Komentář Ondřeje Štindla

Co z nás bez nádražky bude?

Komentář Ondřeje Štindla
Co z nás bez nádražky bude?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po docela dlouhé pauze jsem zase podepsal petici. Je to apel za zachování hospody na dejvickém nádraží v Praze, její majitel, státní Správa železniční a dopravní cesty, chce dramaticky zvednout nájem, asi od toho očekává, že na místě nádražky vznikne nějaká onačejší a lukrativnější provozovna, než je tam teď. Může to působit jako naprostá prkotina, jistě to pro hodně lidí taky naprostá prkotina je, na poradě jsme dokonce chvilku řešili, jestli takovou lokální zprávičku vůbec publikovat. Nemůžu si ale pomoct – na domácí scéně jsem v posledních týdnech důležitější událost nezaznamenal.   

Dejvická nádražka je ten typ místa, o jakých se říká, že s v nich „zastavil čas“. Je to v něčem matoucí. Člověk se na nich ani tak nevrací o x let zpátky, jako si spíš uvědomí, že čas plyne a on je toho plynutí součástí. V Dejvické nádražce si navíc může tímhle způsobem zafilozovat a dát si k tomu sklenici piva, to se pak filozofuje ještě lépe. Vidí, že se nachází na místě, kterým už dlouho prochází život, v mnohém připomíná hospody jeho mládí, ne ale proto, že by si někdo dal práci a po bazarech hledal ty správné dobové kousky, aby je pak poskládal do stylového celku. Je to místo, které vzniklo jaksi organicky a stejným způsobem pokračuje, stalo se svědkem životů několika generací a stopy těch životů jsou v jeho zdech, dávní a pravděpodobně už zesnulí štamgasti jsou tu pořád nějakým způsobem přítomni, jsou mlčenlivými členy často hlučnějšího společenství, které se tam schází dnes. Patří k němu starousedlíci, nostalgici středního věku, náhodní cestující, mladí, kteří lační po pocitu něčeho skutečného, lidi, které tam přitahuje nízká cena piva… Je docela hezké představit si, že za pár desítek let tam z nějakých svých důvodů budou sedět úplně jiní lidé, nevědomí si radostí a trápení svých předchůdců, zároveň jich ale jakýmsi způsobem účastní. 

V Praze bývalo takových míst docela dost, rychle ale ubývají, pokrok si vyžaduje svoje a tak dále a tak podobně. Z podniků, které dřív měly nějakou atmosféru, se stávají zaměnitelná místa poznamenaná snahou být nová, přívětivá, vydesignovaná, hygienicky čistá. Žehrat na to může být taky projevem rozcitlivělosti, již přináší stárnutí. Věřím ale, že nejde jen o ni. Českou společnost trápí to, že žije jako vytržená z času, z historie – té „velké“ i množství těch malých osobních či rodinných. Než aby byli neseni tím společným proudem času, se lidé časem spíš vznášejí, neukotvení a sami. Místa jako Dejvická nádražka mohou představovat jakousi – jistě zanedbatelnou a nevýznamnou – ale přece jenom konvičku. Zbavovat se jich může někomu přinést okamžitý finanční přínos, je to ale nekulturní a vlastně i sebedestruktivní.

5. září 2018