Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
V době, kdy ve Strakově akademii zrovna probíhala tisková konference, na níž vládní činitelé dost dramatickým způsobem líčili možný běh věcí příštích, nepřítomný premiér Andrej Babiš svoje fanoušky vyzýval, ať se podívají na nový vládní účet na sociální síti TikTok.
Kdyby Ústavní soud stížnost uznal za oprávněnou, tratila by na tom nejsilnější politická formace, v současné době to je hnutí ANO premiéra Babiše. A prezident má na jeho setrvání u moci zájem, má na Babiše „vsazeno“.
Svět hraného filmu a televize má oproti skutečným událostem fázové zpoždění, nějakou dobu trvá, než proměněnou realitu zpracuje. Platí to i pro současné aktivistické vzepětí v západním světě, k němuž se většina Hollywoodu a většina jeho institucí hlásí. Na plátnech (jsou-li kde otevřená nějaká kina) se naplno rozjela kampaň MeToo, zatímco v ulicích a pokrokových médiích už v nějaké míře vyklidila pole prosazování soudobého pojetí antirasismu. K tomu „revolučnímu kvasu“ patří nejenom nová témata, ale i deklarovaná vůle po institucionální změně – novým normám chování, novému personálnímu složení institucí, firem a taky štábů.
Čím dál častěji se mluví o psychologických dopadech pandemie, člověk je může pozorovat na sobě, ledacos se taky doslechne, vidí, jak se někteří lidé v jeho okolí třeba mění.
Ve Spojených státech se ujal úřadu nový prezident, čtenáři si nepochybně povšimli. Inaugurace je pokaždé velmi fotogenická událost, tentokrát byl ovšem ten nejvýraznější obraz poněkud nečekaný – nikoli extravagantní róba Lady Gaga, ani ladná gesta mladé básnířky Amandy Gormanové a jásavé barvy jejího outfitu. Masového sdílení se dočkala fotografie osmdesátiletého senátora a neúspěšného prezidentského kandidáta Bernieho Sanderse, starý muž sedí trochu skrčený na židli, oblečen je velmi dědečkovsky a nijak zvlášť slavnostně – palčáky, zapnutá teplá bunda.
Skoro dvouhodinový dokumentární film o zkorumpovanosti ruského prezidenta Vladimira Putina, který se spolupracovníky připravil a komentářem opatřil opoziční lídr Alexej Navalnyj, na internetu vidělo 86 milionů lidí.
Existuje vrstva diváků, kteří si rádi zarelaxují při sledování seriálu, který s pozvolnou důkladností ukazuje zbytečnost a marnost lidského pinožení v džungli života, kde nakonec je každý sežrán, ti úspěšnější mají předtím příležitost sežrat někoho jiného. Právě takoví by mohli ocenit mezinárodní (většinově italský) seriál Nula nula nula. Osud jeho postav je neodvratný a uniformní – čeká je smrt.
Může to znít jako hnidopišské slovíčkaření, ale ta nekompatibilita jazyků, jimiž se americká debata vede, musí mít za důsledek jenom další růst vzájemného nepochopení.
To, že někdo je nejmocnější člověk na světě, ještě neznamená, že není možné zavřít mu pusu. Přesvědčil se o tom dosluhující americký prezident Donald Trump. Po vpádu jeho příznivců do Kapitolu několik sociálních sítí oznámilo, že trvale zrušilo Trumpovy účty. Mocná firma Amazon zároveň přestala hostovat síť Parler, která nemoderovala statusy uživatelů.
Atmosféra na sítích je trochu vzrušenější, doba je taky přece jenom vykloubenější, než bývá v kraji zvykem. A v jiných krajích třeba ještě víc – v Americe by o tom mohli vyprávět. Názorů na to, co se tam právě děje, je plný internet. Zhusta jsou formulovány velice exaltovaně, dramatičnost chvíle si to zjevně žádá.
Jeden z protestů proti uzavírání veřejného života kvůli pandemii se konal v sobotu v Jinačovicích u Brna před domem, kde bydlí ministr zdravotnictví Jan Blatný.
Krátce předtím, než tuzemští uživatelé sociálních sítí napřeli své zraky k washingtonskému Kapitolu, předmětem místy vzrušených debat se stala jedna domácí kauza. Týkala se datového specialisty a vůbec influencera, nebo jak to říct, Petra Ludwiga, v české virtuální sféře postavy velice známé. Stala se totiž strašná věc. Pan Ludwig udělal na Facebooku hloupý vtip, jehož zásadním nedostatkem byla… absence vtipu. Chápu, sama skutečnost, že někdo na síti nevtipně vtipkuje, musela uživatelské masy dlouhodobě a hluboce rozrušit, je to taková – vojenským slangem řečeno – „mimořádka“, situace hodná spuštění poplachových sirén a zvýšení stavu bojové pohotovosti.
Americký film Assassination Nation není ani moc dobrý, ani moc zábavný. V jistém smyslu je ale pozoruhodný. Scenárista a režisér Sam Levinson – mimo jiné autor (pře)ceněného seriálu Euforie – se v něm pokusil zachytit nějaký hyperbolický, satiricky zkreslený obraz doby, té nejžhavější současnosti, jak se říká. A podařilo se mu to – jenomže jinak, než zřejmě zamýšlel. Ve filmu velmi polopatisticky a krvavě „tepe nešvary“, jejichž je jeho dílo velmi výmluvným příkladem.
Rozhodnutí velkých internetových firem udělit permanentní zákaz končícímu americkému prezidentu Donaldu Trumpovi vyprovokovalo – nijak překvapivě – velké množství reakcí.
Vpád na Kapitol je jistě jedna z nejdůkladněji obrazově dokumentovaných historických událostí – na mnoha a mnoha videích natočených v řadách útočícího davu je vidět několik vztyčených rukou, každá drží mobil zaznamenávající okolní dění, objektivy se také často obracely na tváře svých majitelů. „Jsme uvnitř! Jsme uvnitř! Derrick Evans je v Kapitolu,“ křičí člen zákonodárného sboru státu Západní Virginie na videu, které sám postoval na sociální sítě.
Premiér Andrej Babiš poskytl rozhovor pro sobotní vydání deníku Právo. Komentoval v něm i postup vlastního kabinetu proti pandemii, vyslovil se v tom ohledu (sebe)kriticky. Zároveň ale zdůraznil, že je těžké předvídat vývoj epidemie a chování lidí.
Koncem roku se on-line rozdávaly Evropské filmové ceny, za nejlepší evropské filmové dílo akademici označili dánský snímek Chlast režiséra Thomase Vinterberga, naprázdno kvůli tomu vyšel rovněž hojně nominovaný polský film Corpus Christi Jana Komasy. K oběma snímkům, které se v uvolněnějších časech promítaly ve zdejších kinech, má význam se vracet – nejenom proto, že byly akademií vyzdviženy. Mají také cosi společného
Péefka. Děcka. Stromečky. Zvířátka. Přání. Koncem roku to tak (nejenom) na sociálních sítích chodí, ten loňský nebyl výjimkou, jakkoli byl průběh svátků i příchodu nového roku ze známých důvodů méně družný a klidnější. K tomu svátečnímu spojení přispěl taky prezident Miloš Zeman svým vánočním poselstvím, obvyklým způsobem se v něm pokusil naložit opozici, médiím a dalším rozvratným živlům.
Obrazy řádění davu ve washingtonském Kapitolu se vpálily do paměti mnoha a mnoha lidí, ještě absurdnějšími a děsivějšími se stávaly proto, že lidi na nich jednali motivovaní dosluhujícím americkým prezidentem.
Začátek nového roku je čas, kdy je zvykem zahledět se do budoucnosti, nacházet v tom důvod k naději či obavám, trochu si zaspekulovat.
Konec roku je ve světě filmu čas premiér prestižních projektů – i proto, aby se nevytratily z paměti členů akademií a porot, jež budou začátkem roku příštího rozhodovat o laureátech nejrůznějších cen. Ta letošní sezona je ze známých důvodů výrazně ochuzená, nikoli ale o „oscarový film“ z Netflixu, streamovací služba drží svou přednedávnem založenou tradici uvádění ambiciózních snímků uznávaných režisérů, díky nimž se může prezentovat jako víc než obchodník se zábavou určenou k rychlé spotřebě.
A pak přišel včerejší den, Silvestr 2020. Ne snad úplně tichý, ale výrazně tišší. A jednomu se zastesklo – ne snad po zvuku hromadně odpalovaných dělbuchů a skřípání střepů pod botami. Ale po té radosti – projevované třeba pitomě a přiopile.
V posledním čísle roku 2020 by se slušelo ohlédnout se za rokem 2020 a bilancovat, až se z hlavy zakouří. Přehánět to nehodlám, konsenzus dnes existuje ve velice málo věcech, ale na tom, že ten rok byl strašný, se shodnou prakticky všichni. Někdy mám až trochu obavu, jestli ta superlativně negativní hodnocení nejsou důsledkem jisté omezenosti imaginace hodnotících. No nic.
Padouchem pro jedny a pro další zas hrdinou se na konci roku stal americký středoškolák Jimmy Galligan.
Nastal čas sváteční, pro jednou by tak jeden mohl na toto místo napsat něco jiného než více či méně pronikavé odůvodnění, proč svět míří do horoucích pekel a nedá se s tím moc dělat.
Kanadský dokumentární film Vzestup Jordana Petersona, který je možné vidět na internetovém vysílání České televize, je pozoruhodný především jako artefakt „kulturní války“, zaujme především rozporem mezi velice zdrženlivou povahou toho díla a prudkými reakcemi, jež v době uvedení vzbudilo. Některá kina za oceánem ho odmítala promítat, jinde se projekce rušily kvůli ohlášeným protestům.
Včera zemřel Svatopluk Karásek, evangelický farář, někdejší disident, politický vězeň a undergroundový písničkář, kterého StB donutila k emigraci.
Kdo svoje děti nesleduje, otevírá, posiluje možnost, že se přihodí něco zlého, čemu nebude schopný zabránit...
Na to, aby byl film nějakým způsobem důležitý, nemusí být dobrý ani nemusí nic pronikavého nebo podstatného říkat. Někdy stačí, když to za něj udělají kritické reakce, které nakonec mohou téma filmu osvětlit docela výrazně a třeba taky bezděčně. Něco podobného se přihodilo po uvedení filmu Hillbilly Elegy, adaptace stejnojmenné autobiografické knihy J. D. Vance (v Česku vyšla pod názvem Americká elegie).
Nejprobíranějšími osobnostmi byli aspoň v mé bublině pánové Jószef Szájer, maďarský europoslanec za vládní stranu FIDESZ, a Mikuláš Minář. První z nich kvůli tomu, že byl v Bruselu přistižen na homosexuálních orgiích, přesněji řečeno při ne úplně zdařilém pokusu o útěk z nich. Policie proti nim zasahovala kvůli porušení pravidel sociálního kontaktu v době pandemie, k němuž – dle dostupných zpráv soudě – vskutku došlo, jinak by to pro účastníky taky bylo dost smutné a jejich večer by se dal považovat za zmarněný.
