K řadě letních povyražení na české scéně, která umožňovala konzumentům médií a uživatelům sociálních sítí přežít vlnu veder, přispěla Asociace spisovatelů svou snahou dosáhnout zrušení anoncovaného vystoupení Karla Gotta na plese u příležitosti Roku české kultury v Lipsku. Forma protestu v tomhle případě výrazně přebila jeho obsah. Text společného dopisu byl psaný mimořádně amuzickou češtinou („Vedle deficitu konzultace celé akce s námi českými autory se vymezujeme vůči této ukázkové absenci postojovosti.“), část signatářů se po jeho zveřejnění právem divila a svoje podpisy stáhla, podepsala totiž výrazně jiný text, který byl před publikací změněn. A nakonec se ukázalo, že se literáti domáhají zrušení vystoupení už dávno zrušeného, respektive nikdy závazně nedomluveného. V mnohém patafyzický charakter protestu mohl odvést pozornost od jeho předmětu. Vedla-li se v té souvislosti nějaká debata, byla hodně plochá, často redukovaná na pokřik o kádrování skoro třicet let po revoluci, snaze lidí, kteří nic nedokázali, šikanovat umělce, za nímž je velké dílo, a podobně. Připomínaná byla i jaksi humanitární dimenze toho sporu – zpěvák překonal vážnou nemoc, zaslouží, aby ho lidé nechali na pokoji – a projevili tak alespoň minimální respekt jeho věku, údělu, situaci… V něčem to bylo stejné jako vždycky, začne-li někdo spor o v širším slova smyslu odkazu Karla Gotta, následuje velké vzrušení. Jistě i proto, že zpěvák má v téhle zemi velký počet fanoušků, kteří se rádi postaví na obranu svého idolu. Ale možná je ten důvod hlubší, možná je české dohadování se o Karla Gotta prostě projevem toho, že je o čem se bavit.

Jako každá veřejně známá osobnost existuje i Karel Gott jaksi ve dvou provedeních – jako lidská bytost a veřejná persona. Ty dvě jeho osobnosti se mohou zdát v nějakém nesouladu, z čehož pak může pramenit další zmatení. Gott, alespoň podle toho, co o něm vím, je zdvořilý a ohleduplný člověk, nad druhé se zbytečně nevyvyšuje, má rád svou práci a bere ji skutečně zodpovědně, je odhodlaný dělat ji za všech okolností pokud možno co nejlíp, není známo, že by za komunistického režimu někomu aktivně škodil, občas se snad snažil i pomoci. Možná je to člověk i v něčem naivní, což může naznačovat i zaujetí, s nímž býval ochoten šířit konspirační bludy. Václav Havel ho – už jako prezident – označil za „součást české kulturní krajiny“, vyjádření docela přesné a přitom ohleduplné, způsob, jak o někom cosi říct a přitom ho neurazit. Veřejnou tváří Karla Gotta, tou personou, se ale před revolucí člověk mohl cítit až utlačován. Zpěvák byl ta největší popstar režimního showbyznysu úzce propojeného s normalizační mocí, jíž také požadovaným způsobem projevoval oddanost (nejvýrazněji známým projevem v době Anticharty). Nešlo ale jenom o to, zpěvákův hlas se zemí rozléhal naplno v časech, kdy jiné byly umlčeny komunistickou represí. Karel Gott neměl mnoho vysloveně politických písní, byl ovšem „poslem dobrých zpráv“ toho typu, jaký režim potřeboval šířit. Sám sebe nakonec ospravedlňoval kýčovitou vizí budoucí všeobecné rovnosti, lásky a harmonie, jeho představitelé se dojímali nad klidným spánkem dětí, idylkou na chalupě, zaujatou prací, štěstím, jež je potřeba střežit a chránit. Gottovy písně byly podobným způsobem šťastné, kreslily obraz nějakého iritujícího idylického světa, na člověka vyskakovaly odevšad a v kontrastu s ubíjející normalizační realitou skutečně mohly působit až utlačovatelsky. Nebyly to písně, které by mobilizovaly k účasti na prvomájovém průvodu, nebo dokonce k nenávisti vůči nepřátelům socialistického zřízení. Souzněly ale s tou shora vnucovanou idylou, v něčem byly snad i jejím autentickým vyjádřením. Nenařizovaly, jakýsi imperativ v nich ale byl – neřeš a užívej si tu radost kolem. V té době postoj žádoucí a také široce sdílený. A Gottův hlas se hodil pro to poselství – jistě silný a zdatně ovládaný, okázalý, ale taky emocionálně plochý, možná v něm tehdy nebylo víc než rozzářené odhodlání nevidět, zpívá, aby podal výkon, naplno se předvedl a vzbudil odezvu. A ta odezva nepochybně přišla, může pro něj být až nepochopitelné, že dnes někdo má drzost to všechno zpochybňovat.

Světy masové kultury a politické moci mají k sobě blízko, potřebují jeden druhého, mohou být jeden druhým i okouzleny. Usilují také o v něčem podobný cíl, dostat ty masy na svou stranu, k volebním urnám nebo do publika, dosáhnout aplausu, který se pak i nějak materializuje. Může se říct, že Karel Gott měl smůlu, že takhle koexistoval právě s československou mocí časů normalizace, kdyby se narodil jindy, bylo by všechno jinak. Kdyby... Tenhle druh v něčem povýšené shovívavosti ale nakonec Gotta a jiné umělce podobných osudů vlastně redukuje, zbavuje jich elementárních atributů svobodné vůle. Inu, komedianti, co byste od nich čekali. Vlastně je to neuctivé. Každý je schopný udělat svoje volby, v dobrém i ve zlém. Karel Gott je udělal taky. Nijak za to netrpěl, možná pár roků po revoluci nebyl úplně na výsluní, pak se ale všechno vrátilo k normálu, ta česká kulturní krajina by bez něj asi nebyla úplná, je v ní vidět, do jaké míry ji skutečně zkrášluje, je legitimní předmět debaty, připomenout, že ten silný hlas nese taky nějaké stigma, cosi reprezentuje, není perzekuce. Karel Gott jistě byl a je skutečným profesionálem, jak často zdůrazňují texty na jeho obhajobu. Zároveň výrazně napomohl tomu, aby se v téhle zemi slovo profesionalita chápalo jako označení pro jistou omezenost, neochotu vnímat svět kolem nebo to nevidění alespoň úspěšně sugerovat světu. Ani tak ne neschopnost rozlišovat, jako spíš absenci vědomí, že rozlišovat je vůbec možné a často taky žádoucí.