvořil atmosféru dohadů, nejistot, jisté podezíravosti, co Vít Klusák, režisér filmu, tentokrát narafičil. Klusák je typem „dokumentaristy“ mystifikátora, který do reality vstupuje řekněme kreativním způsobem.
Obecně platí, že současná česká literatura postrádá hrdinu, což souvisí s její feminizací a celkovou rozbředlostí. Ani mužům se nechce – nebo to už neumějí – do výrazné epiky, v níž se postava vytváří jako pevný a aktivní bod v toku času. Mají možná pocit, že by to zbytky čtenářstva stejně neocenily, protože už je tak zpitomělé, že pokud čte, počítá s tím, že ho to má nudit a nechápat, co to čte.
Americký písničkář Kevin Morby natočil album City Music, jsem mu za to vděčný. Ta deska ve mně probudila nadšení, jaké hudební fanoušek zažije, když se setká s něčím dokonalým, co zní naprosto samozřejmě, staře, a přitom osobitě, ne jako replika, ale jako něco strašně povědomého, a přitom úplně nového. Člověka docela potěší, když zjistí, že je takové reakce po všech těch rocích ještě schopen. A vida.
Rozbrečet se při projekci může pro recenzenta být trochu nepříjemná situace. Nejenom kvůli tomu, že hodně filmů vidí na novinářských projekcích a namačkaný mezi třeba znuděné, svačící, hodinky nervózně kontrolující kolegy si může vzlykající pisatel připadat trochu moc obnažený. Pláč v kině ale také v něčem popírá podstatu recenzentství, často chápaného jako udržení si kontroly, odstupu, schopnosti nahlédnout za blikající obraz a vidět mechanismus výroby, autorských úvah a rozhodnutí, oznámkovat výkony zúčastněných, formulovat za ně ideje, o nichž třeba ani nevědí, že je mají.
Před deseti lety se Češi poprvé setkali s fenoménem Mariusz Szczygiel (chvíli trvalo, než se jméno, které zní v češtině zcela obyčejně – Špaček –, naučil člověk psát) a jeho knihou Gottland. Pár let nato vyšla jinému Mariuszovi, tentokrát Suroszovi, kniha Pepíci.
Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný.
Před rokem (22. května) v 86 letech zemřel Adolf Born. První posmrtná výstava, která byla na konci dubna otevřena v pražském Museu Kampa, představuje tohoto umělce a ozdobu české společnosti, jak ho máme nejraději – a jak je to snad jedině možné.
Není už pravda, že na sever od hranic se pro Čecha nachází terra incognita, nepochopitelná a divná zem polská, zem šišlavých spřežek, bigotních katolíků, úskočných handlířů a směšných romantiků. Klišé nejsou nikdy úplně k zahození, ale vystačit se s nimi nedá.
Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nástup jeho administrativy vzbudily nejenom mezi americkými umělci hodně emotivní reakci. Ty city jsou taky často vyjadřovány hodně přepjatým způsobem, jakkoliv člověk chápe, že srovnat se s tou novou politickou realitou, její řečí a manýrami může být pro citlivější duši docela těžké.
Napsat dějiny skupiny The Plastic People Of The Universe a českého undergroundu je podobně zodpovědná práce, jako bylo kdysi sepsat Dějiny Všeruské komunistické strany – bolševiků – VKS(b).
Je víc cest, jak ve světě rokenrolu důstojně zestárnout, jedna z nich je dosáhnout jakéhosi pozdního majestátu. Umělec, který na scénu vstoupil jako mladý divoch a zpustlík, z ní odchází coby bohatou životní zkušeností poučený mudrc, snad až prorok.
Absolvoval jsem před časem jednu debatu, kde mi učená kunsthistorička vysvětlila, v čem je největší problém současného umění. Totiž v tom, že lidé přicházejí na výstavy a očekávají, že tam najdou něco krásného. A to je v zásadním rozporu se současným uměním, které se za sto let moderny a postmoderny osvobodilo od diktátu „být krásné“.
Seriál Volejte Saulovi (Better Call Saul), jehož třetí sezonu nedávno začala uvádět streamovací služba Netflix, asi nikdy nebude patřit mezi díla, v očekávání jejichž rozuzlení si budou miliony napjatých diváků z nervozity ohryzávat nehty. Není to „velká věc“, která by z herců udělala hvězdy a autorům přidala o nulu víc v cifře honoráře. Je to ale nenápadně pohlcující seriál. Jakkoliv často postrádá atributy prvoplánové atraktivnosti, všechny jeho složky – scénář, herectví, obraz – jsou velmi neokázalým způsobem dokonalé.
Po osmi letech od novely Chladnou zemí vydává Jáchym Topol nový román, Citlivý člověk. Je to čtvrtý díl z jeho románové řady, kterou kdysi, v roce 1994, zahájila Sestra, jež byla hned uvítána jako přelomové dílo v české literatuře, která se měla po listopadu ’89 nově vyjádřit o novém světě.
Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.
Pavel Baňka je významný český fotograf, který před pěti lety oslavil retrospektivními výstavami v pražské Špálovce a v brněnském Domě umění svou sedmdesátku. Sklon k bilancování, který v jisté chvíli přirozeně přichází, pokračuje fotografickou knihou Reflexe, jež má být prvním dílem trilogie, následovat mají svazky Blízkost a Esence.
Co to je? Začne to jako severská detektivka s mrtvolou přibitou na stropě, pokračuje to jako filozofická zpověď moudrého králíka, pak se to promění v psychologickou novelu s hororovým tématem trestu smrti, přičemž do hry vstoupí dvojníci, kteří žijí v paralelních literárních světech, vloží se do toho příběh s osudovou ženou a skončí to moudrým králíkem na pekáči. A celé se to odehrává v Brně.
Když Divadlo v Dlouhé realizovalo plán inscenovat hru Lucerna od Aloise Jiráska, bylo to – aspoň pro pisatele těchto řádků – drobné překvapení. Lucerna totiž sice patří mezi základní díla české literární dramatiky, zároveň ale v Praze v posledních letech pravidelně hrána nebývá. Naposled byla roku 2008 v Národním divadle pouze obnovena starší inscenace Vladimíra Morávka.
Jak předznamenává jeho název, grafický román Kiki z Montparnassu autorů Catel Mullerové a José-Louise Bocqueta pojednává o životních zákrutách slečny Alice Ernestine Prinové, známější právě pod přezdívkou Kiki. Tato dívka ve dvacátých letech minulého století – v ustáleném výrazu v letech takzvaně bláznivých – jako modelka inspirovala k vrcholným výkonům nejednoho slavného tvůrce pařížské avantgardy.
Nová kniha Miloše Urbana, dávno ustáleného autora tuzemské literatury, se jmenuje Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu. Nabobtnalý název jistěže je nepřehlédnutelný, teatrální, ale taky dostatečně profesionální a zručný, protože vzbuzuje zvědavost.
V hudbě se často řeší autenticita. Protože písni pomůže, když je tak nějak skutečná, vyjadřuje ten nejopravdovější život. Zvlášť blues by takové mělo být. Nestačí vědět, že třeba Junior Kimbrough byl fantastický hudebník s hlasem, který dokázal uvést srdce do tranzu.
Vloni vyšla kniha příběhů o Krakonošovi, jak je v 17. století podle ústního vyprávění chudiny a lipských trhovců zpracoval a rozvinul humanista Paul Johannes Praetorius a po něm z němčiny mimořádně dobře přeložil Jan Ort. Přesněji vyjádřeno, český svazek Pravdivé a nadmíru žertovné, ale i strašidelné příběhy, které se udály v Čechách a ve Slezsku je překladatelův výběr z originálních textů.
K nejzábavnějším tuzemským autorům jistě patří Michal Šanda. Je to tvůrce, který s každou svou knihou skutečně přichází s něčím jiným než v předešlém svém čísle. Je to autor hračička, zároveň je zřejmý jeho styl montování nepravděpodobných kombinací a nalézání fikce uvnitř reálií.
Místo u moře režiséra Kennetha Lonergana by se dalo odzívnout jako typický oscarový film, taky má šest nominací v těch nejdůležitějších kategoriích. Drama člověka, který se vypořádává s obrovským traumatem, okolnosti ho přinutí vrátit se do rodného města, navázat kontakt s rodinou nebo s tím, co z ní zbylo, nějakým způsobem svoje zranění obnažit, mluvit o něm, pokusit se v sobě najít sílu žít dál a žít jinak.
Od okamžiku, kdy bylo jisté, že skutečně vznikne pokračování kultovního snímku Trainspotting a přijde do kin, bylo rovněž jisté, že až toto pokračování vznikne a vstoupí do kin, vzniknou k němu a zaplní stránky kulturních rubrik novin patřičné přípisy. Neboť první Trainspotting, který si premiéru odbyl před jednadvaceti lety a u nějž se pokračování nepředpokládalo, patří k filmům výjimečným.
Svou nejnovější knihu Únava materiálu (což bezesporu je odvážný název, vždyť snadno by šel použít proti svému autorovi coby ironický komentář případného tvůrčího vyčerpání) Marek Šindelka řadí k románům, je to ale spíš novela. Krátký tvar dvou výrazných hrdinů, na jejichž osudy je kladen důraz.
Novela Lukáše Csicselyho Svátek (je to autorův debut) pojednává o jednom týdnu svého vypravěče Marka, stráveném na malém moravském městě v průběhu filmového festivalu. Aby tento čas vyprávění byl zdůrazněn, je text rozdělen do kapitol podle jednotlivých festivalových dní.
Americká kapela vydala desku, která má polský název (pár skladeb na ní taky), v textech se řeší mimo jiné i kálející nosorožci, jako vokalistka tam hostuje samotná Miley Cyrus a celkově je ta deska mírně na hlavu. Která skupina by to asi tak mohla být? The Flaming Lips, samozřejmě. Spolehlivý zdroj ujetosti už víc než třicet let.
Edice Česká knižnice letos – už jednadvacátým rokem – usiluje být průkopníkem: a sice představit soudobý pohled na to, co je to kánon české literatury, a představit ho v precizních edicích, jež převyšují rámec běžného čtenářského zážitku.
Kapela Lambchop existuje už třicet let, za tu dobu se jí nepodařilo natočit špatnou desku. Je to kapela zároveň unikátní a nenápadná, to se taky povede jen málokomu.
