Bestsellerům vévodil na americkém Amazonu hned po vydání knihy. Což zaujme zvláště proto, že se v případě spisu My, kteří bojujeme s Bohem jedná o zevrubný komentář ke Starému zákonu. Kniha mezitím sice klesla do druhé desítky, ale jméno Jordana Petersona zjevně nadále táhne.
Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.
„Jsem švorc,“ zní název jedné eseje od současného sociologa a filozofa Hartmuta Rosy. Autor si nestěžuje na to, že jeho práce málo nese, ale že on sám už nic dalšího nesnese. Nemá na mysli finanční, ale časovou insolvenci. Hartmut Rosa v eseji poznamenává: „Už nejsem schopen plnit své závazky. Naprosto selhávám. Kdyby měl tento příspěvek k něčemu být, potřeboval bych aspoň tři dny, ale já jej musím napsat za pár hodin.“
Jak slovy dělat věci se jmenuje cyklus přednášek britského filozofa J. L. Austina z roku 1955. Knižně vyšly v šedesátých letech. Vliv měly nemalý, nejen ve filozofii. Autor ukazuje, že slovy jen nepopisujeme ani neinformujeme; slovy lze vytvářet nové skutečnosti. Třeba někoho pokřtít nebo oddat. Proti tomu lze máloco namítat. Ovšem občas má člověk z humanitních věd dojem, jako by si jejich zástupci mysleli, že to platí obecně. Slova realitu vytvářejí a mluvení je samo o sobě cenné. Asi se není čemu divit. Přecenění slova mají humanitní vědy vepsané v základech. Problém nastává, když si i zbytek společnosti myslí, že slovy lze dělat věci.
Prožíváme nekonečnou honbu za dezinformacemi. Ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivé jejich exemply, na jejich množírny, ale hlavně na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ni vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Ušijme aspoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů. Nasadili jsme na to štrikování další úředníky na sám Hrad.
Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.
„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk. Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný.
Jedni si stěžují na nedostatek svobody; je to trochu móda. Druzí si stěžují na ty, kteří si stěžují na nedostatek svobody; je to taky trochu móda. Začněme u druhé skupiny.
Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili při příležitosti jeho návštěvy uměleckého festivalu Fall, organizovaného pražským kulturním centrem DOX.
V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě. Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu. V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou. Téma pro Salon Echa.
Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba.
„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí. Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.
Západ se připravuje na boj s nepřáteli „našich nejvyšších hodnot“, to vyžaduje další nukleární zbrojení – čtu v novinách: USA a Velká Británie se zavázaly poskytnout NATO své jaderné odstrašující prostředky, zatímco ostatní evropští spojenci nesou břemeno odpovědnosti tím, že investují do systémů k jejich odpálení ze svého území. USA mají vždy nasazených zhruba 1700 z 3700 jaderných zbraní, zatímco Britové 40 z 225. Po konci komunismu měl nastat „postdějinný“ čas už jen mírových updatů liberálně-demokratického řádu, tvrdil americký filozof Francis Fukuyama. Jenže i dějiny jsou divadlo.
Vychyluje se Evropa doprava? Dokonce se stává konzervativní? Takto laděné otázky lze zaznamenat stále častěji. Dosud směřovala starost především do Polska či Maďarska, po evropských volbách ovládla mnohé veřejné debaty i jinde. Má jednu chybu: podsouvá, že být pravicový nebo konzervativní je společensky nebezpečné, případně charakterové selhání. Problém, kterému čelíme spíš než nástupu nebezpečných ideologií, je zvláštní patologie naší mysli: jednotlivé světonázory, ať liberalismus, konzervativismus, nebo socialismus, identifikujeme s jejich krajnostmi. Kdyby člověk soudil jen podle médií, asi by seznal, že už se může bavit jen se svými.
V knize Společnost nevolnosti vyprávím příběh ze sbírky povídek Po starém schodišti italského spisovatele Maria Tobina, občanským povoláním psychiatra: Vysoký funkcionář fašistické moci končí v blázinci, protože se u něho rozvinulo delirium negationis. Závoj negace pokryl celý jeho svět, nic neexistuje, tvrdí, ani Mussolini a jeho zadnice naditá v černých rajtkách či hulákající davy v černých košilích. Ani jeho žena a děti. Stojí sám proti dravému proudu obrazů, hlasů a tváří, všechny je musí negovat – svět jako vědomí a nic. Jen sténání umírajících spolubojovníků z první světové války a jejich zkrvavená těla zcela negovat nedokáže, stále se vracejí.
Lze předpokládat, že i v Kaliningradu si nějak minulý týden připomínali tří sté výročí narození „svého“ filozofa, Immanuela Kanta. Skutečnost, že se právě Kant narodil v tom podivném (post)sovětském městě, je ironií dějin, kterou i on mohl těžko předpokládat, to možná snad jeho kolega Hegel, ale do toho bych se já nepletl, to je věc kdyžtak kolegyně Matějčkové. Ale fakt je, že „jeho“ Königsberg, kterému jsme my říkali Královec, je mimořádným úkazem zániku a konce, je to město Atlantida, nad kterou sice svítí pořád stejné hvězdy, ale to je asi tak všechno, co tam z Kantových dob zůstalo.
Představme si situaci, ve které jsou lidé, kteří nechtějí nikam patřit. Nechtějí se podřídit diktátu doby, diskurzu. Zařadit se a být zařazen. Chtějí svobodně myslet, klást si různě těžké otázky a hledat na ně odpovědi. Bývá to obtížné, nejtěžší v přelomových, krizových dobách, které vyžadují jednoznačné odpovědi a jasné postoje. Tlak na jednoznačnost zvyšuje rychlost šíření informací umocněné existencí sociálních sítí, pro něž je požadavek jednoznačnosti charakteristickým rysem. Rezistence vůči jednoznačnosti ale nemusí být projevem slabosti, alibismu, absencí hodnot, ale projevem myšlení.
Ocenění Magnesia Litera v kategorii ČRo Plus Litera za publicistiku získala Tereza Matějčková za knihu Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, kterou vydalo nakladatelství Echo Media. Tereza Matějčková je oceňovanou filozofkou a členkou redakce Týdeníku Echo. Porota udělovala i další ceny napříč 33 kategoriemi. Ocenění si vítězka převzala v Národním divadle. „Děkuji porotě, protože to neměla snadné z různých důvodů. Děkuji šéfredaktorovi Týdeníku Echo Daliborovi Balšínkovi za to, že mě přivedl k novinařině,“ uvedla mimo jiné Matějčková.
Michel Foucault bývá kritiky spojován s tím nejhorším, co postmoderní filosofie vydala: relativismus, popírání svobody, tvrzení, že vše je konstrukt. Jeho dílo je nicméně pestré a plné napětí. Mnoho podnětného se soustřeďuje kolem konfliktního vztahu s Jeanem-Paulem Sartrem.
Cenného úspěchu dosáhla kniha filozofky Terezy Matějčkové Bůh je mrtev, nic není dovoleno vydaná pod hlavičkou vydavatelství Echo Media. Kniha esejí a rozhovorů získala nominaci na prestižní ocenění Magnesia Litera v kategorii publicistika. Dostala se tak do nejužšího výběru 33 nominovaných titulů napříč kategoriemi. Slavnostní vyhlášení ceny se uskuteční 18. dubna
Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí. Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic.
„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat. Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela.
Před nedávnem jsme zde psali o delegitimizační spirále, jež provází střídání moci v Polsku. Poslední týden přinesl další eskalaci. Poslanecký klub PiS v Sejmu schválil rezoluci, podle níž jsou všichni státní zástupci, jež jmenoval či bude jmenovat nový nejvyšší státní zástupce Bodnar, nelegitimní. Rezoluce se soustřeďuje na téma zneužití veřejných prostředků – novým lžiprokurátorům se dává na vědomí, že budou muset vracet všechny služební požitky a budou finančně zodpovědni za škody, které způsobí. „Náklady toho puče neponesou občané.“
Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.
S autenticitou si na intelektuály člověk nepřijde. Obrátí oči v sloup a už oznamují, že ten pojem nemá obsah, tuší v něm ideologický nástroj nebo přízemněji omluvu za to, že se člověk chová jako idiot. Mají pravdu, ale není to celý příběh. Autenticita má natolik dlouhý a pohnutý osud, až jednoho zarazí, že ji zástupci společnosti Merriam Webster a nakladatelství Oxford University Press vyhlásili slovem roku 2023. Copak nám již nenabídla vše, co mohla?
Bitva o šaty – tak lze shrnout šílenství, které propuklo, když se v roce 2015 objevila na sociálních sítích fotka pruhovaných šatů. Jedněm bylo jasné, že jsou bílozlaté, druzí viděli, že jsou přece modročerné. Pravdu měli druzí, ale kognitivní vědci se v následujících letech zaměřili na to, co jednotlivé skupiny spojuje. Proč jedni nevidí správné barvy a proč se lidé na tak základních danostech neumí shodnout? Ukázalo se, že existuje jediný rys, na jehož základě lze předvídat, jestli člověk uvidí barvy správně. Napoví to, v kolik hodin daní lidé vstávají, tedy to, zda jsou sovy nebo skřivani. Sovy viděly správně. Prý proto, že mají kvůli pozdnímu vstávání a ulehání větší zkušenost s umělým osvětlením a lépe předvídají, jak vrhá stín.
Neomarxista je známá postava z kulturně-politické mytologie. Řadí se po bok boomerovi nebo sněhové vločce. Co to je věcně, možná tušíme, ale jistě víme, že je to nadávka, a tak si rozumíme. Ostatně už když toho slova užil v roce 1901 německý intelektuál a politik Franz Mehring, šlo o urážku. Mířil jím na ty, kdo si přivlastňují Karla Marxe, ale místo toho, aby chystali revoluci, udělali si z marxismu živnost. Existuje někdo, kdo by se za neomarxistu sám považoval? Tuto otázku si lze položit na pozadí stého výročí Institutu pro sociální výzkum, jehož představitelé se k marxismu hlásí. Založen byl roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem.
My nežijeme v temných časech, o nichž psal Bertolt Brecht ve své básni Budoucím z třicátých let 20. století. My žijeme v časech nihilistických. Hovoří o tom třeba jedna z nejvýraznějších politoložek současnosti, Američanka Wendy Brownová v knize Nihilistické časy (2023). Nihilismus považuje za dobu, která pozbyla základní orientaci ve věcech dobra a smyslu.
Už je to třicet let, co vyšel překlad knihy polského filozofa a dominikána Józefa P. Bocheńského (1902–1995) Stručný slovník filozofických pověr. Ta útlá knížka se hodí vždy, když si potřebuju někde rychle ujasnit nějaké to velké slovo, se kterým lze dělat velké věci, třeba ho různě zneužívat a ohýbat.
V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Transženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země.
