Komentář Ondřeje Štindla

Moc, tenisová raketa a ztracená schopnost sebekontroly

Komentář Ondřeje Štindla
Moc, tenisová raketa a ztracená schopnost sebekontroly

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tak se nám „dyškurz“ přelil do sportu, chtělo by se říct. Serena Williamsová ve finále US Open víckrát porušila pravidla, ztropila rozhodčímu scénu a byla potrestána. Označila to za projev sexismu, mužům tenistům prý podobné věci běžně procházejí, a podpořilo ji v tom nemálo publicistů a „mluvících hlav“, na její straně byly i sympatie lidí na stadionu. Mnoha jiným lidem, včetně mě, ta debata přijde v něčem absurdní. Williamsová je jistě skvělá sportovkyně, taky má historii podobného chování, její obhájci, pokud vím, nepřišli s výčtem situací, kdy by podobné výstupy jako ten její byly u mužů posuzovány blahosklonně.

Rozhodčí Ramos je pověstný tím, že nedovolí hvězdám, aby si na kurtu moc vyskakovaly, přistupuje v tom ohledu ke hráčů i hráčkám stejně, proto je taky nasazován na důležitá utkání. Vůči soupeřce a vítězce Naomi Osakové bylo chování Williamsové a části publika bezohledné a ponižující. Rozšířený narativ, který Williamsovou staví do role oběti poměrů, může zarážet už svou prostou existencí, nemluvě o tom, že na něj nemálo vlivných lidí slyší. Má to, řekl bych, dva důvody.

Ten první souvisí s ideologií intersekcionality a politikou identity, které jsou rozšířené mezi soudobou západní levicí. Veškeré situace se dají redukovat na nějaký mocenský vztah, rozhodující pro postavení jednotlivce je jeho identita – rasová a genderová –, ta taky určuje jeho postavení v „pyramidě útlaku“. Ta postavení jsou fixní, pokud někdo patří ke skupině utlačovaných, je to na celý život a nemůže se dopustit útlaku vůči někomu, který je v té pyramidě usazený výš. Pokud se tedy černošská žena – příslušnice hned nadvakrát utlačované skupiny – cítí být obětí, nepochybně jí je, zvlášť když nad ní vynese verdikt bílý muž – rozhodčí. To je ta jediná správně popsaná mocenská konstelace daného okamžiku. A pokud by někdo viděl místo osamělé a utlačované hrdinky v nepřejícím světě spíš královsky placenou hvězdu podporovanou tisícihlavým publikem, sportovní asociací a částí médií, která v daném okamžiku spíš zkoušela svou moc zneužít, než aby byla mocensky utlačovaná, může být jedině v zajetí předsudků. Velmi primitivní vnímání, jakkoliv bývá opentleno chytře se tvářícím slovníkem. A recept na vážné problémy. Pokud nějakou skupinu prohlásíme za a priori neschopnou nějakého druhu špatného jednání, je to spolehlivý recept, jak častost toho jednání v jejích řadách pronikavě zvýšit.

Ten druhý důvod je, řekl bych, širší. Má co dělat s proměnou způsobu, jímž společnost vnímá sebeovládání. V dobách počátků organizovaného sportu to byla jednoznačně ctnost, sebekontrola patřila k výbavě sportovce a její ztráta byla znamením selhání. I to se mění, pravda, sport od sportu je to jiné. Důvodů je hodně, mimo jiné i televizní přenosy na velké obrazovky ve vysokém rozlišení, které potřebují „šťávu“, drama a emoce, aktéři si jsou jistě vědomější publika, které je sleduje ve velkých detailech. Ale hlavně sebeovládání, kontrola už nejsou chápany jednoznačně jako ctnosti, někdo v nich může taky vidět projev konformity, ochotu podřídit se autoritě, je přitom správné bouřit se, neschovávat svou individualitu, své – tak unikátní a důležité – emoce za neutrální masku. Serena Williamsová hraje v časech, kdy většina jejího publika často a s gustem ztrácí sebekontrolu na sociálních sítích a považuje to za svůj nejautentičtější projev, kdy hysterák se stal respektovanou formou komunikace, kdy nejmocnější muž planety po nocích ukřivděně tweetuje sentence hodné rozčileného děcka. Chovala se odsouzeníhodně a pak se tvářila jak oběť. Není v tom sama.  

12. září 2018