Michal Šanda je autorem hračičkou. A opět to potvrzuje

Antonín Dvořák, vyhlášený řezník

Michal Šanda je autorem hračičkou. A opět to potvrzuje
Antonín Dvořák, vyhlášený řezník

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

K nejzábavnějším tuzemským autorům jistě patří Michal Šanda. Je to tvůrce, který s každou svou knihou skutečně přichází s něčím jiným než v předešlém svém čísle: tak už napsal pro děti knihu o rybaření v obýváku (Oskarovy rybářské trofeje), stvořil encyklopedii neexistujících amerických bluesmanů (Blues 1890–1940), do Brixenu posílal dopisy s Karlem Havlíčkem Borovským o zásadách včelařství (Dopisy) či sepsal rozkošné jarmareční obrazy Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu.

Je to autor hračička, zároveň je zřejmý jeho styl montování nepravděpodobných kombinací a nalézání fikce uvnitř reálií. Takto nejnověji sepsal knihu nazvanou Masná kuchařka mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka, vyšla vloni na podzim. Její premisa je zřejmá: vychází z toho, že celosvětově proslavený český hudební skladatel se skladatelem nikdy nestal, přesto průměrným hráčem nezůstal – vyučil se totiž rodinnému řemeslu a stal se vyhlášeným a uznávaným řezníkem.

Úryvky ze života takového muže ovšem jsou rozděleny do dvanácti krátkých kapitol (včetně prologu a epilogu) a tvoří jenom nepatrnou část knížky. Její zásadní rozsah, jak ostatně slibuje titul, sestává z popisů řeznických postupů porážky hovězího, vepřového a skopového dobytka a receptů, které z jeho masa lze připravit. Přičemž součástí aspoň některých receptů je také expozé vzniku a dosavadní historie daného jídla.

premisa knihy je zřejmá: vychází z toho, že celosvětově proslavený český hudební skladatel se skladatelem nikdy nestal, přesto průměrným hráčem nezůstal – vyučil se totiž rodinnému řemeslu a stal se vyhlášeným a uznávaným řezníkem - foto: archiv

Čtenář tedy zjevně má co do činění se třemi typy vzájemně se prolétajících textů. Je zábavné číst si takhle sestavenou, stylisticky precizní kuchařku, která stojí na dvou věcných poznámkách: jednak předvádí, že i recept je slohová miniatura, jež zasluhuje preciznost, a že kuchařky sepsané sice dobrými kuchaři, ale mizernými autory je jisté fušerství spisovatelského řemesla. Jak vidno, spisovatel se může pustit do kuchtění a je to týž vzorec převrácený naruby.

Jednak připomíná, z čeho vzešla moderní tuzemská literatura: že v jejích počátcích nalezneme právě kuchařskou knihu Magdaleny Dobromily Rettigové, jež byla sestavena podobně jako Šandova kniha; recepty různě složité úrovně v nich autorka promísila s poezií a sentimentálními povídkami. Kuchařská kniha tuzemské tradice je kniha literární. Jinými slovy, správně vydaná Rettigová dodnes předpokládá obsáhnout autorčinu prózu i poezii, samotné recepty jsou ediční paskvil.

Typů textů je však v knize víc, na některé je třeba přijít pozornou četbou (přičemž jsem si jist, že všecky jsem sám neobjevil). Obrazy ze života řeznického mistra Dvořáka totiž jsou propleteny se životem a tvorbou skladatele Dvořáka – tvoří jejich (ne)pravděpodobné zrcadlo. Začíná to už rozměrem knihy odpovídajícím rozměru CD. Pokračuje to řezníkovými hobby: miluje lokomotivy a holuby, vzývá Ameriku.

Jsou aluze i niternější: účastní se loutkového představení Čerta a Káči a za svůj zážitek je ochoten utratit pouhý groš, neboť za víc „fraška nestála“. Jeho zeťem se i tentokrát stává Josef Suk – a rozdíl mezi věhlasem obou skladatelů je tu vyjádřen tak, že na rozdíl od řezníka Dvořáka řezník Suk se neměl k porážce dobytka, a tak si zvolil jemnější práci a stal se aspoň dobrým uzenářem. Řezník Dvořák stejně jako skladatel Dvořák se potuluje Amerikou, jenže řezník na rozdíl od skladatele pouze ve snu.

Anebo dvě nejefektnější paralely: po požáru v ostravském uhelném dole v roce 1892, kde hrdinně zemře nelahozeveský rodák baník Hodík (to ale je Šandova smyšlenka), vypraví řezník Dvořák v Nelahozevsi mrtvému velkolepou zádušní mši, na níž je hráno Rekviem skladatele Dvořáka (prvně v Čechách uvedené skutečně onoho roku). Ačkoli sbor tvoří jenom místní „svíčkové báby“, přece jen řezník, do nějž při každém zabití zvířete a vyprchání života „vstoupí posvátná úcta“, síle hudby na okamžik podléhá a tvrdí, že jedině ona je s to překonat smrt. Jenže jeho názor zanikne „v hospodském rumrajchu a cinkání štamprlat“ a stává se nepodstatným, chvilkovým vytržením. Druhá velmi zábavná sekvence je přepis skladby Johannese Brahmse do řeznického zápisu poraženého masa.

Rýpavá milá hříčka usiluje být až v závěru, kdy místo Dvořákovy světové slávy je chváleno nepatrné češství: „Jsem přesvědčený, že stejně dobrý život můžu prožít i jako prachobyčejný řezník, a není třeba, aby se o mně učilo ve školách.“ Dejme tomu, že i dobrý autor má nárok na renonc a dopustit se levné pointy.

Michal Šanda: Masná kuchařka mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka. Vydalo nakladatelství Dybbuk roku 2016. 144 s. 149 Kč.

25. února 2017