komentář

Moderní puritánství a jeho perverze

komentář
Moderní puritánství a jeho perverze

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O současné době se někdy mluví – v souvislosti s kampaní MeToo a vůbec snahou vymyslet a kodifikovat nová pravidla kontaktu mezi muži a ženami – jako o čase návratu puritánství, nějaké jeho nové, odduchovnělé mutaci, možná i perverzi, o sexuální kontrarevoluci a podobně. Něco na tom je, ale ne nutně jenom v tom prvním plánu, restrikci sexuálního chování a sexualizovaného vyjadřování se. Nakonec každá revoluce projde jednou nějakou korekcí, může se obrátit ve svůj opak, tak proč by se to nemělo týkat i té sexuální? I ona měla svoje vítěze a poražené, neosvobodila všechny. Mohlo by se zdát, že z ní disproporčně těžili především muži, především ti mladší. Puritánství ale není jenom tohle – restrikce sexuality. Je to jakási institucionalizovaná touha po přesně definované čistotě, od jejíhož ideálu je nepřípustné se odchýlit, je to věc zdraví komunity, která by si je měla chránit i za cenu trestů.

Puritáni mají dnes špatnou pověst, to slovo se používá v pejorativním významu. Nezaslouží si to tak docela, hráli důležitou roli při osídlování Severní Ameriky, kam vyrazili za svobodou vyznání a možností začít tam budovat svoje společenství od samého začátku a po svém, nekontaminovaná hříšnou tradicí. Některé jejich postoje a učení by se v dobovém kontextu daly označit za progresivní. I na tehdejší poměry ale byli v mnoha otázkách (zdaleka ne jenom ve věcech sexu) restriktivní, působí v něčem logicky, že právě v puritánském prostředí došlo k významným a v pozdějších uměleckých dílech mnohokrát zpracovaným čarodějnickým procesům (třeba v městečku Salem).

O honech na čarodějnice se mluví i dnes, jistě, nikdo nehoří na hranici. Boj proti sexuálním přestupníkům současnosti ale nabízí nějaké analogie – způsob, jímž se obvinění šíří, a faktická bezmoc, které jsou vystaveni obvinění, jež tenhle mimosoudní mechanismus hrozí semlít. Prostá skutečnost obvinění může stačit, zbývá jen vystoupit s nějakou ritualizovanou omluvou (měla by obsahovat předepsané prvky a zároveň být upřímná) a doufat v milosrdenství. Za jistým způsobem puritánskou se ale taky dá označit snaha udržovat bezpodmínečnou čistotu v řadách stoupenců té prosazované změny. Je potřeba iniciativně projít jejich zaznamenanou osobní historii, jestli se v ní nikdy neodchýlili od striktních kritérií dneška. Jestli nikdy nezhřešili dotykem s nečistým – náznakem sexismu nebo rasismu nebo třeba ještě něčeho horšího, jestli ve všech situacích svých životů zůstávali neochvějně dokonalí.

Nutně to vede k průběžnému dočišťování vlastních řad a k absurdním situacím – jako když spisovatelku Margaret Atwoodovou, autorku slavného Příběhu služebnice, v Kanadě „vylučovali z feminismu“ jenom proto, že se zastala kolegy literáta, se kterým se podle ní jednalo neférově, poté, co byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Možná právě tahle posedlost čistotou, nutnost hledat další a další přestupníky může hnutí kolem kampaně MeToo nakonec zničit, vyjevit jeho rozpornost a potenciální nebezpečnost. I když zatím zdá se – jak ukazuje třeba i případ jeho prvního českého terče, fotografa Antonína Kratochvíla – dosahuje, čeho potřebuje.