Polák Mariusz Surosz pokračuje v objevování Česka, tentokrát přes Češky

Ach, ty Pepičky!

Polák Mariusz Surosz pokračuje v objevování Česka, tentokrát přes Češky
Ach, ty Pepičky!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před deseti lety se Češi poprvé setkali s fenoménem Mariusz Szczygiel (chvíli trvalo, než se jméno, které zní v češtině zcela obyčejně – Špaček –, naučil člověk psát) a jeho knihou Gottland. Pár let nato vyšla jinému Mariuszovi, tentokrát Suroszovi, kniha Pepíci. Češi, tedy oni Pepíci žijící v Gottlandu, se v obou knihách setkali s dalším fenoménem, polskou školou reportáže, kterou v jejich knihách poznávali na vlastním těle. V cyklu biografických obrazů oba Poláci představili českou moderní historii tak nezvyklým způsobem, že se o ni po přečtení začal zajímat i ten Čech, který si myslel, že ji zná, či ji považoval za nezajímavou.

O tři roky starší Surosz je ve srovnání s efektním a literárně ambiciózním Szczygielem víc publicista, víc historik a realista. Jeho přístup k českým dějinám je méně dramatický, více prozaický, nikoli že by je považoval za nudnější, ale více nechává promlouvat fakta a kauzalitu. Nezkoumá ani tak tu „českou duševní záhadu“, ale zabývá se tím, jak se věci staly a co znamenají pro dnešního Čecha – a Poláka, jemuž jsou příběhy „pepíků“ primárně určeny. Šlo o sedmnáct portrétů významných Čechů a Češek 20. století, které dostatečně oponovaly polským klišé o národě pivních flegmatiků, ať v dobrém (ty převažují), či zlém: začíná se Charlottou Masarykovou, jež tedy Česka nebyla, a končí Vlastou Chramostovou, která je z Brna. Mezi nimi byli představeni Štefánik (opět ne-Čech), Jesenská, Jan Masaryk, Hácha, K. H. Frank (ach, další), Gottwald, Horáková, Patočka, Seifert…

Nyní vyšla v překladu druhá Suroszova česká kniha, nazvaná přitažlivě Ach, ty Češky!. Portréty osmi českých ženských osudů (opět nejde výlučně o Češky) jsou obsáhlejší, propracovanější a šířeji zasazené do historického kontextu. Lze je číst jako eseje o českých dějinách 20. století, nasvícené znovu z nezvyklé strany.

Kniha je opět primárně psaná pro Poláky, ale s výjimkou dvou relativně známých příběhů, Adiny Mandlové a Věry Čáslavské, jsou to osudy novátorské a objevné i pro Čechy. Hanebně málo známý je příběh kunsthistoričky, profesorky Růženy Vackové (1901–1982), vězněné jak gestapem, tak nekonečně dlouhých šestnáct let komunisty, vlastně celoživotní hrdinky, a to včetně postoje duchovního: Vacková byla katolická intelektuálka dosti fundamentálního typu, jejíž existencí chtěl agnostik Surosz nejspíš korigovat představy Poláků o Češích jako veselých pohanech. Proto Surosz zařadil příběh farářky Československé církve husitské Petry Šáchové, v níž představuje pro Poláky jistě překvapivou podobu české náboženské „story“, která mu umožňuje provést exkurz po českých duchovních dějinách a objasnit, proč zde má katolická církev historicky tak odlišnou pozice než v Polsku. Kuriózum může pro Poláky být i fakt, že husitská farářka, na konci 60. let finalistka soutěže Miss, si léta – v rámci možností – přivydělávala jako modelka.

Polské téma zasahuje zásadně do dvou příběhů, paní Miloslavy Legnerové a Elżbiety Rusnokové, jež Suroszovi posloužily jako východisko pro exkurz do osudů českých Volyňáků a polských obyvatel Těšínska, kteří se stali nárazníkem polsko-české rivality po roce 1918 a pak zvláštní etnickou skupinou, nyní ostatně houfně mizející, jež vlastně moc nevěděla kam patřit. Češi usazení na Volyni měli pak s Poláky společný předválečný stát a prožívali s nimi dramatické a děsivé roky 1941 až 1944, kdy se – především Poláci – stali obětí bestiálních etnických čistek – bohužel od Ukrajinců. V městečku Kupičově se dokonce Češi s Poláky společně banderovcům bránili. Surosz pak líčí poválečné putování Volyňáků, kdy měli zaplnit díru po vyhnaných Němcích. Jim, respektive obyvatelům Sudet, věnoval poslední kapitolu, v níž představuje výtvarnici Zdenu Kolečkovou, která se zajímá o německou minulost Ústí nad Labem, města, kde má sama česko-německé kořeny. Surosz s porozuměním, jež by mu většina českých novinářů mohla závidět, vysvětluje kořeny a následky našeho „sudetského problému“, který tzv. odsunem nebyl vůbec vyřešen, jen dostal jaksi jinou podobu vykořenění a sociálního marasmu. Surosz to ostatně zná, pochází z pomořanského Svinoústí (Swinemünde), kam jeho rodiče přišli po pětačtyřicátém roce z území zabraného Stalinem.

Mimo kategorie je příběh Angličanky Trudie Bryksové, která se v Anglii zamilovala do československého válečného pilota, třikrát z německého zajetí uprchlého Josefa Brykse, následovala ho do osvobozeného Československa (na rozdíl od polských pilotů, ti se po roce 1945 už neměli kam vracet) a pak s úžasem a bezmocí sledovala, jak se k němu vděčná vlast zachovala. Bryks byl hned po Únoru zatčen a z vězení se už nedostal: zemřel v roce 1957 ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost u Ostrova. Takový příběh českého pepíka… Bryks byl z Moravy.

Surozsova kniha je příkladem špičkové publicistické esejistiky a přínosem pro každého, koho zajímá, co jsou Češky a Češi a čeho jsou schopni. Tím víc, že jim o tom píše Polák.

Mariusz Surosz: Ach, ty Češky!
Přeložila Anna Plasová. Vydala Mladá fronta. 302 stran

9. června 2017