Napsat dějiny skupiny The Plastic People Of The Universe a českého undergroundu je podobně zodpovědná práce, jako bylo kdysi sepsat Dějiny Všeruské komunistické strany – bolševiků – VKS(b). Underground, jehož byli Plastici vůdčí silou, měl stejně jako bolševici své etapy vývoje, své odchylky, své tvrdé jádro a odpadlíky, měl své sjezdy, tedy koncerty a festivaly, ať už se uskutečnily, nebo neuskutečnily, měl své klíčové texty a dogmata (Magorova Zpráva o třetím českém hudebním obrození), své vězně a zkušenosti s ilegalitou. Jak ruští bolševici, tak i český underground byl zocelen boji a pronásledováním, ale zažil i svody oportunismu a revizionismu. Obě uskupení pak zasáhla do dějin, i když s jinými následky. V obou případech se historik dotýká posvátného tématu a vytváří legendu, i když ta už existuje. Ano, a tak, jako bolševici nebyli obyčejnou politickou stranou, ani Plastici nebyli obyčejnou rockovou skupinou. S tím je nutné počítat.

Ale zatímco na sepsaní dějin VKS(b) byl vyčleněn tým akademiků, kteří byli postupně popravováni, dějiny Plastiků sepsal jeden statečný muž, Jaroslav Riedel, který má to štěstí, že hlavní ideolog Plastiků a tvůrce kánonu, tedy Ivan M. Jirous, ho může potrestat jen metafyzicky. Další rozdíl s povinnou příručkou každého komunisty je, že Riedelova kniha je neobyčejně čtivá, napínavá a chvílemi i veselá.

Riedel se českým undergroundem a Plastiky zvlášť zabývá desetiletí, je pečlivým editorem jejich nahrávek a patrně největším znalcem. Má je nepochybně rád a jejich hudbu oceňuje, ale není to adorant a naivní fanoušek. Nenapsal žádnou hagiografii, nýbrž kritickou biografii zasazenou do kontextu doby. Není to sbírka historek, i když ani ty nechybí (Mejla by proslulý vypravěč historek a řada z nich je skvělých). Historii skupiny popisuje a zkoumá jako historik a dokumentarista, kterého zajímá, „jak to bylo“, k čemuž hledá a shromažďuje fakta a dokumenty. Jeho kniha kombinuje vzpomínky písemné i orální, materiály úřední (vyšetřovací spisy) a soukromé – korespondence. Jeho přínos, vedle toho, že tu obrovskou sumu shromáždil, je, že je schopen nadhledu, zvážení podstatného a dání věcí do souvislosti. Jeho spojující komentář je klidný, věcný, chvílemi lehce ironický.

Výsledkem je pravděpodobně definitivní shrnutí „plastikovského“ materiálu, z nějž vychází neobyčejně barvitý příběh skupiny lidí, přátel, sympatizantů, ale také druhé strany, tedy především orgánů moci a onoho, Magorovými slovy, establishmentu. Hlavní proud líčení je samozřejmě věnován Plastikům, ale pozornost věnuje i širšímu proudu, skupinám, které je ovlivnily (především Knížákův Aktual) nebo které ovlivnili oni (Umělá hmota, DG 307, Garáž, Národní třída…) či je prostě měli rádi (Svatopluk Karásek, Charlie Soukup, Psí vojáci…).

Riedel ale především přehledně a krok za krokem popisuje, jak se na přelomu 60. a 70. let z teenagerovského klubka muzikantů, kde od začátku vyčníval talent Mejly Hlavsy, stává vyprofilovaná skupina s jasným hudebním i životním postojem. Podstatnou roli hrálo, jak se setkání s Magorem, potažmo s Bondyho poesií, tak i hudba, zjev, životní styl muzikantů, které se prostě do spořádaných poměrů jen tak napasovat nedal. Známé a nyní v souvislosti s výročím Charty znovu přetřásané události (zatčení, proces, solidarita, disidentství) Riedel podává v celku hudebního směřování kapely. Přesně popisuje, jak se původně psychedelicko-hippiovská estetika skupiny mění po tzv. procesu s undergroundem ve snahu „vytvářet vážná a významná umělecká díla“ (Pašije, Ladislav Klíma, lidská práva, plán na zpracování Soloženicynova Soustroví gulag).

Zvláště ve druhé polovině knihy, která se zabývá Plastiky po Chartě, přináší opravdu zajímavé líčení „každodennosti“ skupiny lidí středního věku, kteří si jsou vědomi, jakou roli hrají, co se od nich očekává (dalším ideovým patronem se stává Havel), ale přitom jsou to pořád muzikanti bez formálního vzdělání, kteří, jak vždy říkal Hlavsa, nikdy „nechtěli přestat hrát bigbít“. Mezi těmito dvěma nároky, k nimž se přidávaly ještě obyčejné starosti běžného dne, pak žije a tvoří kapela, která je stále otravována StB, jejímž nepolevujícím úkolem je ty muže rozložit, znepřátelit, otrávit, vyštvat ze země – Vratislava Brabence, Pavla Zajíčka. Konec 80. let zastihuje kapelu de facto v rozkladu, který ovšem také otevírá konečně možnosti fungovat normálně: Hlavsa zakládá Půlnoc, Josef Janíček a Jiří Kabeš, který za plán Plastiky rozpustit Mejlovi „nakouřil“, se přidají. Končí jeden velký příběh, to, co přijde potom, už je přece jen o něčem jiném.

Riedelova kniha je skvělým portrétem skupiny lidí, kteří se nedali, ale i doby, v které to prováděli. Číst ji může i ten, koho Plastici nikdy moc nebrali, ale má rád vzrušující příběhy. Ten Plastiků je v téhle zemi opravdu výjimečný. Autora bych jen drobně upozornil, že Ladislav Klíma nenapsal Český román, nýbrž Velký román. To by se Olga Scheinpflugová divila.

Jaroslav Riedel: Plastic People a český underground
Vydal Galén, Praha 2017, 476 stran