Nick Cave a koktání svaté Kateřiny
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba. Ale ne jenom s věcmi tohoto typu se člověk nikomu nesvěřuje. Hodně se dnes píše o tom, že jsou lidé opatrnější a dávají si pozor na pusu, protože by se jim jejich slova mohla nějakým nepříjemným způsobem (třeba skandalizací na sociálních sítích) vrátit. A jistě, díla tvořená s obavou a snahou úspěšně prokličkovat minovým polem, promyšleně anulovat nebezpečí a vyloučit možnost „nesprávného“ výkladu většinou nemají velkou hodnotu.
Je ale ještě jiný druh věcí, o nichž se člověk zdráhá svěřovat druhým. Jsou to ty, které jako by přesahovaly možnosti lidského vyjádření – slovního i jiného –, a mluvit o nich je riskantní, protože to člověk většinou nezvládne, nedokáže je zprostředkovat a přiblížit, ztrapní se, jeho slova se rozpustí do kaluže žvástu, ubrečeného, patetického, v posledku neříkajícího vůbec nic. Mluvit o nich, vyjadřovat je a přibližovat je velmi riskantní, člověk si při tom může spektakulárně rozbít nos.
To mě přivádí k Nicku Caveovi, slavnému hudebníkovi, zpěvákovi a literátovi, a nové desce Wild God, kterou vydal s kapelou The Bad Seeds. V posledních letech se snaží mluvit právě o takových věcech, jak v tvorbě, tak i přímo v kontaktu s publikem. Někdy až umanutě. Byla to pro něj také cesta, jak v mezích možností překonat strašné osobní neštěstí, v roce 2015 zahynul jeho patnáctiletý syn Athur, o sedm let později zemřel i jeho nejstarší syn Jethro. Prožitek těch tragédií proměnil hudbu Nicka Cavea a také jeho veřejnou personu. Z manického vypravěče, zběsile gestikulujícího muže v černém se stylově rozskřípanou a nezadržitelně cválající kapelou za zády, ztělesnění rokenrolové hvězdnosti, se stal také někým, kdo před lidmi nejenom předvádí suverénní a strhující představení, splývá s rolí, aby vyjádřil a přesáhl sebe, ale snaží se otvírat i bez opory ve stylizaci. Co týden na internetu odpovídá na otázky fanoušků, často týkající se těch nejniternějších věcí, a dělá to s otevřeností a, věřím, nepředstíranou účastí. Tyhle konverzace měly i živou podobu na jeho „konverzačním turné“. Obrat k druhým popisuje jako výraz touhy přežít, vykročit ze zbořeniště, v něž se proměnil jeho život, také s pomocí prožitku pospolitosti s druhými, s těmi, kdo procházejí podobnou cestou.
Jiným způsobem se proměnila i Caveova hudba. K nějaké transformaci směřovala už dřív, po odchodu dlouholetého kapelníka The Bad Seeds Micka Harveyho, jehož úlohu převzal multiinstrumentalista Warren Ellis. Zdrcující neštěstí prostoupilo album Skeleton Tree (2016), na následujícím Ghosteen (2019) Cave a jeho kapela pokračovali v pohybu pryč od tradiční písňové formy a příběhových textů k písním blízkým spíš impresi, v níž hudba a slova skládají zamlžený obraz, pochmurný i luminiscenční, tříšť myšlenek člověka in extremis. Asi to je nevyrovnaná deska, ale to nejlepší z ní patří k tomu nejlepšímu z Cavea vůbec. Další album Carnage, vzniklé v době covidu, natočili jen Ellis s Cavem bez zbytku kapely. A teď tedy Wild God, Divoký Bůh.
Hudba The Bad Seeds byla vždycky zatížená Bohem, byl součástí jejího světa a Caveovy obraznosti, nakonec i jméno té kapely má biblický původ (stejně jako názvy dvou jejích desek). Patřil do těch vášnivých, drsných a někdy taky dost výsměšných fikcí, budil v nich hrůzu i úžas, provokoval vzpouru, přitahoval i odpuzoval jako nějaký nebeský magnet nebo jako nadlidská síla, tvořící a v Caveových písních někdy i tvořená člověkem, jenž se k němu obrací, zášleh věčnosti a fantazie. Nick Cave není jediný, kdo o divokosti jako o základním atributu Boha mluví. Někteří konzervativní autoři píší o víře jako nástroji dosažení stability ve společnosti, základu nějakého řádu, sdílených pravidel a morálky. Protikladem obrazu toho účelného a lidským potřebám uzpůsobeného Boha je ten „divoký“, vášnivý a vášeň probouzející, setkání s ním vede k ohromení a extázi přesahující slova a může člověka strhnout někam mimo hranice normality. „Jako koktající nedokážu odpovědět nic jiného než A-a, neboť konečný jazyk neumí vyjádřit dojetí duše, která po tobě nekonečně touží,“ napsala svatá Kateřina Sienská, přední intelektuálka středověké Itálie, která se ve třiatřiceti letech při půstech umořila hladem. Pohřbená je v Římě, ale Sienští z její rakve ukradli hlavu, aby kus Kateřiny byl i v jejím rodném městě, když je zastavila římská hlídka, podle legendy viděla v jejich brašně místo ukradené hlavy růžové lístky. O Bohu, víra v něhož inspirovala tohle všechno, bych nemluvil jen jako o příteli pořádku.
Hudba jako obraz přetížených smyslů
Cave říká o Wild God, že by to měla být deska „nakažlivě radostná“, snad až euforická. Vybízí tím být interpretována jako součást narativu překonávání, pokroku na cestě od tmy ke světlu. Myslím ale, že se pokouší postihnout něco jiného – extázi, jež není výrazem odvrácení se od bolesti a ztráty, naopak, je od nich neoddělitelná, i ony jsou v jejích základech, také z nich vyrůstá. Když v písni Frogs přejde Cave od líčení všedního okamžiku k překotnému a zalykajícímu se proudu extatického vědomí, dospěje k vrcholu výkřikem „Zabij mě, Bože!“. Je to euforie člověka, který věří, že viděl oslnivou podstatu života, nechal se jí zasáhnout a má sílu ze sebe dostat jen to A-a, a přesto se snaží říct víc a ukázat víc.
Hudba na Wild God se tenhle stav také pokouší vyjádřit nějakou formou přetížení. Písně na desce jistě jsou nějakým způsobem niterné a osobní, nejsou ale obrácené dovnitř, do přítmí otřeseného ducha a jeho imaginace, ale ven, ke světu, který je možné vnímat jen užasle, pokud ho člověk skutečně vidí. Nová deska The Bad Seeds proto není uzavřená a soustředěná, jistým způsobem monochromatická, ale má ambici otevřít se a hrát všemi barvami, zpřítomnit také nějakou mnohost. A taky je na ní hodně zvuků, vrstvených pomalu jako na dávných nahrávkách mistra „zvukových stěn“ Phila Spectora. Klávesy, dechy, smyčce, sbory, sbory, hodně sborů. Desku Wild God míchal Dave Fridmann, kdysi člen americké kapely Mercury Rev, pro niž byla v nejlepších časech charakteristická jakási ujetá pastorální vznešenost, triumfální i melancholická. Na novince The Bad Seeds se občas dá zaslechnout něco podobného.
Dalo by se říct, že The Bad Seeds na Wild God často používají konvenční prostředky, to ale nemusí nutně znamenat, že s jejich pomocí dosahují konvenčních výsledků. Ve vrcholných okamžicích alba (skladba Frogs a snad i Joy) to tak rozhodně není. Především v druhé polovině desky jsou ale pasáže, kdy je hudba kapely uvězněná v mezích očekávatelnosti a kdy i momenty, jež mají v rámci jedné skladby přinést výrazný zlom, znějí jaksi oposlouchaně, předvídatelným způsobem zvládnutě. A přitom kdyby si člověk mohl vybrat způsob selhání, daleko víc by jim slušela nějaká extravagantní a ohromující nepovedenost, jež by byla blíž zpřítomnění divokosti Boha, jenž v Caveových písních létá jako „prehistorický pták umírajícím městem“, češe si dlouhé bílé vlasy jako figura z obrazu Williama Blakea a zároveň je jen krůček od grotesky.
Caveovy texty jsou možná střídmější, než je jeho zvykem, hodně v nich pracuje s repeticemi, jako kdyby v nich dospěl k té „koktavosti“, o níž kdysi psala svatá Kateřina. Neztrácí svou charakteristickou obraznost ani občasný sarkasmus, přítomný třeba i v těch exaltovanějších pasážích – ve chvílích vytržení víckrát „skáče jako králík“. Jindy se zas pokouší dosáhnout maximální jednoduchosti, nestavět síle sdělení do cesty slovní ornamenty, být v té prostotě vyjádření až odhalující, pro někoho až těžko skousnutelným způsobem – třeba v krátké skladbě As the Waters Cover the Sea, která album uzavírá. Po desce plné nejenom vytržení, ale i pochyb a nejednoznačností přichází naprosto přímočarý a nijak nerelativizovaný gospel.
„Vnímám svět jako systémově krásný,“ říká Nick Cave v rozhovoru pro americký časopis Reason (počítám, že v užití oblíbeného adjektiva pokrokových myslitelů je značná ironie), mluví v něm taky o rozšiřujícím se opovržení vůči člověku, světu a životu, nesdílí ho, rád by ho popřel. Má pravdu v tom, že cynismus a negace už dávno nejsou póza pro romantické osamělce, v jejich dnešních verzích jsou velmi bezpečné a často taky zbabělé, přikrčené a nudné. Gesto vzdoru, pokus vymanit se a přesáhnout je někam daleko, má hodnotu samo o sobě. Nemusí vyjít vždycky a ve všem. Může inspirovat pouhou existencí.