Před deseti lety se Češi poprvé setkali s fenoménem Mariusz Szczygiel (chvíli trvalo, než se jméno, které zní v češtině zcela obyčejně – Špaček –, naučil člověk psát) a jeho knihou Gottland. Pár let nato vyšla jinému Mariuszovi, tentokrát Suroszovi, kniha Pepíci. Češi, tedy oni Pepíci žijící v Gottlandu, se v obou knihách setkali s dalším fenoménem, polskou školou reportáže, kterou v jejich knihách poznávali na vlastním těle. V cyklu biografických obrazů oba Poláci představili českou moderní historii tak nezvyklým způsobem, že se o ni po přečtení začal zajímat i ten Čech, který si myslel, že ji zná, či ji považoval za nezajímavou.

O tři roky starší Surosz je ve srovnání s efektním a literárně ambiciózním Szczygielem víc publicista, víc historik a realista. Jeho přístup k českým dějinám je méně dramatický, více prozaický, nikoli že by je považoval za nudnější, ale více nechává promlouvat fakta a kauzalitu. Nezkoumá ani tak tu „českou duševní záhadu“, ale zabývá se tím, jak se věci staly a co znamenají pro dnešního Čecha – a Poláka, jemuž jsou příběhy „pepíků“ primárně určeny. Šlo o sedmnáct portrétů významných Čechů a Češek 20. století, které dostatečně oponovaly polským klišé o národě pivních flegmatiků, ať v dobrém (ty převažují), či zlém: začíná se Charlottou Masarykovou, jež tedy Česka nebyla, a končí Vlastou Chramostovou, která je z Brna. Mezi nimi byli představeni Štefánik (opět ne-Čech), Jesenská, Jan Masaryk, Hácha, K. H. Frank (ach, další), Gottwald, Horáková, Patočka, Seifert…

Nyní vyšla v překladu druhá Suroszova česká kniha, nazvaná přitažlivě Ach, ty Češky!. Portréty osmi českých ženských osudů (opět nejde výlučně o Češky) jsou obsáhlejší, propracovanější a šířeji zasazené do historického kontextu. Lze je číst jako eseje o českých dějinách 20. století, nasvícené znovu z nezvyklé strany.

Kniha je opět primárně psaná pro Poláky, ale s výjimkou dvou relativně známých příběhů, Adiny Mandlové a Věry Čáslavské, jsou to osudy novátorské a objevné i pro Čechy. Hanebně málo známý je příběh kunsthistoričky, profesorky Růženy Vackové (1901–1982), vězněné jak gestapem, tak nekonečně dlouhých šestnáct let komunisty, vlastně celoživotní hrdinky, a to včetně postoje duchovního: Vacková byla katolická intelektuálka dosti fundamentálního typu, jejíž existencí chtěl agnostik Surosz nejspíš korigovat představy Poláků o Češích jako veselých pohanech. Proto Surosz zařadil příběh farářky Československé církve husitské Petry Šáchové, v níž představuje pro Poláky jistě překvapivou podobu české náboženské „story“, která mu umožňuje provést exkurz po českých duchovních dějinách a objasnit, proč zde má katolická církev historicky tak odlišnou pozice než v Polsku. Kuriózum může pro Poláky být i fakt, že husitská farářka, na konci 60. let finalistka soutěže Miss, si léta – v rámci možností – přivydělávala jako modelka.

Polské téma zasahuje zásadně do dvou příběhů, paní Miloslavy Legnerové a Elżbiety Rusnokové, jež Suroszovi posloužily jako východisko pro exkurz do osudů českých Volyňáků a polských obyvatel Těšínska, kteří se stali nárazníkem polsko-české rivality po roce 1918 a pak zvláštní etnickou skupinou, nyní ostatně houfně mizející, jež vlastně moc nevěděla kam patřit. Češi usazení na Volyni měli pak s Poláky společný předválečný stát a prožívali s nimi dramatické a děsivé roky 1941 až 1944, kdy se – především Poláci – stali obětí bestiálních etnických čistek – bohužel od Ukrajinců. V městečku Kupičově se dokonce Češi s Poláky společně banderovcům bránili. Surosz pak líčí poválečné putování Volyňáků, kdy měli zaplnit díru po vyhnaných Němcích. Jim, respektive obyvatelům Sudet, věnoval poslední kapitolu, v níž představuje výtvarnici Zdenu Kolečkovou, která se zajímá o německou minulost Ústí nad Labem, města, kde má sama česko-německé kořeny. Surosz s porozuměním, jež by mu většina českých novinářů mohla závidět, vysvětluje kořeny a následky našeho „sudetského problému“, který tzv. odsunem nebyl vůbec vyřešen, jen dostal jaksi jinou podobu vykořenění a sociálního marasmu. Surosz to ostatně zná, pochází z pomořanského Svinoústí (Swinemünde), kam jeho rodiče přišli po pětačtyřicátém roce z území zabraného Stalinem.

Mimo kategorie je příběh Angličanky Trudie Bryksové, která se v Anglii zamilovala do československého válečného pilota, třikrát z německého zajetí uprchlého Josefa Brykse, následovala ho do osvobozeného Československa (na rozdíl od polských pilotů, ti se po roce 1945 už neměli kam vracet) a pak s úžasem a bezmocí sledovala, jak se k němu vděčná vlast zachovala. Bryks byl hned po Únoru zatčen a z vězení se už nedostal: zemřel v roce 1957 ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost u Ostrova. Takový příběh českého pepíka… Bryks byl z Moravy.

Surozsova kniha je příkladem špičkové publicistické esejistiky a přínosem pro každého, koho zajímá, co jsou Češky a Češi a čeho jsou schopni. Tím víc, že jim o tom píše Polák.

Mariusz Surosz: Ach, ty Češky!
Přeložila Anna Plasová. Vydala Mladá fronta. 302 stran