Od okamžiku, kdy bylo jisté, že skutečně vznikne pokračování kultovního snímku Trainspotting a přijde do kin, bylo rovněž jisté, že až toto pokračování vznikne a vstoupí do kin, vzniknou k němu a zaplní stránky kulturních rubrik novin patřičné přípisy. Neboť první Trainspotting, který si premiéru odbyl před jednadvaceti lety a u nějž se pokračování nepředpokládalo, patří k filmům výjimečným. Takovým, které – aspoň chvíli – skutečně měnily svět. Je ovšem možné, že se tak stalo jedné generaci tehdejší teenagerů a čerstvě dospělých. Pokud ano, je vlastně Trainspotting podobný případ jako nedávná vzpomínka na stará filmová ztvárnění Vinnetoua, tak silně připomenutá novou interpretací slavné indiánky. Totiž Vinnetou patřil k dětství, kdežto příběhy party feťáků z Edinburghu k pubertě a dekádě devadesátých let, v jejichž půli bylo možné všecko. Fetování určitě.

Aby bylo jasno, o jaké době je řeč: bylo pořád ještě čerstvě po sametové revoluci, po rozpadu Československé republiky, po smrti Freddieho Mercuryho na nemoc AIDS a boji Magica Johnsona s úřady, aby přes infekci toutéž nemocí směl reprezentovat Spojené státy americké na olympijských hrách v Barceloně (kde v roce 1992 poprvé mohli hrát profesionálové z NBA, čehož si patřičně vážili). Bylo dva roky po premiéře jiného snímku, který rozlomil dekádu vejpůl: Pulp Fiction Quentina Tarantina. V Rusku vládl Boris Jelcin a přátelil se s americkým prezidentem Billem Clintonem. Takže byl klid a celý svět mohl řešit prezidentovu aféru se stážistkou Monikou Lewinskou. Kdekdo se nad nemanželským sexem v Oválné pracovně Bílého domu pohoršoval, zato Jack Nicholson se v televizních talk show lakonicky a zcela správně ptal, zda by Američané „skutečně chtěli radši prezidenta, který nepíchá“. V Británii zbýval rok do usednutí Tonyho Blaira do premiérského úřadu, dva roky do mírové smlouvy v Severním Irsku. Všechno to mládež v západní, ale nově už i střední a východní Evropě vnímala jako své dějiny.

Lokální dění bylo podobně nevyvážené: ODS začínala řešit finanční skandály, ale stále zbývaly krásné dlouhé dva roky do podpisu opoziční smlouvy. Pražští žáci chodili na Václavské náměstí do kina Blaník, kde jim populární lékař Pavel Bém vyprávěl o nebezpečí užívání drog. Osvěta to možná byla účinná, ale působila směšně. Stejně jako drogy v českém filmu: z předešlého desetiletí byly ještě v povědomí obrazy narkomanů z podivuhodných detektivek Mravenci nesou smrt či televizního Malého pitavala z velkého města. Někdo dokonce pamatoval podobenku feťáků z Třiceti případů majora Zemana – slavnou kapelu Mimikry a její píseň Bič boží.

Oč opojnější a módnější bylo poslouchat píseň Mejly Hlavsy Muchomůrky bílé, která vznikla zhruba ve stejné době jako tento seriál, jenž ještě měl patřit mezi zapomenuté (Zemanův fanoušek skutečně musel vycházet ze vzpomínek, protože po sametové revoluci se seriál vysílal poprvé až v roce 1999). A taky synonymem svobody byl film Jana Svěráka Jízda. Kritika ho sice přijala všelijak, jenže příběh o dvou obyčejných českých klucích, kteří uříznou střechu staré zápaďácké káře, v doprovodu skvělé hudby od tehdy neznámých Buty s ní sjezdí jihočeské okresky a život poměřují srovnáním velikosti krabičky od sirek s věžemi temelínské jaderné elektrárny, byl svůdný, omamný, vábný.

Chuť na nejlepší ránu

Zkrátka pochopení tehdejší mládeže pro drogy bylo obecně patrně vyšší, než je u mládeže dnešní. Jednak tráva už nevoní jako zakázané ovoce, jednak je ideálem hipsterství – nesoucí s sebou klidnější a fajnovější pohled na svět, než jaký před dvaceti lety představovalo zpíjení se v mizerných hospodách a fetování aspoň pro pokus. Právě do takové nálady a historie přišel Trainspotting: film, který předvedl, že starosti teenagerů a mladých lidí na obou stranách někdejší železné opony a jejich pohled na svět jsou stejné. Trainspotting byl manifest, že i východní Evropa patří na Západ (i když někde si na něj museli ještě počkat, protože do estonských kin snímek dorazil až dva roky po své britské premiéře).

Přitažlivost snímku stála zaprvé na expresivním jazyce Irvina Welshe. Spisovatel záměrně silně přehnanou a ovšem absurdně humornou expresi využívá jako prostředek přiblížení života sociální skupiny, na niž se rozhodl zaměřit, nebo skrze něj zkoumá, jak se jeho postavy začnou chovat. Uvažování Welshových hrdinů jednoznačně vystihuje monolog hlavního hrdiny Rentona (Ewan McGregor), jímž začíná filmová adaptace románu: „Vyber si život. Vyber si práci. Vyber si kariéru. Vyber si rodinu. Vyber si zasraně velkou televizi. Vyber si myčku na nádobí, auto, přehrávač cédéček a elektrickej otvírač plechovek… Vyber si život… Ale proč bych to dělal? Vybral jsem si něco jiného. Proč? Není žádné proč.

Kdo potřebuje důvody, když má heroin?“ Ty věty se staly emblémem moderního skotství. Vždyť asi před měsícem je citovala poslankyně skotského parlamentu ve svém rozhořčeném projevu ke kolegům, když chtěla demonstrovat, jak moc je Skotsko po brexitu ohrožená země. Ostatně film měl ambice předvést tuto zemi kriticky, a přitom diváky bavit. De facto stál u počátku filmového hnutí New British Cinema (Nový britský film), jež bylo definováno zrovna tak. Čili srozumitelným mixem, který porozuměl uvažování doby.

Režisér snímku Danny Boyle se však nespokojil jenom s Welshovými popisy intoxikace heroinem, nýbrž skutečně je převáděl do obrazových výpovědí a expresi rozvinul o lyrický rozměr. Vzít si dávku drogy znamenalo splynout s okolím: hmota přestala existovat v tvarech, stávala se bezbřehou. Gravitace neexistovala, biologie taky ne. Drogu nemít naopak znamenalo se pro ni rozkrájet: buď krást v domovech důchodců stařečkům opium a televize, aby bylo na fet, nebo se nořit do záchodové mísy. To je slavná scéna, v níž Renton – zoufalý, že ze sebe na toaletě právě vypravil opiové čípky – proplave po okraj zaneřáděným porcelánem a ocitne se v křišťálově čistém moři, kde se potápí k jeho dnu, bere si ztracené čípky, načež se znovu vynořuje z příšerné mísy (triky našinci musely připomenout vodnické úřadování při snaze utopit konečně darebného doktora Mráčka).

To vše bylo uhrančivé, protože film zase jednou fungoval jako pokušitel fantazie: sice se fetovalo, ale na herák si troufl málokdo, takže Trainspotting byl i jako náhražka. Co když je vstřik do žíly vážně lepší než „nejlepší orgasmus, znásobený víc než tisíckrát“?

Léky na přicházející stáří

Vybuzenou chuť ale tišily scény střízlivění, protože film ve vztahu k hlavnímu hrdinovi vlastně není o ničem jiném než o jeho pokusech ze závislosti se dostat. Detox byly strašlivé scény, a to nikoli obrazově, neboť Boyle se rozhodl takové sekvence nepřehánět triky, nýbrž upřednostnit hereckou akci. Vyjádřit hrůzu nechal především McGregora, jen ať předvede své schopnosti. K tomu je třeba přiznat, že devadesátiminutový film funguje ve dvou polovinách: první popisuje právě život feťáků v hlavním městě Skotska, jejich vazby na přátele, kteří neberou, ale třeba jenom pijí, nebo na přátelé čisté, kteří ze zoufalství z nešťastné lásky fetu propadnou a ufetují se k smrti, jejich vztahy s rodiči, problémy se sexem, jejich hobby a tak podobně.

To je ten film, který jsme milovali. Kdežto druhá polovina téhož je těžkopádný popis Rentonova střízlivého života v „dobrovolném exilu“ v Londýně, nastavený – kvůli nutnosti udržet nějak dynamiku vyprávění – mizernou kriminální zápletkou. Jako story ale končí pro potřeby případného pokračování vděčně: zradou někdejších přátel. Renton jim ukradne balík peněz, vydělaných za prodej náhodou získaných kilogramů heroinu, a uteče od nich. Patrně nadobro, aby na něj již nemohli mít špatný vliv, a on se tak definitivně drogám vzepřel.

Tahle rovnice ale pokračováním přestala platit. Renton v něm po dvaceti letech navazuje tam, kde skončil: vrací se, odkud utekl. Střetává tytéž lidi, od nichž utekl, obráží táž místa, jež kdysi poznamenala jeho a která poznamenal on. Z takové situace vychází motivace celého filmu coby variace na ideový problém, jenž řeší, jak dvakrát vstoupit do téže řeky, příliš se v ní nenamočit, přitom se ocachtat nedaleko břehu. Jistěže znovu jde o záznam hrdinova střídavého propadání smutku a euforii, tentokrát navíc soustavně nostalgii. Málokterý snímek v posledních letech tak zřetelně navazoval na svůj výchozí bod: Boyle točí všecko hodně podobně jako poprvé. Podobně staví scény, nemálo jich má evokovat konkrétní výjev z prvního dílu a připomenout jeho účinek.

Těžko je se rozhodnout, zda před zhlédnutím pokračování (znovu) vidět jedničku, nebo ne. Kdo se tak rozhodne, má šanci všimnout si detailů (jako třeba kdy a kde která postava nosí jaké boty, jak se to váže k prvnímu filmu a rozvíjí vztahy mezi figurami) i právě kompozice celků. Kdo se tak nerozhodne, patrně – mohu jen soudit, protože já se rozhodl jedničku si připomenout – snáz propadne hlavnímu tématu filmu: jím je paměť. A otázka, zda vzpomínat lze jinak než nostalgicky.

Ani na to odpověď není jednoduchá. Samozřejmě že stejně jako v prvním díle je i v pokračování důležitá hudba. Soundtrack z jedničky se stal výnosným prodejním artiklem, snad že umně mixoval rockový a elektronický sound i klasickou hudbu. Iggymu Popovi, Underworld nebo Brianu Enovi nejspíš zajistil přízeň nové generace posluchačů. Nová hudební koláž na to jde podobně, dojímá u remastrovaných verzí písní skupiny Queeny, Frankie Goes to Hollywood nebo Blondie. Ale snaží se předvést, že doba přece jen pokročila. A tak i tentokrát je slyšet Lust For Life, jenže nikoli ztvárněnou božským Iggym, nýbrž v hlučném remixu od Prodigy. Celek holt působí tak, že Dannie Boyle se svými kumpány natočil film druhé mužské mízy. Jako by si pánové, stále plni sil, odmítli zkomplikovat život vydržováním milenky a rozhodli se nahradit ji tím, o čem už dávno zjistili, že je v životě nejlepší. Totiž dávkou heroinu jaksepatří.