Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Film, ke kterému se produkční společnost Warner Bros chovala dost macešsky a on také zapadl, jeho fanoušci jsou nepočetní, ale oddaní. Věří, myslím právem, že Dominikův film bude jednou počítán mezi klasická díla tohoto století. Také díky způsobu, jímž je v něm ukázána postava mladíka, který legendu zabil, toho „zbabělce“ z titulu. Je to pomalý, lyrizující film plný zámlk, a přesto strhující příběh dvou antihrdinů vylíčených ovšem s jakousi melancholickou empatií, vypráví příběh mytický i demytizující, postava Roberta Forda ve skvělém podání Caseyho Afflecka v něm působí jakýmsi subtilním způsobem aktuálně, současně.

Jesse James (výborný Brad Pitt) je v Zabití, zjednodušeně řečeno, celebrita za zenitem. On a jeho banda jsou psanci už několik let, během nichž také zabil několik lidí, žil s rodinou inkognito ve městě, svoje eskapády prezentoval jako druh politického odporu – pokračování boje za věc Jihu jinými prostředky (napsal v té době několik článků do novin). Je obávaný a populární. Cítí ale taky, že jeho čas se chýlí, začíná z toho být paranoidní, nikomu z druhů nevěří, je chorobně podezíravý a na základě těch podezření občas také jedná, je nevypočitatelný. Ještě stále ale je charismatický, občas okouzlující – trochu zdevastovaná, ale pořád ještě  hvězda. Sekvence noční loupeže na začátku filmu je natočená impozantně a Brad Pitt v ní působí jako figura skutečně mytická, opravňující všechny ty legendy. Majestátní a surový muž.

Robert Ford je ambiciózní fanoušek. K lupičské legendě vzhlíží, ale taky by chtěl něčeho velkého dosáhnout. Tmavovlasý mladík v černém obleku, občas působí rozpačitě, je v něm také jistá vyhýbavost, možná křivost. Jessemu podkuřuje, vidí pro sebe po jeho boku slavnou budoucnost, postupně ale zjišťuje, že se ocitl v jiném příběhu, než jaký si vysnil. Jde mu v něm o život a jeho konec by navíc mohl být velice neslavný. Robert poznává, jaké to je – zabít, a je si vědom, že by také mohl velice snadno být zabit, a na strachu o život nic velkolepého není, že Jesse mu může přinést spíš smrt než slávu a Robert je ještě mladý… A když ne Jesse, tak zákon, který přitom za smrt lupiče nabízí odměnu. Zabít Jesseho je pro Roberta způsob, jak se zachránit a zároveň způsob, jak oživit svůj sen. Když mu slávu nepřinesou kousky po Jesseho boku, může se stát slavným tím, že legendu zastřelí. Zní to dost cynicky a taky to takové je. Dominik a Casey Affleck ale z Forda nedělají jednoznačně odpudivou figuru – je to taky snílek, v něčem bezradný mladík, smutná a smutek budící postava, bezradná a dychtivá, netušící, že svým jediným slavným činem také zmarní svůj život. Situaci, kdy padne onen definující výstřel, film ukazuje s tichou melancholií, je to okamžik hodný mýtu, v němž nános strachu a zloby jako by z Jesseho opadal, něco – snad i nějaká síla mimo něj – ho srovná, přivede ke schopnosti přijmout konec klidně, jít mu vstříc. On I Robert Ford šli každý klikatou cestou k tomuhle setkání, našla obraz v legendě. Režisér Andrew Dominik, kameraman Roger Deakins a další dokázali ukázat pokřivenou, krutou a i jinak rozpornou humanitu těch, kdo se stali legendárními. Lidé jsou v jejich vyprávění tak či onak slabí, obrazy, do nichž jsou zasazeni, scenerie, jimiž procházejí, jsou ale v tom filmu neochvějně krásné, prostředí v něm získá nějakou mytickou rovinu. A je to vlastně samozřejmé, protože na každém příběhu lidského pádu je také něco mytického nebo přesahujícího člověka, velikost ztracence plazícího se po podlaze chrámu.

První sestřih Zabití Jesseho Jamese měl tři hodiny, filmoví fajnšmekři občas projeví naději, že by mohl být vydán. Na studio to tehdy bylo moc, snímek se mnohokrát přestříhával, nakonec z něj prakticky vypadla závěrečná část, která popisovala Fordův život po zastřelení Jesseho, respektive z ní zůstal jakýsi letmý sestřih vrcholící elegickou montáží z Fordových posledních dní. Nakonec to ale nepůsobí jako východisko z nouze, dá se to brát jako vyjádření toho, že deset roků, jež následovaly, bylo jen dovětkem toho rozhodujícího okamžiku. Ford byl zpočátku hvězda počínajícího dobového showbyznysu, s bratrem přehrával svůj „slavný“ čin po divadlech. Lidé se od něho pak ale odvrátili, viděli v něm padoucha a zrádce. Nakonec si ho našel jiný ztroskotanec toužící po slávě, který k Fordovi upnul svou frustraci a touhu pomstít se, zastřelil ho v jeho saloonu kdesi v Coloradu. Tehdy už Robert dokázal nahlédnout svoje někdejší motivy, strach a touhu proslavit se, stát se známým. Zasmát se pitomému snu, že mu bude publikum tleskat. Smutnou ironií byl zabit na počátku zrání. Někdo tomu může říkat poetická spravedlnost, ve filmu to vypadá spíš jako poetické vyjádření nějaké smutné a nevyhnutelné nespravedlnosti. Skončil v tichu.