Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Petra Procházková, jejíž specializací jsou především postsovětské státy, asi ani po Babišově nástupu nebyla nijak omezována ve výběru témat a způsobu jejich zpracování. Neznamená to ale, že by se tím pádem nezúčastnila „babišizace“ médií, naopak, dávala jim svůj kredit, pomáhala udržet iluzi normálního fungování.
I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.
Hnutí ANO nominovalo do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petra Štěpánka, je to osobnost, řekněme, dost výrazná. Někdejší tiskový tajemník ODS v éře Václava Klause. Později člen vysílací rady, v níž nejprve ostře vystupoval proti mocnému řediteli televize Nova Vladimíru Železnému, aby později – po Železného roztržce s americkými investory – oddaně hájil jeho zájmy. Výrazně se angažoval na straně opoziční smlouvy v časech televizní krize, činorodě publikoval – články to byly asi tak myšlenkově pronikavé a stylisticky zvládnuté jako Štěpánkovy písně, které s vytrvalostí hodnou lepší věci nahrává s kapelou Unisono. Z rady musel odejít, nějakou dobu byl stranou veřejného života, na Twitteru se velmi ostře vyjadřoval o Babišově hnutí, ale teď, zdá se, se pro něj může vše zas v dobré obrátit.
Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.
Slova předsedy vlády Babiše v rozhovoru pro Právo, podle nichž by Česko nemělo přijmout žádného syrského sirotka, vzbudila značnou pozornost.
Ve dvaaosmdesáti letech zemřel 6. září americký herec Burt Reynolds, vpravdě ikonická postava, muž, který ztělesňoval dobový ideál krásy. A taky herec, který na přelomu 70. a 80. let ve Státech byl tím nejspolehlivějším diváckým magnetem (lepším než v nedávné minulosti třeba Tom Cruise), filmy s ním vydělávaly nejvíc. Reynolds byl pro tehdejší publikum velice atraktivní persona, oblíbilo si ho v rolích chlapíků, kteří byli trochu drsní, trochu „easy“ a vtipní. Měli v sobě dost jižanskou ležérní suverenitu, která se – samozřejmě – opírala taky o hercův exteriér.
Důvěra v tzv. mainstreamová média je v Česku velice nízká, v mnoha jiných zemích současného Západu je to podobné. Co se stalo? Může to souviset s klesající důvěrou ve společenské elity vůbec, významným přelomem ve vztahu části veřejnosti k elitám přitom byla krize roku 2008, jejíž desáté výročí si teď připomínáme. Lidé, kteří do médií přicházeli třeba před dvaceti lety, zažili prudkou proměnu vnímání vlastní profese, která na žebříčcích úctyhodnosti spadla hodně dolů. Co se stalo a proč? A dá se s tím něco dělat?
Lidský život se v moderní době prodlužuje, bohužel ale na tom „nesprávném“ konci, kdekdo by asi bral prodloužené mládí namísto delší penze. S kapelami je to podobné, vydrží teď o dost déle než v dřívějších časech, taky těžko říct, jestli jim to je ku prospěchu. A velká část těch zasloužilých stejně přitahuje publikum písničkami z těch dávnějších dob. Málokdy se stane, že by nějaká kapela řekla svoje zásadní slovo až v pozdějších fázích své kariéry, že by v ní přišla s něčím skutečně novým.
Tak se nám „dyškurz“ přelil do sportu, chtělo by se říct.
Prazvláštní ale je spíš pisatelova motivace – pokud to kolem Trumpa skutečně vypadá tak, jak líčí, je docela nemoudré ohrožovat lidi z „odboje“ i sebe tím, že se článkem pořádně „rozfajruje“ ohýnek údajné Trumpovy paranoie. Snaha získat trochu toho uznání bez ohledu na potenciální ohrožení „mise“.
Koncem srpna by se Michael Jackson dožil šedesátky. Třeba by touhle dobou byl už trochu zapomenutý, a proto i trochu šťastnější. Třeba by – a to už je skutečně těžké si představit – v něčem dospěl. Dovolil si vyrůst, uznal konečně, že to dětství, které ztratil, si už zpětně nemůže vynahradit. Jenomže protahovat životy těch, kdo už odešli, k nějaké zvnějšku určené pointě je až moc snadné a taky zbytečné. Michael Jackson je už devět roků mrtvý.
Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.
Italská herečka Asia Argentová patřila mezi první, které zveřejnily v článku Ronana Farrowa v New Yorkeru obvinění ze sexuálních útoků proti hollywoodskému mogulovi Harveymu Weinsteinovi, přispěla tak ke startu kampaně #MeToo. Na letošním festivalu v Cannes vystoupila se zapáleným projevem, v němž Weinsteinovi předpovídala, že si u filmu neškrtne, komunita, která ho dřív uznávala a kryla jeho zločiny, ho zavrhne. Pro ostatní sexuální násilníky „z oboru“ měla varování: „Víte, že jste to vy. A my víme, že jste to vy.“ Ty skutky i ta slova se jí teď vracejí (nejen) pro ni nečekaným způsobem.
Mám takovou idealistickou představu, že čtenáři Týdeníku Echo moc neoperují na sociálních sítích. I z dat, která o našich čtenářích máme – tedy překryvu z digitálních platforem mezi Echo24.cz a EchoPrime.cz –, vyplývá, že 40 procent našich čtenářů žije v Praze, zhruba pak po 10 procentech jich je ze Středočeského kraje, Brna a Ostravy, pak naše zastoupení v jednotlivých aglomeracích klesá. To ovšem neznamená, že na méně zastoupená místa země rezignujeme.
Je už skoro po prázdninách, čas, kdy je namístě oživit zájem o svět a v rozumné míře projevit zvědavost o to, co je v něm nového. Třeba v hudbě. I fanoušek pamětník si totiž může připustit, že to dobré v ní neskončilo s kapelami, které uctíval v mládí. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl vybral z nahrávek, jež se objevily v posledních týdnech, pět, které to podle jeho názoru potvrzují.
V jednaosmdesáti letech zemřel republikánský senátor John McCain, výrazná postava americké i mezinárodní politiky posledních desetiletí. A muž s bohatou a v pravém slova smyslu hrdinskou osobní historií. V nekrolozích za něj se objevují různé varianty věty „takoví se už dneska nerodí“, snad rodí – ale vidět to moc není, přinejmenším v politice ne. S McCainem totiž jako kdyby odcházel také určitý způsob vnímání politiky i vlastní role v ní, jemuž jsou dnešní normy politického chování dost často protichůdné. McCainova kariéra byla v něčem netypická – to vůbec neznamená prostá selhání a omylů, neúspěchů. Byla ale také založena na pevnějším základě, než je účelovost, představa, že v politickém boji se dá použít všechno, a cokoliv, co by mně či mojí straně momentálně mohlo pomoci, je také nutně správné.
K řadě letních povyražení na české scéně, která umožňovala konzumentům médií a uživatelům sociálních sítí přežít vlnu veder, přispěla Asociace spisovatelů svou snahou dosáhnout zrušení anoncovaného vystoupení Karla Gotta na plese u příležitosti Roku české kultury v Lipsku. Forma protestu v tomhle případě výrazně přebila jeho obsah.
Padesáté výročí sovětské invaze do Československa tu vyvolalo docela pestrou debatu na docela hodně témat; dosvědčuje to, že půlstoletému odstupu navzdory je ta událost pořád ještě nějakým způsobem živá, neuzavřená. Lidé se také vyjadřovali k otázce, která může působit až nepřípadně: Kdo nás to tenkrát vlastně okupoval? Nebo přesněji: Byla ta okupace také a především ruská? Jeden by řekl, že alespoň v tomhle bychom po padesáti letech mohli mít jasno.
Jan Palach zůstává i padesát let po invazi postavou zneklidňující a snad i záhadnou, především pro generace, které mají žitou zkušenost s komunistickým režimem, ale nejenom pro ně. Je to postava, jež může působit velice nečesky, protože se naprosto vymyká, podobně jako jiné velké figury.
Na premiéra Andreje Babiše lidé během připomínky výročí sovětské okupace pískali, jeho vystoupení skoro nebylo slyšet. Pískali na něj kvůli politice, již reprezentuje a která pro mnohé premiérovy kritiky zavání nějakou modernizovanou a třeba i „light“ verzí té normalizace, již okupace před půlstoletím odstartovala.
Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.
Je málo lidí, které stačí zmínit jen křestním jménem, aby bylo každému jasné, o koho jde. Mezi ně patřila americká soulová zpěvačka Aretha Franklinová, která včera zemřela. Bylo jí šestasedmdesát. Aretha. Prakticky všechny nekrology připomínají, že se jí říkalo „královna soulu“, a nebyl to, myslím, jenom pokus vyjádřit její pěvecké kvality. Bylo na ní cosi královského i v jiném slova smyslu, byla to královna – matka, matriarcha. A nejenom to, živoucí historie, nejenom ta hudební.
Mezi novými typy televizního seriálu se docela ujala, řekněme, koláž, které sice vypráví nějaký vlastní příběh, zároveň je ale i jakýmsi kontejnerem odkazů k dílům jiným. Velice úspěšná série Stranger Things z produkce Netflixu je nejenom napínavá story o dospívajících dětech a pro ně, také obsahuje velké množství referencí a aluzí na populární filmy, knihy a seriály 80. let. Skvělé Fargo se dá brát jako strhující vyprávění i jako sbírka vynalézavě pospojovaných motivů z filmů bratří Coenů, poskládaná tak, že z nich vzniká nějaká nová kvalita. Jako ideální autor pro tenhle způsob zpracování se jeví Stephen King.
Utonutí dvou chlapců v jezeře Lhota počátkem srpna vyvolalo velkou a místy dost rozhořčenou debatu. Především poté, co Blesk a televize Prima přinesly svědectví z místa. Personál u jezera se podle nich choval k vietnamským rodičům přezíravě a laxně, kvůli tomu se pátrání po zmizelých dětech rozjelo opožděně. Jako motiv té údajné nedbalosti a neochoty byl identifikován rasismus, xenofobie. Objevily se značně pobouřené komentáře, z nichž některé rovnou označily údajné chování personálu za příčinu smrti dvou dětí. („U vchodu do areálu je prý nápis Vstup na vlastní nebezpečí. Možná že bychom pod něj měli připsat: kvůli lidské lhostejnosti, klidu na kšeft a xenofobnímu pohrdání, které tu zabíjely,“ napsala například známá levicová novinářka Apolena Rychlíková pro Alarm). Vbrzku se ale v médiích a na sociálních sítích ozvaly i opačné názory, za utonutí dětí jsou odpovědní především jejich rodiče – a tak dále a tak podobně.
Velké internetové společnosti – Google, Apple, Facebook, YouTube a další – se počátkem týdne rozhodly zakročit proti společnosti Infowars známého veterána konspiračních teorií Alexe Jonese. Byly zrušeny jeho facebookové stránky a kanál na YouTube, Jonesovy podcasty byly staženy z nabídky služby Spotify a podobně.
Paul Schrader asi nepatří mezi nejvýznamnější filmové tvůrce posledních desetiletí. Je to ale ten typ autora, který ani v nezdaru neztrácí přesvědčivost, alespoň v určité míře. Jeho filmografie se může zdát nevyrovnaná, opravňuje ale víru, že i v těch nejslabších chvílích o něco skutečně usiloval, snažil se k něčemu dostat (někdy třeba cestou ne zrovna pochopitelnou).
Populární písničkář Tomáš Klus oznámil, že už nebude hrát na akcích sponzorovaných Agrofertem, přidalo se k němu i několik dalších. Agrofert je hlavním sponzorem oblíbeného festivalu Colours of Ostrava, v hudební komunitě se kvůli tomu řešilo, jestli na přehlídce hrát. Básník Petr Hruška odešel z poroty, která rozhoduje o laureátech Státní ceny za literaturu. Otázka, jak moc a jestli vůbec se ve své práci „zaplétat“ se státní mocí, zjevně ožívá a je kladena s větší naléhavostí než dřív. O významu podobných angažovaných gest Týdeník Echo hovoří se spisovatelkou Petrou Hůlovou, dokumentaristou Ivem Bystřičanem a kulturním publicistou a redaktorem ČT Petrem Vizinou. Nastala podle nich doba, kdy by si lidé měli dávat pozor, aby se se státem, vládní mocí moc nezapletli?
Z prachu přistávací plochy někde v zapadlém koutě Kašmíru se zvedá helikoptéra. Za sebou táhne lano, na něm obrovský balík prádla nebo bůhvíčeho, k místu startu sprintuje muž, maká, co to jde, ale už to nestihne, stroj je ve vzduchu. Mýlka! Podaří se mu alespoň se chytnout toho lana, šplhá po něm, když už helikoptéra vystoupala do značně závratné výšky.
O současné době se někdy mluví – v souvislosti s kampaní MeToo a vůbec snahou vymyslet a kodifikovat nová pravidla kontaktu mezi muži a ženami – jako o čase návratu puritánství, nějaké jeho nové, odduchovnělé mutaci, možná i perverzi, o sexuální kontrarevoluci a podobně. Něco na tom je, ale ne nutně jenom v tom prvním plánu, restrikci sexuálního chování a sexualizovaného vyjadřování se. Nakonec každá revoluce projde jednou nějakou korekcí, může se obrátit ve svůj opak, tak proč by se to nemělo týkat i té sexuální?
