Z prachu přistávací plochy někde v zapadlém koutě Kašmíru se zvedá helikoptéra. Za sebou táhne lano, na něm obrovský balík prádla nebo bůhvíčeho, k místu startu sprintuje muž, maká, co to jde, ale už to nestihne, stroj je ve vzduchu. Mýlka! Podaří se mu alespoň se chytnout toho lana, šplhá po něm, když už helikoptéra vystoupala do značně závratné výšky. Občas se nezadaří, takže hrdina jednou spadne a zůstane viset na tom balíku s prádlem, ale nevzdá se, nakonec vyleze až nahoru, pár chvaty zlikviduje pilota a vyhodí ho ven, ujme se řízení a dá se do pronásledování jiné helikoptéry, v níž unikají padouši s dálkovým odpalováním k atomové bombě, chystají se s ním provést nějakou čertovinu, myslí, že naplnění jejich ďábelského plánu už nic neohrozí. To se tedy pletou…

Zní to jako popis ne příliš neobvyklé akční sekvence v běžném akčním filmu – možná s přidanou hodnotou určité lehkosti a přesné režie. Na plátně ale pozoruhodně dopadá, nic na ní neprozrazuje, že zapadlý kout v Kašmíru, helikoptéry i ten blázen, který se za nimi honí, v nějaké míře vznikli v počítači. Tak se to dnes přece dělá, je to jednodušší a samozřejmě bezpečné. Jenomže film Mission: Impossible – Fallout se natáčel jinak. Někdo před kamerou skutečně honil helikoptéru, šplhal po laně, padal z něj a šplhal zpátky, nakonec ten stroj pilotoval, jak bylo potřeba. Podíl triků byl velmi malý. Tím někým nebyl kaskadér, ale hlavní hvězda filmu – Tom Cruise. Dokázal to i v šestapadesáti letech, jednoho by to skoro motivovalo. 

Všechny filmy série Mission: Impossible jsou si podobné (Fallout je už šestý). Ethan Hunt (Tom Cruise) a jeho kolegové ze supertajné americké jednotky IMF se dostanou do situace, v níž jde o všechno – ne jenom jim, ale i světu; nebo alespoň jeho velké části. Začíná závod s časem, v němž osud milionů je v rukou malinké hrstky. Povaha té hrozby je ale nakonec vedlejší, vždycky se něco najde. Filmy o Huntovi a jeho týmu vycházejí z televizního seriálu, který se vysílal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ve filmech z něj zůstaly pohádkové rekvizity – samovzněcující se zprávy, v nichž jednotka dostává úkoly, technologie, která umožňuje členům IMF vytvořit něčí dokonalou masku a mluvit jeho hlasem. Krom toho svět Mission: Impossible bere sám sebe docela vážně. Protože Ethan Hunt je vážná postava, žádný James Bond, který si při zachraňování světa stihne taky zablbnout a užít si nějaké to vzrůšo. Hunt se moc nesměje, je striktně monogamní (i když s manželkou už teď nežije, aby ji nevystavoval nebezpečí, a dokáže tiše strpět, že si našla někoho jiného – stejně si ale tihle dva jsou souzeni, jasná věc). Ta trocha nadhledu se do filmů občas dostává s Huntovými parťáky, případně padouchy, kteří bývají lidsky interesantnější než hlavní hvězda Mission: Impossible.

Ale o to nakonec nejde. Ani o příběh nejde. Jde o spektakulární akční čísla na atraktivních lokacích, které musí Hunt a jeho druzi v zájmu záchrany světa trochu načechrat, možná i vzhůru nohama obrátit. A miliony diváků to sledují s vědomím, že nebyli ošizeni nějakým kouzelnickým trikem, všechno, co vidí, se v nějaké míře skutečně stalo a udělal to on – Tom Cruise. Ta nejvytrvalejší filmová hvězda, která jakžtakž přežívá i v době, kdy se sám pojem filmová hvězda stává do značné míry anachronismem. Ve Falloutu se prohání na motorce Paříží za plného provozu, vyskakuje z vojenského letadla a padá k zemi v dlouhém volném pádu, honí se a šplhá po londýnských střechách, předvede ten kousek s helikoptérou… Jistě je to nějakým způsobem obdivuhodné a v klimatizovaném kině s vypnutým mozkem se na to velice dobře dívá. Všechen ten vynaložený talent a především úsilí – kameramanů, kteří při natáčení také museli provádět lecjaké kousky, koordinátora kaskadérů, jenž musel ta čísla vymyslet, přijít s plánem, jak je provést a jak je zaznamenat. A nakonec především i herce, který jako kdyby na plátně vedl svou privátní válku proti času, který už poznamenává Cruisovu chlapeckou vizáž, ale ne jeho výkonnost a usilovnost. Chodí měsíce do pilotního kurzu, udržuje se ve formě, všechno pečlivě nazkouší a pak to zvládne – tedy většinou. Loni v srpnu si při natáčení skoku z baráku na barák zlomil kotník a produkce se musela na několik měsíců zastavit (pojišťovna měla jistě radost). I to ale filmu pomáhá, je možné v tom vidět drastický důkaz toho, že se věci mají skutečně tak, že světoznámý herec při natáčení skutečně riskuje, dívá se třeba i tváří v tvář smrti. Protože při vší té důkladné přípravě a usilovnosti se vždycky může něco stát. To ale Toma Cruise nezastaví, jeho totiž nezastaví vůbec nic. Nakonec nejcharakterističtější jsou pro filmy ze série Mission: Impossible a vlastně celou hercovu filmografii scény, v nichž Ethan Hunt někam utíká. Jeden agilní uživatel internetu dokonce spočítal, že čím Cruise ve filmu běhá víc, tím víc snímek nakonec vydělá. Ten běh ale vyjadřuje postavu i jejího představitele – žádné gazelí utíkáníčko, Tom Cruise spíš maká jako šroub s očima upřenýma k unikajícímu cíli, stačí ho zahlédnout a je jasné, že nepřestane. Pádící mašina vytočená na nejvyšší obrátky.

Ten supermoderní spektákl, v jehož středu herec stojí, v něčem navazuje na dobu němého filmu. Některé jeho hvězdy před kamerou taky předváděly naprosto šílené kousky. Harold Lloyd k nim přidával image brýlatého „everymana“, nehybná tvář Bustera Keatona jako kdyby ke všem těm eskapádám přidávala melancholický komentář – co naděláš, život je absurdní. Všechny ty neuvěřitelné kousky, které Tom Cruise v Mission: Impossible – Fallout předvádí, by se asi taky daly uplatnit v grotesce, mívají její impulzivnost, zběsilou nahodilost. Tom Cruise v akci ale nemůže být směšný – božstvo se činí.  Nakonec ty scény ilustrují jediné – zase to dokázal. A jistě bude dokazovat dál, bude šplhat po mrakodrapech i v sedmdesáti a naučí se třeba pilotovat raketu, odletí s ní na Mars, cestou havaruje, ale všechno to uřídí manuálně, po přistání dá armádě Marťanů na budku, přiveze na Zemi technologie, díky nimž vývoj poskočí o tisíc let, a nakonec se – samozřejmě – zazubí a jeho chrup bude stejně bělostný jako zamlada, ten nejčistší stupeň běloby, který bez nasazených černých brýlí ohrožuje zrak přihlížejícího. Protože všechno, co Tom Cruise dělá, je podřízeno jedinému – ukázat světu, že hvězda podává výkon. A dává do toho všechno. Role Ethana Hunta je pro něj vlastně ideální, protože Ethan Hunt jako postava vlastně neexistuje, je to jen záminka, aby se něco dělo, jeho občas vzedmuté city s ním publikum asi moc prožívat nebude a nikdo to od něho ani nečeká. Existuje jenom jako možnost výkonu. Možná právě tohle Toma Cruise zrazuje tehdy, když se podílí na něčem umělecky ambicióznějším, třeba když v Andersonově Magnolii hrál vnitřně rozervaného vedoucího kurzů svádění (dostal za tu roli Oscara) nebo když si v komedii Tropická bouře střihl přisprostlého a velikášského filmového producenta. Nakonec i po těchhle figurách zůstane především vědomí podaného výkonu jejich představitele – jistota, že se dlouho připravoval a zkoušel, dal tomu všechno. Za vrstvou usilovného výkonu jako kdyby ale bylo prázdno.

„Skutečný“ Tom Cruise je už dlouho předmětem dohadů, v nichž se mísí informace, domněnky a drby. Oddaný člen sekty scientologů a snad i vysoce postavený muž v její bizarní duchovní hierarchii. Věrný druh vůdce scientologů Davida Miscavigeho, parťáka, s nímž prý sdílí i jakousi společnou řeč. Je pro sektu, jejíž vliv v Hollywoodu už je za zenitem a v posledních letech upadá, tou největší hodnotou, její tváří. A scientologové si toho cení a zároveň svůj poklad zřejmě dost důkladně střeží, Cruisův osobní život podle různých svědectví probíhá v režii a pod faktickou kontrolou církve. Vyprávění žen, které byly vybrány jako potenciální partnerky hvězdy, popisují cosi blízkého regulérnímu výběrovému řízení, jedna si ve vztahu s Cruisem připadala jak ve filmu Rosemary má děťátko. Svůj život herec zřejmě kontroluje s podobnou usilovností jako svoje výkony a může to působit dost choře, stejně jako momenty, v nichž na veřejnosti tu kontrolu trochu ztratí a začne se – jako v pověstném vystoupení v talk show Oprah Winfreyové – chovat zneklidňujícím způsobem ujetě, jako kdyby se právě se vší urputností položil do výkonu, jehož smysl je podivný, potemnělý. Prázdnota za bílým úsměvem může být docela černá. Ale pořád je tady a pořád to dokáže, i když čas je proti němu a občas je to vidět. Odhodlaný podat svůj výkon, potvrdit jím svou nadlidskost, na jejíchž okrajích ale jako kdyby probleskovalo cosi nelidského.