Ovládne západní kulturu inkviziční režim řeči?

Co smíme říci

Ovládne západní kulturu inkviziční režim řeči?
Co smíme říci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V knize Společnost nevolnosti vyprávím příběh ze sbírky povídek Po starém schodišti italského spisovatele Maria Tobina, občanským povoláním psychiatra: Vysoký funkcionář fašistické moci končí v blázinci, protože se u něho rozvinulo delirium negationis. Závoj negace pokryl celý jeho svět, nic neexistuje, tvrdí, ani Mussolini a jeho zadnice naditá v černých rajtkách či hulákající davy v černých košilích. Ani jeho žena a děti. Stojí sám proti dravému proudu obrazů, hlasů a tváří, všechny je musí negovat – svět jako vědomí a nic. Jen sténání umírajících spolubojovníků z první světové války a jejich zkrvavená těla zcela negovat nedokáže, stále se vracejí.

Ladislav Klíma, filozof, excentrik, alkoholik, spisovatel, zemřel v Praze v roce 1928. Své myšlenky sděloval světu pomocí křiklavých latinismů jako descensus, divinismus, egosolismus, ludibrionismus, egodeismus. V šedesátých letech řada antikonformních československých intelektuálů začala vyznávat jeho kult, umím si to vysvětlit jen sociologicky. Naplňoval ideál alternativního českého intelektuála: „posun na smetiště epochy“ a dívat se odtud vzhůru do volného nebe.

Disident, biolog a filozof Zdeněk Neubauer tvrdil, že Ladislav Klíma je „jedním z největších zjevů dějin myšlení… jeho dílo je velkou filozofií… byl apoštolem – svědkem a hlasatelem – vzkříšeného Boha z vlastních sil“. A Bohumil Hrabal si zvolil jako motto pro knihu Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1965) Klímova slova: „Nejen že vyšší povstává myslitelně vždy jen z nižšího, ale, ve smyslu polarity a hlavně ludibriozity světa, povstává ze svého opaku, den z noci, slabost ze síly, ohyzdnost z krásy, štěstí z neštěstí. Vítězství se sestává jen z bití.“

Ladislav Klíma napsal v knize svých esejů Traktáty a diktáty (1922): „Pravda je lživý pojem; není věty logicky více dokázané. Pravda a jsoucno jsou pojmy nerozlučně srostlé: tedy s pádem pojmu pravda padl i pojem jsoucno… není pravdou, že něco existuje… Logicky vzato je věta: Nic neexistuje… základní větou filozofie, je-li logika tím, co ve filozofii rozhoduje. Námitka prostého ducha: ale vždyť přece k čertu pořád vím, že jsem, je praktická, to znamená antifilozofická… je noeticky beze smyslu, patří do filozofie jako do astronomie námitka proti Koperníkovi: vždyť naši antipodi, hlavou dolů obráceni, vypadli by do světového prostoru.“

Britská filozofka Kathleen Stocková. - Foto: Profimedia

Kde si lidé volí své pohlaví a panny rodí syny?

Zelení všech odstínů považují přírodu za veřejný statek, kterému je třeba podřídit svobodu volby jednotlivců, jinak by bylo ohroženo přežití lidstva na planetě. Kategorický imperativ podřídit právo na svobodu volby zákonům přírody platí například v otázce genetické manipulace rostlin a živých bytostí, neplatí ale v otázce genderu: naše binární sexuální identita je podřizována právu jednotlivců na svobodu volby. „Dnes už vám na základce budou tvrdit, že pohlaví si vybíráte.“ Tak shrnuje německý filozof Norbert Bolz své zkušenosti s „tendencemi své doby“. „Dítě se narodí, lékař ohlásí kluka, nebo holku; odehraje se to ve vteřině, ale určuje to celý náš život… pro ty… kdo jsou transgender, nechtějí se přizpůsobit binární identitě žena, nebo muž… to má často ponižující, násilný a někdy i smrtelný vliv na výkon jejich základních práv… v mnoha zemích světa není jejich existence pod ochranou zákona,“ čtu v The Guardian.

A britská filozofka Kathleen Stocková v rozhovoru s Terezou Matějčkovou pro Echo (č. 37/2023 – pozn. red.) říká, že „je něco jiného narodit se s ženským tělem a něco jiného narodit se s mužským tělem a postupně si díky moderní medicíně tvarovat ženský vzhled. A společnost na to přistupuje v tom, že umožňuje prostřednictvím zákonů vytvořit legální fikci, tedy situaci, kdy s těmito lidmi budeme jako s ženami zacházet“.

Ústavní soud České republiky rozhodl 7. května 2024, že když se někdo jako žena cítí, musí být za ženu považován i bez „chirurgické přeměny pohlavních orgánů“, takový požadavek „porušuje lidskou důstojnost trans lidí“, a je proto protiústavní. V jakém historickém (etnickém?) režimu řeči může být trans žena ženou nejen legálně, ale i legitimně?

Nathan Wachtel v knize Očima poražených popisuje různá rámování procesu „akulturace“ v prosazování španělské hegemonie v Peru. Představme si třeba zarámování jezuitského pokusu o vykořenění víry Inků v nadpřirozenou moc některých stromů, o nichž věří, že slyší jejich prosby a mohou je i splnit. „Taková víra je divošskou pověrou v rozporu s rozumem, který nám dal Bůh,“ praví jezuita. „Proč,“ ptá se Inka, „není v rozporu s rozumem vaše víra, že panna porodila chlapce?“ „Ona ho porodila v jiném, vyšším režimu řeči,“ odpověděl by mu jezuita, kdyby znal mé úvahy.

Proč negace jsoucnosti světa přivede jednoho do blázince, zatímco druhý se jako „jeden z největších zjevů dějin myšlení“ stane kultovní postavou české kultury? Proč je Inkova víra v božství stromu projevem zaostalosti, zatímco věřit, že panna porodila syna, je znakem „vyšší kultury“? Proč je emancipace od těla, jehož „materialita“ neodpovídá prožívanému genderu, nadřazena přírodě?

Odpověď na ty otázky je jednoduchá: každá řeč patří do určitého režimu řeči, který má své hranice, své pány a raby, i své svobodné provozovatele. Naše promluvy se stanou příznakem choré mysli a důvodem k umístění v blázinci, vězení nebo k ostrakizaci teprve tehdy, když začnou obíhat mimo hranice režimu řeči, který podobným promluvám byl legálně i legitimně vymezen ve společnosti.

Kde je dovoleno oplakávat zabité děti

V režimu řeči, který na Západě rámuje debatu o izraelsko-palestinské válce, riskuje například cejch „antisemity“ a „ostrakizaci“ (jako se to stalo Janisi Varufakisovi a Slavoji Žižkovi v Německu) každý, kdo proti ní protestuje inspirován třeba tímto sdělením OSN: „Od 7. října, kdy teroristé zabili v Izraeli 33 dětí, víc než 13 800 dětí bylo zabito v Gaze.“ UNICEF určuje počet dětí zabitých v Gaze na 13 000. V jakém režimu řeči je dovoleno je oplakávat? A v jakém 28 500 dětí zabitých podle téhož zdroje v Afghánistánu?

Jsoucnost světa můžeme beztrestně negovat jen v hranicích „filozofického“ režimu řeči, který má své legitimní místo třeba na univerzitách: charakterizuje ho právo odhlédnout od praxe života – praktické námitky jsou antifilozofické, jak řekl Ladislav Klíma. Logická nemožnost jsoucnosti světa tu nemůže být vyvrácena jednoduše tím, že ten, kdo ji právě dokázal, nastoupí pak do tramvaje a vrací se ke své životní praxi v logicky nejsoucím světě: uzávorkování praktického života je konstitutivním gestem „filozofického“ režimu řeči.

Ubohý Inka je zas nemilosrdně vtažen do režimu řeči, v němž je Bůh mimo svět, jehož je všemocným a jediným stvořitelem. Inkovo vyhnání do sekularizovaného světa opuštěného bohy považují jeho trýznitelé za emancipaci od barbarské tradice – hispanizace osvobozuje.

To, že binární pohlavní identita má v zeleném režimu řeči výjimku z obecně platného principu nadřazenosti přírody svobodné volbě jednotlivce, je nereflektovaný zbytek antropocentrického režimu řeči: člověk má neomezené právo na emancipaci od všech pout, která si sám nezvolil.

Obránci liberální demokracie vyhlašují poplach: ve společnosti sociálních sítí se množí podvratné promluvy či nedovolené oplakávání mrtvých (palestinských) dětí. Pašují je tam kacíři, dezoláti, šiřitelé konspiračních teorií, kverulanti a zlopověstní rozvraceči systému. Správci normalizovaných promluv (státem a korporacemi sponzorované vědecké a kulturní instituce nebo veřejnoprávní média střežící své zaměstnanecké zájmy pod heslem boje za svrchovanost veřejného mínění) na ně volají ochranku. Ta s nimi zápasí marně, množí se nejen podvratné komentáře, ale i jejich čtenáři. V reakci na množení se neautorizovaných promluv se zvedla vlna hysterické logofobie, jak nazývám uměle vyvolávaný strach z nepřátelského převzetí privilegovaných režimů řeči ve veřejném prostoru.

Václav Bělohradský - foto: archiv

Co jsou režimy řeči?

Základem každého režimu řeči je ustavení autority, která vykonává hegemonickou moc nad rozdílem mezi názory a fakty, mezi sférou fakticity a sférou svobodné názorotvorby: bez povinného odkazu na fakta by nebylo možné ukončit žádný názorový spor dohodou.

Nazvěme hegemonii nad rozdílem mezi názory a fakty logokracie a ty, kdo ji vykonávají, logokraty. V dějinách politických idejí výraz logokracie označoval efemérní politické hnutí z počátku 20. století, které usilovalo o zachování „duchovních hierarchií“ v masových demokraciích. Já chci označit tím polovyhaslým výrazem způsoby, kterými se ve společnosti formuje a vykonává kontrola nad rozdílem mezi sférou svobodné názorotvorby a sférou fakticity, mezi názorem a jeho zdůvodněním.

Fakticita je historicky situovanou sítí formálních i neformálních, krátkodobých či dlouhodobých dohod mezi lidmi o tom, co přijmeme jako poslední instanci, která bude rozhodovat o výsledku našich názorových sporů. Nejdůležitější rolí logokratů je prosazení diskurzivní normy, která přikazuje hájit ve veřejném prostoru názory odkazem na fakta. Nějaká událost se stává faktem, když je možné, aby kdokoli opakoval nějaké měření nebo pozorování nebo byl svědkem nějaké události: cokoli může být názorem, fakta ale musejí být opakovatelná nebo mít svědky, jinak by neplatila. Odkaz na fakticitu nahrazuje nejen falešnou autoritu „starých knih“, jak si přál Galileo, ale i autoritu obecně: skromní svědci výsledků měření, vážení, dokumentace a opakovatelných pokusů ukončují v liberálnědemokratických společnostech spory jak s autoritami, tak i se spoluobčany.

Opakuji v každé úvaze: společnosti se jako historické celky ustavují v napětí mezi horizontem očekávání a prostorem zkušeností lidí. Díky neoblomné diskurzivní normě, která přikazuje založit právo na naše názory na povinnosti argumentace, se z našich názorů nestávají pouhé bludy; současně ale musejí mít přiměřenou resilienci, nesmějí se nechat vyvrátit příliš snadno.

Tři režimy řeči hrají, myslím, rozhodující roli v dějinách západní modernosti.

Režim inkviziční: hon na kacíře

Gianni Vattimo, postmoderní italský filozof, nazval jednu svou úvahu Dějiny interpretací, dějiny spásy. Zachytil v ní patos psaní a čtení, vlastní režimům řeči, které se zrodily z náboženství knihy. Klíčem k jeho úvaze je právě ta čárka, která odděluje jen křehkou mezerou „konflikt interpretací“ od nemilosrdného „konfliktu o poslední cíl dějin“: kacířské čtení textu, v němž je lidstvu sdělen, může cestu k němu navždy zatarasit. Vztah autor–text–čtenář je tu přetížen, čtení a psaní se míchá s pokřikem těch, kdo „planou svatým hněvem“ proti pomocníkům ďábla; ozvěnou toho pokřiku je nářek vyháněných, mučených, upalovaných.

V západní tradici je role čtení a psaní přetížena. Spása přichází skrze „pravdu (vědeckou nebo církevní)“ uloženou v textech, jejich subverzivní čtenáři musejí být za každou cenu odhaleni a umlčeni. Komunisté byli ve 20. století nejvýznamnějšími dědici tohoto přetíženého pojetí čtení a psaní, jejich svět byl plný revizionistů, zrádcovských center, trockistických agentur, třídních nepřátel, kteří smrtelně ohrožují socialistický stát, vybudovaný na „pravdivé“ interpretaci Marxe, Engelse, Lenina a Stalina.

Doba ortelů, kterou inkviziční režim čtení a psaní nastoluje, nikdy zcela nemizí, jen pod mírovým povrchem demokratických společností upadá do letargie, může ji ale kdykoli probudit strach oligarchií z rozpadu své moci, morální nebo identitární masová panika. Definiens inkvizičního režimu řeči je hon na subverzivní čtenáře, jejichž svévolné interpretace knihy zatarasují cestu k „pravým“ cílům lidstva. Současné cejchování každého projevu nedůvěry v systém liberální demokracie jako zrady na „naší přináležitosti k Západu“ (a také potupná integrace humanitních věd do jeho „obranných struktur“) ukazují, že inkviziční režim řeči se začíná probouzet z letargie.

Bruno Piglhein (1848–1894): Kentauři v moři. - Foto: Profimedia

Režim věcný: hon na parazita autentické řeči

V dialogu Gorgias Platon splétá očka sítě, do níž chce lapit rétora – mistra nevěcné řeči. Nejdřív rozděluje všechna umění na ta, která pečují o tělo, a ta, která pečují o duši, ta pak dál dělí na umění pravá a falešná. Vzniká tak mřížka analogií: čím je gymnastika v péči o tělo, je politika v péči o duši, čím je lékařství v péči o tělo, tím je soudnictví v péči o duši. Soud nad viníkem léčí rány, které zlo zasadilo duši člověka, trest je bolestný stejně jako řez chirurga, ale zachraňuje duši „zločince“.

Falešná umění jsou v péči o tělo kosmetika, která jen maskuje nedostatky těla; a kuchařství, které připravuje chutné pokrmy místo léčivých. Kdo ctí péči o duši jako model komunikace, cítí se v digitálních mělčinách jako „lékař obžalovaný kuchařem před dětmi“.

Hon na rétora, který nás svádí libozvučností slov a působivými metaforami (significans), místo aby postavil lidem „před oči“ věci, které ta slova označují (significatum), je znakem doby, která chce být věcná – řídit se rozumem. Moderní člověk žije z významu řeči, ne z její melodie.

Jinou podobou rétoriky je řeč neautentická neboli předem připravená. Řecký název poslední části rétorické přípravy je hypókrisis; v ní se žák učí řeč působivě inscenovat jako dobrý herec. Ve všech západních jazycích výraz „hypocrisy“ znamená pokrytectví a odráží strach z moci „předem připravených promluv“, jejichž nevědoucí obětí se můžeme snadno stát. Když pochopíme, že slova, kterými nás někdo přesvědčil či utěšil, byla součástí promluvy předem připravené pro podobné příležitosti, cítíme se uraženi, vždyť jsme mu ani „nestáli za řeč“. Úzkost z toho, že předem připravené promluvy nahradí autentickou řeč, prudce narůstá v digitálních mělčinách, kde dostupnost všeho, co bylo v minulosti řečeno, dusí naši odvahu k autentické řeči: „můžeme už jen citovat“ – konstatuje Umberto Eco.

Režim kosmického nadhledu: kairos versus chronos

Na filozofickém semináři pražského Gymnázia Nad Štolou se student Ondřej Kříž zabýval svědectvím astronautů o transformativní zkušenosti, kterou udělali při pohledu na Zemi z kosmu: jejich vnímání naší planety a lidstva to navždy změnilo. Například Michael Collins, účastník mise Apollo 11, po svém návratu řekl: „Věc, která mě opravdu překvapila, bylo, že Země vyzařovala atmosféru křehkosti. A proč… nevím. Měl jsem pocit, že svět je malinký, lesklý, krásný, domácí a křehký.“

Z povrchu Měsíce planeta Země, zakomponovaná do stovek tisíc hvězd a vesmírné temnoty v pozadí, vyvolává pocit nepatrnosti jednotlivce a lidské rasy obecně. Může ho vyvolat i fotografie Pale blue dot, pořízená sondou Voyager 1 v roce 1990 v okamžiku, kdy opouštěla Sluneční soustavu. Zachycuje Zemi ze vzdálenosti 6,1 miliardy kilometrů jako světle modrou tečku plující v nekonečné temnotě kosmu. „Fotografie vyvolala i mezi laickou veřejností senzaci a lidé po celém světě si začali uvědomovat křehkost lidské existence.“

Věk vědy je také věkem konfrontace času naplněného životním smyslem – kairos a kosmickým chronos – časem lhostejným ke smyslu lidské existence, jehož plynutí se počítá na miliardy let. Jak smířit příběhy našich nepatrných životů s časem kosmické lhostejnosti k centrální roli, kterou si lidé připisují ve svých kronikách?

Umíme dát času našich životů smysl, který by obstál v konfrontaci s nekonečností času kosmického? Kde se to učíme? Snaha o ustavení režimu řeči, ve kterém by se podařilo smířit antiantropocentrický pohled na Zemi z kosmu s časem našich pozemských kronik, je „filozofickým“ jádrem věku, který jsme nazvali antropocén.

Bojím se ale, že víření válečných bubnů „nakopne“ inkviziční režim řeči k nové expanzi, kosmický nadhled bude podřízen novému antropocentrickému totalitarismu: v jiném než zaslepeném antropocentrismu války mezi pozemšťany nemohou dávat smysl.

Starší texty autora na Vaclav-belohradsky-texty7 (webnode.cz).

 

 

Václav Bělohradský