Marek Šindelka se poslední knihou vydal na cestu s uprchlíky Evropou. Ale vstoupil do jejich mysli?

Představy o potulce

Marek Šindelka se poslední knihou vydal na cestu s uprchlíky Evropou. Ale vstoupil do jejich mysli?
Představy o potulce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Svou nejnovější knihu Únava materiálu (což bezesporu je odvážný název, vždyť snadno by šel použít proti svému autorovi coby ironický komentář případného tvůrčího vyčerpání) Marek Šindelka řadí k románům, je to ale spíš novela. Krátký tvar dvou výrazných hrdinů, na jejichž osudy je kladen důraz. Nehledě přespříliš na žánr: kniha vypráví o dvou uprchlících, bratrech, kteří se na cestě ze své arabské domoviny pokoušejí dostat do Evropy a přitom jsou konfrontováni se světem, jenž jistěže je jinačí, než jaký dosud znali i než si představovali. Líčení jejich cesty se střídá po kapitolách a jsou to příběhy odlišné: jeden z borců je ve chvíli, kdy se o něj zajímá vypravěč, na své pouti dál, aktuálně utíká z detenčního tábora kamsi na sever kontinentu za svým bratrem.

Toho přitom vypravěč zachycuje, jak je teprve do Evropy převážen pašeráky. Toto přibližují krátké a strohé věty; souvětí takřka pohledat, přímou řeč zrovna tak: rytmus textu zřejmě má korespondovat se zrychleným dechem prchajících chlapců, vzrušených neustálým nebezpečím, jemuž jsou vystaveni. A soustředění textu je věnováno jednak vzpomínkám na bombardováním a válkou zničený domov, jednak detailnímu popisu prostředí, v němž se bratři ocitají, a jednak zachycení jejich nitra – sleduje jejich úvahy, zmatení, obavy a nejistotu.

A tak se lze dočíst třeba o některých způsobech pašování: převážení lidé jsou zašiti do autosedaček v dodávce, případně v nějakém typu automobilu vstrčeni do drobné kapsy za motorem, kam se dospělý člověk zdánlivě nemůže vejít. (Zřejmě to nejsou smyšlenky, nýbrž reálná podobenka stylu, jak je s imigranty nakládáno. Šindelka totiž patří k autorům, kteří si reálie studují, takže výmyslům v tak citlivé věci – to ovšem hádám – by se spíš vyhnul.) Lze se i dovědět, jak podle představ středoevropského autora arabský utečenec vnímá místní les: „Ještě nikdy takový les neviděl. Někdo ho snad musel vytvořit v počítačovém programu. (…) Silně zatoužil po nějaké chybě. Po jakékoliv nepravidelnosti.“ Anebo vůbec kontinent: „Evropa jsou koridory, dálniční nadjezdy, logistická skladiště – především ploty.“ – „I hvězdy tu vypadají jinak, pomyslel si kluk.“ 

Martin Šindelka - Alžběta Diringerová / archiv Marka Šindelky

To jsou problematická místa, jež o cizích pocitech referují pouze naoko, protože nejsou nic než zdejší projekce do nich. Stejně tak konstatované přesvědčení, že sedmnáctiletý mladík bez mobilu s připojením na internet, z nějž by se podle Wikipedie učil evropské zvyky a jazyky, není s to orientovat se v terénu, třebaže zároveň má slušné lovecké pudy a svede si v zamrzlém rybníce plastovým nožem vysekat díru a chytit rybu. Je to sice podivuhodná nerovnost projevů nenadálých lidských schopností, ale Šindelka má právo v ni věřit. Úhrnem vzato, tyto titěrné našincovy postřehy mají zaujmout pozorovatelskou bystrostí, o kritiku poměrů ani provokaci neusilují. Leč i tak chápány jsou; aspoň dle ohlasů, jichž se kniha dočkala.

Před několika lety zřejmá část zdejší literární kritiky (k mému údivu) vyslovila zklamání nad tím, že česká literatura není dostatečně angažovaná, a požadovala, aby toto skóre bylo co nejdříve napraveno. Je sice zvláštní, že za angažované psaní v tehdejší debatě nebyly uznány pokusy reflektovat odsun sudetských Němců, třebaže takových od devadesátých let bylo dost. Jenže co s nimi, když důležitá je doktrína? A ta praví, že všímat si je třeba přehlížených a trpících – a k takovým zajištěný Suděťák z Mnichova patrně nepatří. Proto může být, že napravením se myslela díla, jako je toto. Šindelka však řešení nedostatku tuzemské literatury, jak ho tato kritika předestřela, nenabízí.

Nabízí pokus vyhmátnout slušný příběh. A je to hra na jistou notu, protože potenciál strastí dobrodružného přechodu mezi kontinenty a kulturami je nepopiratelný. Neliší se od pokusů jiných současných tvůrců vracet se v představách k atmosféře koncentračních táborů. Je ostatně Šindelka sugeruje: „Když ho zadrželi, jakási žena mu tlustým fixem napsala na ruku číslo. Tím číslem ho oslovovali dozorci. Jeho jméno tady nikdo neuměl vyslovit, tak mu ho sebrali úplně.“

Zkrátka Evropa v přesvědčení našince Šindelky je prostor, který příchozím připomíná válečnou vřavu, takže pohybovat se v ní je stejně těžké jako pod palbou. Zdá se mi to přehnané a vůči uprchlíkům vlastně netaktní. Jinak ale novela funguje jako stroj: součástky jsou na svém místě, čte se bez obtíží. Její celek jen místy není domyšlen a je prost emocí. Zřejmě se ještě toulají cestou.

Marek Šindelka: Únava materiálu. Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon roku 2016. 176 s. 229 Kč.

17. února 2017