Koncem srpna by se Michael Jackson dožil šedesátky. Třeba by touhle dobou byl už trochu zapomenutý, a proto i trochu šťastnější. Třeba by – a to už je skutečně těžké si představit – v něčem dospěl. Dovolil si vyrůst, uznal konečně, že to dětství, které ztratil, si už zpětně nemůže vynahradit. Jenomže protahovat životy těch, kdo už odešli, k nějaké zvnějšku určené pointě je až moc snadné a taky zbytečné. Michael Jackson je už devět roků mrtvý. To ale neznamená, že by se pořád neměl k světu, loni se už popáté za sebou stal tím nejvíce vydělávajícím nebožtíkem, Jacksonův odkaz vydělal skoro miliardu dolarů. Pro zesnulého zpěváka velmi charakteristická situace. Už zase dosáhl nějakého velkého výkonu, ale dá se předpokládat, že šťastným ho to moc neudělalo, ať už je  teď Michael Jackson kdekoli. 

Přiznávám, že pro mě Michael Jackson kdysi představoval padoucha, největší popularitu zažíval v době, kdy jsem měl sklon vnímat svět hudby hodně jednoduše – co je slavné, to je špatné. A Michael Jackson byl slavný jako nikdo jiný. Nemůžu říct, že bych jeho hudbu pro sebe časem objevil, oblíbil si ji. Ale nijak mě nepobuřuje – je to skutečně skvěle udělaný pop, snad jen nepolíbený ujetou a radostnou genialitou, jako to bylo v případě tehdejšího Jacksonova konkurenta Prince (jeho hudba také, myslím, přežije déle než písně „krále popu“). Písně Michaela Jacksona jsou nepochybně výsledkem úsilím mnoha talentovaných a věci znalých profesionálů, z nichž interpret byl asi ten nejusilovnější a snad i nejtalentovanější. Vznikly taky v době, kdy ještě bylo možné dosáhnout relativně trvale postavení skutečné světové superhvězdy. A Michael Jackson jí nepochybně byl – jednou z posledních. Stal se předmětem nebývale širokého a také nebývale oddaného obdivu. Vlastně je to zvláštní. Při všem tom talentu a bombastu jeho show, jeho sebeprezentace, která ale byla v něčem až strojová, podivná kombinace řekněme sexuálně explicitních pohybů a absence nějaké skutečné smyslnosti. Čím dál víc androgynní zjev i zpěv… Možná ta fascinace Jacksonem vypovídá víc o tehdejším i současném Západu než o něm. Plus samozřejmě umělcovo naivně a přepjatě působící velikášství (pamatuje si někdo jeho klip k písni Earth Song?). Jako kdyby zpěvák sám sebe vnímal jako božstvo a dítě zároveň a fanatičtí obdivovatelé se právě tomu „bohodítěti“ v něm klaněli.  

Děti. Asi ta nejvýznamnější příčina zpěvákova ústupu ze slávy. Michael Jackson byl víckrát obviněn ze sexuálního zneužívání nezletilých, justice ho neodsoudila. Ale i tak na něm ta obvinění ulpěla, protože i Jacksonovo chování a jeho veřejné vystupování bylo v tomhle ohledu značně zneklidňující. Informace o tom, jak to vypadá a jaké poměry vládnou v jeho sídle, hrozivý moment, jeho slova o tom, že je potřeba sdílet lůžko s dítětem a že se svět stane lepším, když to budou dělat všichni, hrozivý moment, kdy zpěvák s rouškou přes obličej mává svým čerstvě narozeným potomkem z okna vysoko v hotelu příznivcům shromážděným na ulici. Těžko dnes rozsuzovat, jak to tenkrát na Jacksonově ranči chodilo, ten obraz už může být definitivně zkreslený všelijakými postranními zájmy aktérů, vskutku dětinskou naivitou aktérů jiných, umělcovou excentricitou a velikášstvím, jemuž se u globálně uctívané a vnitřně asi nezralé celebrity nelze moc divit. Také charakteristickou vypočítavostí a cynismem světa showbyznysu, který přitahuje také vskutku podivné existence. Nemálo z nich se zjevně vyskytovalo i v Jacksonově blízkosti. Z odstupu přitom může story Michaela Jacksona působit přehledně a vlastně jednoduše. Člověk, který skutečné dětství nezažil, jenom kruté týrání a dril, kterému byli vystaveni  i ostatní členové jeho rodiny bavičů, nikdy se nevyrovnal s figurou otce tyrana, ani když se vymanil z jeho vlivu. Když měl dost peněz a možností vytvořit si skutečně svůj svět, udělal to, pokusil se vybudovat privátní vesmír pro jednoho a v něm jako kdyby chtěl kompenzovat tu ztrátu, která ho v dětství postihla, nějak to dohnat, být dítětem alespoň v dospělosti, už napořád. Jenomže dosáhnout něčeho takového je i nad možnosti globální superstar, která je nakonec taky jenom člověk, i když na to třeba nevypadá a ani se tak nechová.

V jednom ohledu je možné Jacksona považovat osobnost skutečně avantgardní, která předjímala, kam se svět zanedlouho pohne, a vyrazila tím směrem jako jedna z prvních. Budoucnost prý patří lidem, kteří budou schopni a odhodláni se jaksi stvořit znovu, jinak a lépe. Ať už spojením lidského organismu s technologiemi, nebo prostým tvůrčím aktem – odhalí v sobě nějakou jinou identitu a přizpůsobí se jí, případně si ji rovnou vymyslí a přinutí svět, aby ji respektoval. Život Michaela Jacksona se dá chápat jako pokus o právě tohle. Cílevědomá snaha být někým jiným, podpořená velkým úsilím a spoustou peněz. Pokus o celkovou proměnu nejenom v nějakém vnitřním smyslu, ale doslova. Po dlouhé roky se publiku měnil před očima. V duchu tohohle uvažování se člověk má stát zároveň Frankensteinem i jeho výtvorem. A Jacksonův osud jako kdyby víc dával za pravdu tomu starému varovnému příběhu než soudobým optimistickým vizím. Ještě za jeho života Jacksonovo celoživotní dílo – tedy on sám – zjevně začalo podléhat zkáze, dokumentované na široce publikovaných snímcích. Musel to pro něj být strašně zraňující pohled. Pokud tedy ještě byl duchem na téhle zemi. Třeba si z Jacksonova osudu ti soudobí „Autofrankensteinové“ vezmou nějaké to ponaučení, ale divil bych se tomu. Nakonec ta story vlastně ani tolik poučná není, neříká se v ní nic, co by lidé už dávno nevěděli. Ale smutná je strašně.