Články o tom, jak se někdo zapletl s StB, jsou stále ještě vydatným soustem pro mnohé pamětníky – i nepamětníky, kterých bude již pomalu většina. Dalo by se možná mluvit o posledním pachovém signálu, který dávná mrtvola onoho režimu je ještě schopna ze svého hrobu vyslat. Pro mnohé to jsou přitažlivé zápachy a nemohou jim odolat.

Před pár dny jeden takový článek vyšel, byl o „šokujícím a zraňujícím“ odhalení významného filozofa Zdeňka Kratochvíla, profesora Přírodovědecké fakulty UK, předlistopadového účastníka poloilegálních i ilegálních aktivit. Text původně vznikl pro Paměť národa, instituci sbírající svědectví o životě v totalitních režimech.

V rozměru středně dlouhého článku se tam popisuje historie Kratochvílova setkávání s „řídícím orgánem“, okolnosti, které k tomu vedly, uvedeno je několik případů a osob, o nichž Kratochvíl svého estébáka Luďka Oleksyho informoval.

Součástí materiálu jsou úryvky z rozhovoru, který Kratochvíl Paměti národa nyní poskytl. Vypadá to jaksi senzačně, ale zároveň to budí dojem, že Kratochvíl nemá co tajit: o své „kauze“ mluví velmi reflektovaně, s odstupem, jako by se vlastně již ani netýkala jeho. Jako by jeho úmyslem bylo především podat svědectví, jak se věci měly a jak na ně on, intelektuál, který, jak sám přiznává, není žádný heroický typ, mohl reagovat. Možná že se Zdeněk Kratochvíl cítil být prospěšný pro „paměť národa“, do níž chtěl touto „vzpomínkou“ přispět.

O pár dní později v zestručněné a jaksi vypointované podobě vyšel článek na mainstreamovém serveru a začal se rychle šířit po sociálních sítích. V tu chvíli se z relativně interního materiálu stává návnada pro společenské pobouření. Většina čtenářů se sice setkává se jménem filozofa Kratochvíla a jeho přátel poprvé, ale signalizace „disent“, „estébé“, „spolupracovník“ určitě funguje. Filozof se na chvíli stává nechtěnou hvězdou sociálních sítí a složité okolnosti dávných dějů se redukují do emocionální floskule, že mnozí jsou „odhalením zaskočeni a těžko se z toho vzpamatovávají“, jak se psalo v článku.

Jenže většina těch Kratochvílových obětí (i „obětí“), ale i těch, kteří ho znali jen přátelsky nebo kolegiálně, o skutečnosti, že nyní dvaasedmdesátiletý profesor filozofie se s StB zapletl, již delší (či kratší) dobu věděla. Někteří to věděli od devadesátých let, ti nejbližší přímo od něj, jiní zase od druhých, někteří to mezitím třeba i zapomněli, protože to již nepovažovali za důležité. Někteří mu odpustili, jiní ne zcela, někteří to vůbec neřešili, jiní se s ním prostě přestali stýkat. Filozofova minulost byla „zpracována“ neformálním způsobem různých lidských reakcí na jev, jenž je nepochybně problematický, ale nelze ho zredukovat do jednoduchých vzorců, které přitom média produkují a bez nichž zřejmě nemohou existovat. Je asi nemožné jim v tom zabránit, ale vědět o tom by se mělo. Jsou totiž věci, na které nestačí: třeba na toho estébáka Oleksyho, který si žije nepochybně velmi dobře, a jak tam říká, „je to pro něho uzavřená kapitola“. Pro něho a jemu podobné ano.