Slova předsedy vlády Babiše v rozhovoru pro Právo, podle nichž by Česko nemělo přijmout žádného syrského sirotka, vzbudila značnou pozornost. Pro člověka, který uvažuje primárně v řeči čísel, na nich přitom nemusí být nic překvapivého. Říká-li premiér  opakovaně, že země nepřijme uprchlíka „ani jednoho“, vejdou se do toho jistě i sirotci. Přesto ale to vyjádření cosi znamená, dotkl se toho i kolega Jiří Peňás v komentáři, kde mimo jiné připomněl biblický imperativ ochrany vdov a sirotků, který je v evropské tradici silně přítomný – jistě, zhusta spíš jako občas připomenutý ideál než jako žitá realita. Ale přesto. Existuje jakési povědomí, že provinit se na sirotkovi, odepřít mu pomoc, je cosi vážného, cosi odporujícího těm často a naprázdno vzývaným evropským hodnotám.

Nepodezírám Andreje Babiše z toho, že by tyhle otázky řešil, jeho vyjádření je výsledkem nějaké s okamžitým stavem veřejného mínění související kalkulace. Zjevně mu vyšla. To veřejné mínění je – podle dostupných anket soudě – výrazně na jeho straně. Má to asi hodně důvodů, jistě k nim patří obavy z toho, že Evropa příchod uprchlíků v době migrační krize nezvládla a nezvládá a tak dále. V něčem ale Babišova slova i míra jejich podpory vyjadřují i něco hlubšího, než je reakce na vývoj posledních tří let. Ne nějaké nepochopení evropských tradic nebo jejich neznalost, ale jejich odmítnutí, pro něž migrační krize slouží také jako alibi. Premiérovu hnutí se často vyčítá absence myšlenek, nějakého hodnotového systému. Právě to ale může být důležitým důvodem jeho přetrvávající popularity. Protože „tradice“, na niž Andrej Babiš a s ním i mnozí zdejší obránci národní čistoty a kultury navazují, je bezhodnotovost. Nenechat se svazovat pověrečnými představami včerejška, moralizujícími řečmi, oprostit se od toho všeho a myslet jenom na svůj okamžitý prospěch.

To je „program“, se kterým by si ještě před několika lety asi nikdo netroufl vyjít na veřejnost nebo by alespoň tyhle představy nějak zaobalil. Dnes už to není potřeba. Taky proto, že pro část lidí je přitažlivá představa toho, že nebudou omezováni ve vyjadřování svých temnějších hnutí. Poslat sirotky do háje a s radostí někomu na webu popřát smrt – přináší to nějakou rozkoš, jistě krátkodobou a zvrácenou, ale zřejmě to stačí. Bezcitnost je v takovém chápání pravdivá, realistická, možná se z ní stane ta jediná ctnost hodná širšího respektu. Všechno ostatní je jenom hra nebo „kýč“ – jak osvobozující. Jak uklidňující, umožňující setrvat nerušen ve své izolaci za monitorem, na kterém se promenují jeden strašák za druhým.