Italská herečka Asia Argentová patřila mezi první, které zveřejnily v článku Ronana Farrowa v New Yorkeru obvinění ze sexuálních útoků proti hollywoodskému mogulovi Harveymu Weinsteinovi, přispěla tak ke startu kampaně #MeToo. Na letošním festivalu v Cannes vystoupila se zapáleným projevem, v němž Weinsteinovi předpovídala, že si u filmu neškrtne, komunita, která ho dřív uznávala a kryla jeho zločiny, ho zavrhne. Pro ostatní sexuální násilníky „z oboru“ měla varování: „Víte, že jste to vy. A my víme, že jste to vy.“ Ty skutky i ta slova se jí teď vracejí (nejen) pro ni nečekaným způsobem. Deník The New York Times zveřejnil, že ji mladý herec a hudebník James Bennett obvinil ze sexuálního zneužití, mělo k němu dojít před pěti lety v kalifornském hotelu, mladíkovi tehdy bylo sedmnáct let, podle místního práva tedy byl „pod zákonem“. To údajné zneužití ho mělo traumatizovat, kvůli čemuž nemohl sehnat práci. Případ skončil mimosoudním vyrovnáním, Bennett dostal skoro čtyři sta tisíc dolarů. Z hlediska zákona se tedy Asia Argentová ničím neprovinila. Kalifornské právo ale – na rozdíl od jiných států unie – zakazuje, aby součástí dohod o mimosoudním vyrovnání byla klauzule o mlčenlivosti stran, k případu se mohou vyjadřovat i dnes a svědomitě tak činí.

Podle herečky je Bennett podvodník, chtěl ji obrat o peníze, protože jeho kariéra upadá (častý úkaz u někdejších dětských hvězd, viz např. Macaulay Culkin, hvězda série Sám doma). Připomínala, že Bennett se o finance soudil s vlastní rodinou; u dětských hvězd, jejichž výdělky kasírují rodiče, to není nic neobvyklého. Protiřečila si – tvrdila, že s hercem nic neměla, ze zveřejněné korespondence zas vyplývá, že „cosi“ mezi nimi tehdy bylo. Její obrana byla vůči údajné oběti o dost agresivnější, než tomu bylo v případech mnohých mužských terčů kampaně #MeToo. Neuniklo to samozřejmě pozornosti. Stoupenkyně kampaně zčásti vyjadřovaly lítost, zčásti zdůrazňovaly, že to na skutečnosti Weinsteinových činů nic nemění, zčásti ve vztahu k Argentové vybízely k opatrným soudům, zčásti její jednání naopak kritizovaly. Není to poprvé, co se o Asii Argentové rozepsala bulvární média. V posledních letech žila s populárním šéfkuchařem a televizní osobností Anthonym Bourdainem, krátce před jeho sebevraždou se v tisku objevily její fotografie s jiným mužem, naznačovala se souvislost mezi tím a dobrovolným odchodem jejího partnera. Dost bezohledné. Argentová tvrdí, že její vztah s Bourdainem byl „otevřený“. 

Na adresu údajné oběti padaly zlehčující výroky typu Tak si, chlapec, užil, měl by být rád. Bennett a Argentová spolu hráli ve filmu Srdce je zrádná děvka (2004), ona roli prostitutky na drogách, on jejího těžce zkoušeného synka. Vznikl mezi nimi prý vztah v něčem mateřsko-synovský – byly zveřejněny i jejich poněkud zneklidňující společné snímky z té doby. Došlo-li ke zneužití v rámci téhle konstelace, jistě to pro Bennetta traumatizující být mohlo. Mladý herec ale asi není jediný traumatizovaný protagonista téhle kauzy. I biografie údajné sexuální útočnice je v něčem extrémní.

Rodiče Asie Argentové jsou režisér Dario Argento a herečka Daria Nicolodiová. Otec se těší jisté a v pravém smyslu kultovní úctě fanoušků extrémního italského hororu 60.–80. let. Mohou působit jako díla talentovaného a básnivého sadisty. Děj postrádající striktní logiku, spíš blízký snu, tomu odpovídající značně náměsíčné herectví, specifická barevnost, exaltované scény násilí a vraždění, bizarní a působivé, při vší snovosti a surreálnosti také prodchnuté jakousi velmi reálně působící temnotou. Ve svých filmech Argento dával převelice zabrat ženám – ať už jako obětem násilí, nebo jeho pachatelkám, v jeho snímcích se často opakuje figura čarodějnice nebo šílené matky. Možná se mu kdysi cosi přihodilo nebo má prostě s ženami obecně nějaký problém. Jeho někdejší partnerka Nicolodiová v několika filmech Argentova nejslavnějšího období hrála (taky v nich byla párkrát zabita), spolu s režisérem vymyslela námět Argentova nejslavnějšího snímku Suspiria. Hrála i v hororech jiných slavných italských tvůrců (například Maria Bavy), byla považována za jakousi „temnou lady“ žánru.

Asia Argentová v rozhovorech říká, že nenáviděla svoje dětství, kdy trpěla nezájmem obou rodičů – na otce má z té doby vzpomínku, jak promítá malým potomkům pověstný předválečný film Toda Browninga Zrůdy. Snažila se prý s tatínkem navázat bližší kontakt, to se ale povedlo, až když začala hrát v jeho filmech – blízcí si podle ní byli právě jenom „na place“. Dceru Dario režíroval i ve scénách, v nichž byla znásilňována, krvácející i vraždící (ve snímku Stendhalův syndrom třeba). Člověk by skoro řekl, že dospívat v takovém prostředí jednoho (jednu) docela poznamená. Argentová mluví o touze vyrovnat se otci jako o velkém motivu nebo snad motoru. Nedá se říct, že by to byla skvělá herečka, která by zvládla cokoli – je spíš výrazný typ, žena na první pohled divoká, s temnýma očima a, řekněme, nijak širokou škálou výrazů. Její tvůrčí rozptyl je ale až renesanční, dělá toho hodně. Píše knihy, maluje obrazy, natáčí desky, zpívá na nich vokálem typu „smyslné ševelení“, režíruje filmy. Ani na jednom z těch polí se její tvorba ale netěší výraznému ohlasu. Taky prý pěstuje magii, docela intenzivně. Asia Argentová se v očích části publika proměňuje z oběti sexuálního násilí v jeho pachatelku. Je to paradoxní, stejně jako celá kampaň #MeToo. Hnutí za dokonalou čistotu ve vztazích a komunikaci mezi muži a ženami se zrodilo v místě, jemuž je vlastní spíš exces, který může nabývat mnoha podob. Jestli se nezastaví ta mašinerie, která chrlí další a další obvinění a následné pobouření, vyjdou na povrch ještě věci…