Paul Schrader asi nepatří mezi nejvýznamnější filmové tvůrce posledních desetiletí. Je to ale ten typ autora, který ani v nezdaru neztrácí přesvědčivost, alespoň v určité míře. Jeho filmografie se může zdát nevyrovnaná, opravňuje ale víru, že i v těch nejslabších chvílích o něco skutečně usiloval, snažil se k něčemu dostat (někdy třeba cestou ne zrovna pochopitelnou). Je to důležitý umělec, snad i důležitý člověk –  příklad tvůrce, který se snaží najít nějaký vlastní výraz, říct o světu a člověku to svoje, co nejpřesněji a většinou i bez velkých efektů, možná i s vědomím, že autorovy schopnosti jsou nějak limitované. Filmy, které režíroval, na festivalech moc cen nezískaly a diváci se na ně nikdy nehrnuli, teď je mu dvaasedmdesát, třeba bude za pár let zapomenutý (jako režisér, pár filmů, k nimž psal scénáře, má asi „čáku“ na věčnost). I tak je Paul Schrader hodný přinejmenším úcty, jako člověk, který nepodléhá a cosi hledá, chce najít něco opravdového. Letos měl premiéru je nový film První reformovaný (First Reformed), nejlepší Schraderův film po desetiletích, nepřišel na něj sice skoro nikdo, alespoň recenze ale byly velice pozitivní. Je to velmi pochmurný snímek, když skončil, měl jsem ale velkou radost, jako když něco důležitého dopadlo dobře.

Je jistě dost zjednodušující vykládat dílo nějakého autora přes jeho život. Ve Schraderově případě je ale těžké se tomu úplně vyhnout. Vyrůstal ve velmi striktní protestantské komunitě, poprvé byl v kině až v patnácti letech. Zároveň ale trpí muži v jeho rodině silnou rodovou zátěží – puzením k sebevraždě a dalšími obsesemi. Těžko si představit výraznější rozpor – na jedné straně požadavek jakési (často chladně pojímané) svatosti a hluboký impulz ji popřít. Jestli k úkolům umění patří vyjevovat rozpornost člověka a jeho života, byl pro něj Paul Schrader skvěle disponovaný. Po studiích teologie se stal filmovým kritikem, chráněncem Pauline Kaelové, tehdejší kritické veličiny.  Publikoval knihu o transcendentálním stylu v kinematografii, v níž porovnával postupy mistrů duchovního filmu poloviny dvacátého století – Roberta Bressona, Carla Theodora Dreyera a Jasudžira Ozua. V sedmdesátých letech přešel na druhou, tvůrčí stranu, stal se scenáristou. Zároveň totálně rozvrátil svůj osobní život, rozpadaly se mu vztahy a neměl peníze, nějakou dobu žil v autě a nebyl v kontaktu prakticky s nikým. Tehdy napsal svůj nejslavnější scénář, Martin Scorsese podle něj natočil klasického Taxikáře (1976). Schrader po letech říkal, že přesvědčivost toho filmu vycházela z toho, že autoři i hlavní představitel na tom tenkrát byli v něčem podobně jako hlavní postava filmu – osamělí, ztracení a posedlí. Když se prý Schrader při psaní scénáře zasekl, snažil se rozhýbat si mysl cvakáním pistolí u hlavy… Se Scorsesem pracoval ještě na skvělém Zuřícím býkovi (1980), Posledním pokušení Krista (1988) a Počítání mrtvých (1999). Zároveň začal i sám režírovat, především svoje scénáře, ale ne jenom. Jednou mu dokonce svěřili režii snímku, od nějž se čekalo, že by se mohl stát hitem. Kočičí lidé (1982) ale tyhle předpoklady nenaplnili, možná k tomu přispěl i tehdejší, řekněme, turbulentní Schraderův život.

V každém případě se z něho stal režisér jaksi menších filmů, často působících odtažitě a stroze, hradbu distance v nich někdy prolomí násilný čin. Jejich hrdinové jsou zhusta osamělí muži, pracující v noci, pere se v nich deprese a touha vystoupit z vlastního života, získat pro něj nějaké odůvodnění, přivést ho „domů“, ať je to kdekoli, zároveň se potýkají se značně temnými impulzy. Tahle snaha může přinést dost paradoxní výsledky. Někteří z nich si vedou deník, Schrader umí velice dobře psát a filmovat o psaní. V jeho filmech to nebývá tvorba určená k veřejné spotřebě, ale možná to vůbec nejintimnější. V deníkových záznamech se ti lidé snaží propracovat k nějaké pravdě, zaznamenat sebe, činí tak opět velmi strohým stylem, ornament jako kdyby pro ně byl rovný lži. Mezi ty osamělé psavce patří i pastor Toller (Ethan Hawke), protagonista filmu První reformovaný. Je duchovním správcem kostela, kam skoro nikdo nechodí, navštěvovaný je jako historická památka či obchod se suvenýry. Spadá pod místní „megachurch“, hojně navštěvovanou církev-firmu. Toller po nocích dost pije, taky přišel o syna a rozpadlo se mu manželství. Trpí nenaplněností a neschopností navázat vztah. Projevují se u něho různé tělesné symptomy, pravděpodobně u něj propuká vážná nemoc. Obrátí se na něj Mary (Amanda Seyfriedová), mladá žena z farnosti, které dělá starosti její manžel Michael. Je ekologický aktivista, kterého užírá představa, co se se světem v příštích desetiletích může kvůli globálnímu oteplování stát. Odmítá do takového světa přivést dítě, myslí i na sebevraždu. S Tollerem vede vážný rozhovor, který by měl pokračovat dál, stane se ale tragédie. Pastor postupně začíná vnímat svět prizmatem Michaelových představ, jeho osobní apokalypsa (nástup smrtelné choroby) splývá s apokalypsou globální, obojí vede k otázce – může mi (nám) Bůh odpustit? Osamělost, alkohol, deprese a taky touha po pravdě i jakýsi pomýlený mesianismus, to všechno jako kdyby Tollera vedlo k děsivému rozhodnutí. Může ale ještě nějakým nenápadným způsobem zasáhnout vyšší moc. Schrader to všechno zachycuje stroze, místy ve snaze dosáhnout toho transcendentálního stylu, který dokáže utkvělým pohledem na cosi zdánlivě všedního rozkrýt nějakou hlubší vrstvu ducha.

Těch pár lidí, kteří film První reformovaný viděli (nevím, jestli bude někdy dostupný v Česku), po jeho konci možná nebudou ani tolik přemýšlet o globálním oteplování, jako o svých životech. Pro určitý typ tvůrce je to ta nejvyšší meta.