Obecně platí, že současná česká literatura postrádá hrdinu, což souvisí s její feminizací a celkovou rozbředlostí. Ani mužům se nechce – nebo to už neumějí – do výrazné epiky, v níž se postava vytváří jako pevný a aktivní bod v toku času. Mají možná pocit, že by to zbytky čtenářstva stejně neocenily, protože už je tak zpitomělé, že pokud čte, počítá s tím, že ho to má nudit a nechápat, co to čte. Tak se písemnictvím šíří vlna mlžnatých a křečovitých jalovostí, jakési estetizované a ideologizované grafomanství, které ovšem nachází ocenění u příslušných katedrálních posuzovatelů, neboť oni sami jsou plodem podobné mdloby.

No, tak to máme úvod, který jsme úmyslně trochu přepálili, aby o to více vynikla výjimka, již představuje psaní Petra Stančíka, dříve v literárním českém světě známého pod excentrickým jménem Odillo Stradický ze Strdic. Jako Stančík vydal několik próz a knih pro děti, za steampunkovou čili v éře páry se odehrávající „filozofickou“ detektivku Mlýn na mumie získal v roce 2015 Literu za prózu – což se člověk divil, neboť běžně se za zábavné knihy ceny nedávají. Jeho poslední próza, Andělí vejce, vyšla sice už před půl rokem, ale autorovi recenze všechno poněkud trvá a hlavně se nic nestane, když se o té vtipné knížce napíše dodatečně, však k dostání je pořád.

Andělí vejce jsou epickou kronikou rodícího se venkovsko-českého 20. století – trochu připomínají román Stanislava Komárka Černý domeček (2003), ale Stančík je víc fantasta než biolog Komárek. Je to ovšem kronika z pozorování pod halucinogenním zvětšovacím sklem, v níž vyniknou její hrůzy, bizarnosti, ale i specifické kvality, k nimž by šlo řadit koumáctví a schopnost si nějak inteligentně poradit i ve velmi nepříznivých podmínkách. Ve dvou časových liniích se k sobě přibližují osudy pozoruhodného muže, Augustina Hnáta, selského synka, obdařeného jistými nadlidskými vlastnostmi, jež souvisejí s oněmi „andělími vejci“, která nosí ve své hlavě. První začíná v ranních hodinách 12. května 1945: zestárlý Augustin a jeho těhotná dcera Apolena mají před sebou den, v němž budou čelit poslední vražedné křeči odcházející války. Je laděna baladicky, čtenář do poslední chvíle trne, co dvojici přinese večer. Druhá linie je časosběrná a daleko více fantaskní, začíná narozením Augustina Hnáta v roce 1891 a pokračuje až na začátek první republiky, kdy se v roce 1920 Augustin jako český legionářský Odysseus vrací z první světové války.

Tím retrospektivní linie končí, jako by Masarykova republika nebyla už tak zajímavá. Faktem je, že ideální dobou pro Stančíkovo nápady hýřící vypravěčství je přelom století, konec věku páry, čas secesního lyrismu, okultní dekadence, pošetilost nastupující a sebevědomé moderny – a zároveň poslední dozvuky archaického světa, v němž měly věci života svůj řád, třebaže drsný. Ten Stančík neidealizuje, ale je mu jistě bližší než beztvarost a odevzdanost současnosti. Stančík je tak dosti vzácným úkazem na většinou povrchně liberálním poli současné české literatury, je to konzervativec až reakčního typu, s nimiž je ovšem většinou více legrace. Explicitně je to v textu vyjádřeno proroctvím „obecního blázna“ Mrakoše, které vyřkne na začátku století, kdy mu ovšem nikdo neporozumí. Nemůže mezi nimi chybět ani dosti explicitní soud o migraci: „Saracéni, kteří se tisíc let marně snažili dobýt Evropu nejdřív ze západu a pak od východu, ji bez boje obsadí od jihu, pomocí zrady zevnitř. A Evropa jim bude za svou porobu ještě platit.“ Za to myslím Literu nedostane.

Augustin Hnát, abychom se vrátili k hrdinovi, je plodem autorova snění o ztracené minulosti, která byla drsná, ale měla své kouzlo: v závěru je autorovo poděkování dávno mrtvému prapradečkovi Augustinovi, jenž zemřel už v roce 1918. V této fantazijní práci, kterou Stančík bravurně ovládá a má pro ni talent jako tady málokdo, mu jeho hrdina vychází jako selský superman, český nadčlověk bez nepříjemných rysů obvyklého übermensche. Jeho Augustin je realista s nadpřirozenými schopnostmi, který si poradí s každým nebezpečím a hrozbou, svým způsobem Ferda Mravenec ve světě, který směřuje k zániku. Stančík tak může přiřknout svému hrdinovi rozličné podivuhodné schopnosti, aniž by se mu přitom vyprávění vymklo z realisticko-historických kolejí. Stančíkův styl, nesený klasickým vzdušným a výrazným jazykem, by se dal nazvat českým venkovským magickým realismem. Do velmi hodnověrného a velkou znalost materie projevujícího prostředí vkládá rozličné fantaskní a magické prvky, které jsou velmi účelně spojeny s dobou. Je to česká venkovská krajina, do níž anděl fantazie nakladl vejce imaginace.

Petr Stančík: Andělí vejce
Vydalo Druhé město – Martin Reiner. Brno, 2016. 200 stran.