O současné době se někdy mluví – v souvislosti s kampaní MeToo a vůbec snahou vymyslet a kodifikovat nová pravidla kontaktu mezi muži a ženami – jako o čase návratu puritánství, nějaké jeho nové, odduchovnělé mutaci, možná i perverzi, o sexuální kontrarevoluci a podobně. Něco na tom je, ale ne nutně jenom v tom prvním plánu, restrikci sexuálního chování a sexualizovaného vyjadřování se. Nakonec každá revoluce projde jednou nějakou korekcí, může se obrátit ve svůj opak, tak proč by se to nemělo týkat i té sexuální? I ona měla svoje vítěze a poražené, neosvobodila všechny. Mohlo by se zdát, že z ní disproporčně těžili především muži, především ti mladší. Puritánství ale není jenom tohle – restrikce sexuality. Je to jakási institucionalizovaná touha po přesně definované čistotě, od jejíhož ideálu je nepřípustné se odchýlit, je to věc zdraví komunity, která by si je měla chránit i za cenu trestů.

Puritáni mají dnes špatnou pověst, to slovo se používá v pejorativním významu. Nezaslouží si to tak docela, hráli důležitou roli při osídlování Severní Ameriky, kam vyrazili za svobodou vyznání a možností začít tam budovat svoje společenství od samého začátku a po svém, nekontaminovaná hříšnou tradicí. Některé jejich postoje a učení by se v dobovém kontextu daly označit za progresivní. I na tehdejší poměry ale byli v mnoha otázkách (zdaleka ne jenom ve věcech sexu) restriktivní, působí v něčem logicky, že právě v puritánském prostředí došlo k významným a v pozdějších uměleckých dílech mnohokrát zpracovaným čarodějnickým procesům (třeba v městečku Salem).

O honech na čarodějnice se mluví i dnes, jistě, nikdo nehoří na hranici. Boj proti sexuálním přestupníkům současnosti ale nabízí nějaké analogie – způsob, jímž se obvinění šíří, a faktická bezmoc, které jsou vystaveni obvinění, jež tenhle mimosoudní mechanismus hrozí semlít. Prostá skutečnost obvinění může stačit, zbývá jen vystoupit s nějakou ritualizovanou omluvou (měla by obsahovat předepsané prvky a zároveň být upřímná) a doufat v milosrdenství. Za jistým způsobem puritánskou se ale taky dá označit snaha udržovat bezpodmínečnou čistotu v řadách stoupenců té prosazované změny. Je potřeba iniciativně projít jejich zaznamenanou osobní historii, jestli se v ní nikdy neodchýlili od striktních kritérií dneška. Jestli nikdy nezhřešili dotykem s nečistým – náznakem sexismu nebo rasismu nebo třeba ještě něčeho horšího, jestli ve všech situacích svých životů zůstávali neochvějně dokonalí.

Nutně to vede k průběžnému dočišťování vlastních řad a k absurdním situacím – jako když spisovatelku Margaret Atwoodovou, autorku slavného Příběhu služebnice, v Kanadě „vylučovali z feminismu“ jenom proto, že se zastala kolegy literáta, se kterým se podle ní jednalo neférově, poté, co byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Možná právě tahle posedlost čistotou, nutnost hledat další a další přestupníky může hnutí kolem kampaně MeToo nakonec zničit, vyjevit jeho rozpornost a potenciální nebezpečnost. I když zatím zdá se – jak ukazuje třeba i případ jeho prvního českého terče, fotografa Antonína Kratochvíla – dosahuje, čeho potřebuje.