Jiráskova národní hra se vrací na divadlo, mýtus žije

Je ještě třeba temno zahánět lucernou?

Jiráskova národní hra se vrací na divadlo, mýtus žije
Je ještě třeba temno zahánět lucernou?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když Divadlo v Dlouhé realizovalo plán inscenovat hru Lucerna od Aloise Jiráska, bylo to – aspoň pro pisatele těchto řádků – drobné překvapení. Lucerna totiž sice patří mezi základní díla české literární dramatiky, zároveň ale v Praze v posledních letech pravidelně hrána nebývá. Naposled byla roku 2008 v Národním divadle pouze obnovena starší inscenace Vladimíra Morávka.

Z důležitých mimopražských scén mělo hru na repertoáru v posledku například Slovácké divadlo v letech 2013 až 2015. Tedy kus se objevuje, v porovnání s dávnějšími léty jím ale jeviště zavalena nejsou. Natož tak významných pražských scén, jako je Dlouhá. To může být znamení, že Lucerna, od svého premiérového uvedení v roce 1905 velmi oblíbená hra, se pomalu přežívá a nemá co říct. Nebylo by na tom nic špatného: posloužila, posloužila víc než dobře, ale protože ode dnů, kdy byla napsána, až dodneška se příliš změnil svět, možná přestala fungovat. Vždyť celá tvorba Aloise Jiráska v současnosti rozhodně nepatří k prestižním. Jirásek je autor otloukánek, který si čtenářskou nelibostí snad odpykává trest za přednost, již mu udělovaly minulé režimy. Za přednost, o niž aspoň v některých případech neusiloval a s níž bůh ví, zda by souhlasil a byl jí potěšen.

FOTO - Divadlo v Dlouhé

To je tak: důvodů někdejšího Jiráskova sukcesu je víc. Jedním je, že Jirásek nepochybně byl pilný autor. Kvantem prózy (ale i dramat), které napsal, se zdejšímu tvůrčímu průměru bezpochyby vymyká. Druhým důvodem je, že se setkal s dobou: na konci 19. a na počátku 20. století tvořily literatura a divadlo primární masová média. (Samozřejmě se nabízí vděčná otázka, zda by Jirásek se svou potřebou psát a ambicí oslovovat co nejširší okruh diváků a čtenářů dnes tvořil raději televizní seriály nebo filmy. Výjimečnost televizního zpracování románu F. L. Věk i výpravnost husitské trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé dávají tušit, jaký potenciál výsledku by v takové rovnici byl.) Třetí důvod je, že jsme byli a stále ještě jsme výjimečnou zemí velkých domácích knihoven. S novějšími generacemi sice jejich četnost ubývá, jinak ale právě existence těchto domácích zařízení byl jeden z důvodů úspěchu obrozeneckých a národoveckých myšlenek 19. století. Konečně čtvrtým důvodem Jiráskovy rozšířenosti a oblíbenosti je, že to byl autor služebník. Autor, který se docela oddal právě službě lidu a národních myšlenek. Pochopil, jaký mýtus český národ potřebuje, a pracoval na jeho rozvoji. Proto tolik historických látek, proto tolik obrozenských a venkovských látek. Národ u Jiráska vyrůstá z venkovského lidu, právě ten je s to nejlépe pochopit svou slavnou historii a stejně slavně ji nadále rozvíjet. Nebo ještě jinak: elita bez lidu dle Jiráskova přesvědčení u nás nemůže dost fungovat.

Jak zacházet s mýtem

Jirásek tak navázal na úsilí Františka Palackého či Václava Beneše Třebízského. A dělal to šikovně, populární formou a čtenářsky vděčně. Literatura jeho éry už byla dostatečně rozvinutá, už měla vyjadřovací prostředky, aby zvládala produkovat veliká díla (to ještě v první půli 19. století nebyla samozřejmost, velká – ve smyslu rozsáhlá a rozsahem sebevědomá – díla v češtině byla výlučná). Pro to všechno dílo Aloise Jiráska patřilo k základní výbavě tuzemských domácích biblioték, proto se hodilo Čechům při vymezování se vůči Rakousku, proto se hodilo první republice, proto se hodilo komunistům. Jejich intelektuální předák, profesor Zdeněk Nejedlý (osobní přítel Jiráskova otce a potom i Jiráska samotného) velice dobře pochopil použitelnost Jiráskovy metody pro komunistický mýtus: zdánlivým důrazem na lidovost, na schopnosti lidu a vůli lidu přesně navazoval na charakter vítězného myšlenkového proudu národní konstituce, s nímž započal zmíněný Palacký (a jemuž vzdoroval třeba Karel Havlíček).

Nebyla to po únoru 1948 výhybka jinam, byl to srozumitelný vzkaz: nic se nemění, jedeme dál ve stylu posledního sta let. Proto Jiráskovo dílo vycházelo za všech režimů v obrovských nákladech, ve velkorysých vypraveních, nešlo nemít ho na očích. (Mimochodem, Nejedlý si na svých jiráskovských edicích na tantiémech slušně přivydělával.) Ostatně vzhledem k charakteru tohoto národa, který teprve před nedávnem se začal houfně stěhovat z venkova do měst, jistě kdekdo má kdesi na vsi na původním rodinném sídle „knihovnu po babičce“, která oplývá Jiráskovými knihami. To se tu totiž po babičkách dědí: recepty na rozličné dobroty a spisy Aloise Jiráska.

Výsledkem současného přijetí uvedeného zasloužilého národního tvůrce tedy je přehlcenost – a logicky pramalá ochota jej číst. Třeba známý překladatel z angličtiny Viktor Janiš, který si potrpí na historické romány a s chutí je překládá, dokonce tvrdí, že historické romány Jiráskovy jsou dnes dobré leda jako podložka pod postel, skříň nebo stůl na nerovném povrchu interiéru. (Je to vlastně vtipné, neboť jestliže dříve tytéž knihy sloužily jako sebevědomé vyvážení české literatury směrem k náročnějším partům, funkce vyvažování jim nakonec přece zůstala.) Přitom pozor: je jedna Jiráskova kniha, která se ostatním a dosud uvedenému vymyká a dosud je živá. A to jistěže jsou Staré pověsti české. Prvně vydány byly roku 1894, ale pořád platí za populární zdroj poznání nejstarších našich dějin. Na této knize ovšem je znát, jak národní mýtus bujel. Vezmeme-li v úvahu, že dejme tomu vyprávění o dívčí válce v Kosmově kronice české zabírá dva řádky, srovnejte si sami ve svém vydání Starých pověstí českých, nakolik nepatrná zmínka, historicky navíc nejistá, nabobtnala do výpravného podání zhrzené i pyšné lásky, ovlivněného literárním romantismem i realismem.

Každý tedy o něčem sní a podstata hry je v tom, jak se svými sny zachází, případně je obrací v realitu. FOTO - Divadlo v Dlouhé

Tohoto všeho (jakož i mnohého dalšího, neboť poctivě uvažovat o Jiráskovi znamená vyrovnávat se s obrovskou sumou sekundární výkladové literatury) si museli být vědomi rovněž inscenátoři Lucerny v Divadle v Dlouhé (v prvé řadě režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek), vždyť podtitul jejich uvedení zní „český mýtus“. Tedy je to upozornění, že v divadle se ví, do které linie tuzemské tvorby Jiráskovo dílo patří a proč. Vlastně je to formulovaná bazální otázka, zda tato linie dnes ještě obstojí, zda má co říct. A zda – pokud nemá – je či byla nahrazena jiným narativem, z nějž by bylo patrno, že aspoň někdo v národě má představu, kam bychom se všichni měli ubírat a k čemu se vztahovat. Onen český mýtus (před)minulého století je do textu Lucerny vkomponován v jistém zvýraznění, neboť hlavním motivem hry je sen. Četnost a význam motivu snad bude jasný z připomínky, o čem hra pojednává:

Kdo že je tady hrdina

Ocitáme se na samotě mlýna, kde místní pán, mlynář (v Dlouhé ho hraje Igor Orozovič), hájí svá stará práva na vrchnosti. Není poddaným, nýbrž svobodným pánem, jenž má jedinou povinnost – odvést panstvo skrze hluboký hvozd na lesní zámeček. Mlynář se sváří se správcem zámku (Miroslav Hanuš) o pokácení mohutné staré lípy, brání její právo na život a všem vysvětluje, že k těm, již lípě dovedou naslouchat, hovoří posvátný strom jasnou řečí. Správce na zámku toto však odmítá brát na zřetel. K eskalaci těchto vztahů dojde v okamžiku, kdy na zámek přijíždí pozdravit své poddané mladá kněžna (Eva Hacurová). Je to žena, vlastně dívka ještě, utahaná svými ceremoniálními povinnostmi, raději by si chtěla užít něco radosti, „opravdického života“ a ovšem lásky, dokud je mladá. Jistěže, aby se drama mohlo vyvíjet a směřovat k vrcholu, kněžna se nechá za letní vlahé magické noci odvést na lesní zámeček a cestou zatouží po mlynáři, ten na okamžik po ní rovněž. A mlynář nakonec vskutku musí chránit vlastním tělem se zbraní v ruce lípu, neboť krom správce ji usiluje porazit rovněž mladý hrabě – kněžnin společník, kterýžto na silného statného a hrdého mlynáře žárlí (Jan Meduna).

Do toho sledujeme pobočné příběhy Haničky (Veronika Lazorčáková), schovanky zamilované do mlynáře. Či učitelského mládence Zajíčka (Jan Vondráček), který se snaží vyprosit si po pětadvaceti letech služby stálé kantorské místo a vzít si svou Dorničku. Anebo dvojice vodníků, starého (Arnošt Goldflam), jenž by rád konečně měl klid a nebyl vyrušován rozrůstající se civilizací, a mladým (Martin Matejka), kterému naopak se zapalují lejtka a rád by si ulovil mlynářovu Haničku.

Každý tedy o něčem sní a podstata hry je v tom, jak se svými sny zachází, případně je obrací v realitu. Bývá zvykem mít za hrdinu mlynáře, vzdorného Čecha, který se nebojí postavit panstvu a uhájí, ba nakonec rozšíří svá svobodná práva. A k tomu uchrání před poražením lípu. Takový pohled snad vyhovoval 19. století, v němž český mýtus byl postaven na schopnostech davu. Na tom, jakou sílu mají tábory lidu, jakou ji mělo husitství atp. Jedině dav, který svede pospolu táhnout za jeden provaz, mohl zvrátit rakouské státní uspořádání v něco lepšího pro český národ. Tento vítězný pohled na českého člověka nebral v potaz jednotlivce, s tím přišlo až 20. století. A tak dlouho zůstávalo přehlíženo mlynářovo zaváhání, s nímž málem skutečně podlehne svodům krásné kněžny a nechá se omámit její krásou a přísliby jiného života. A bývalo nedoceňováno, že skutečným hrdinou hry je Zajíček. Ten, třebaže je mu za zradu bližních nabízeno dostat se k tolik touženým hmotným výhodám a jistotám, se rozhodne pro ideály a raději dál trpí, než aby zradil člověka. (Kolikrát se takový příběh ukázal být podstatný pod nadvládou totalitních režimů, asi není třeba připomínat.)

Tak tedy rezultát: inscenace v Divadle v Dlouhé je v dobrém slova smyslu tradiční. Scény příprav kněžnina příjezdu jsou vkusná groteska, jinak ovšem je takových zcizovaček poskrovnu – spíš se dbá na lyričnost a roztomilost pohádky. Když nakonec stará lípa vítězoslavně vyjeví ve svých větvích podobenky slavných našinců včetně Václava Havla a když jeho větu o nutném vítězství lásky a pravdy nakonec coby poslední repliku zhlédnuté inscenace cituje mladý vodník Ivan, je jasné, oč v Dlouhé jde. Vyjádřit přesvědčení, že zřejmě sice nemáme žádný nový český mýtus, k němuž bychom se mohli vztahovat, že ale nadále funguje ten starý – protože byl stvořen tak důmyslně, že umožňuje přidávat dodatky, a dokonce snese ironii. Lucerna v Dlouhé je inscenace smíření.

Alois Jirásek: Lucerna. Úprava: Hana Burešová, Štěpán Otčenášek; režie: Hana Burešová; dramaturgie: Štěpán Otčenášek; scéna: David Marek; kostýmy: Hana Fischerová, hudba: Marek Doubrava. Premiéra 17. března 2017, psáno po zhlédnutí druhé premiéry o den později.

10. dubna 2017