Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
S jistým pobouřeným uspokojením zaznamenala česká – zvlášť ta o fotbal se zajímající – veřejnost brutální vraždu, k níž došlo o víkendu ve skotském Glasgow. Pětatřicetiletý Polák Kamil Charyszyn byl zavražděn nedaleko svého domova, zaútočila na něj čtveřice lidí, jeden z nich ho podřezal mačetou (policie už údajného pachatele obvinila). Podle výpovědi jednoho svědka mohla být motivem zločinu fanouškovská rivalita.
V Česku existuje v mezích možností slušná veřejnoprávní televize, část české veřejnosti a především její elity k ní ale mají neurotický vztah.
O drobné vytržení z nekončícího proudu tabulek a interpretací epidemické situace se postarala britská královská rodina – přispěchat na pomoc ve chvíli, kdy je nouze nejvyšší, má tak nějak ve zvyku. Díky ní mohli uživatelé pro změnu řešit něco nového, spěšně se proto rozřadili do bitevních šiků a jali se válčit, někdo za královnu, jiní za strašným příkořím vystavenou vévodkyni Meghan.
Americký film Jako v bavlnce (I Care a Lot) je příklad díla, které mohlo (a snad i mělo) být o hodně zajímavější, než je. Zapadá mezi společenskokritické, satirické filmy, v nichž se míchají žánry (podobný je v tom ohledu třeba snímek Nadějná mladá žena), v něčem ale staví soudobé kinematografické konvence na hlavu. Jeho hlavní postavou je ambiciózní žena, která se snaží prosadit v mužském světě, žije v lesbickém vztahu a i v jiných ohledech naplňuje typus soudobé kladné hrdinky.
Místopředsedkyně pirátské strany Olga Richterová tento týden emotivně vypovídala o urážkách a výhrůžkách, které se na ni sesypaly poté, co se o ní na Facebooku šířilo vylhané tvrzení.
Nedělní zprávy se Andreji Babišovi a jeho marketingovému týmu musely číst dost těžko. Podle průzkumu společnosti Kantar pro Českou televizi by volby s velkým náskokem vyhrála koalice Pirátů a STAN, ANO na ni ztrácí deset procent. I v partajním žebříčku jsou Piráti první. Jistě – je to jeden průzkum. Náznaků toho, že dlouhodobá dominance ANO v české politice se schyluje ke konci, se ale poslední dobou objevuje víc, kritici Babišova hnutí nad tím pochopitelně jásají.
Zlaté glóby a především jejich organizátor – značně pofiderní Hollywoodská asociace zahraničních korespondentů (HFPA) – nemají zrovna skvělou pověst. Letos se jim sice vytýkal především obligátní nedostatek diverzity, dlouhodobě ale způsob jejich fungování budí spíš podezření ze „staré dobré“ korupce. V historii ceny včetně té nedávné se dají najít příklady velice suspektních nominací. Letošní ceremonie navíc probíhala on-line, což se neobešlo bez menších i větších trapasů, čísla sledovanosti byla katastrofální.
Lockdownová nouze naučí leckoho lecčemu. Třeba mě naučila ocenit ten nejtradičnější internetový žánr – legrační videa se zvířátky. Třeba to s francouzským buldočkem, kterému chce panička ostříhat drápky. Nepřekonatelné. Strhující. A přitom má jenom deset vteřin! A kolik se toho do nich vešlo! Chci se na něj dívat pořád! Jiní uživatelé mají jiné zájmy, nic proti tomu. Hodně populární se koncem minulého týdne staly zenové koány ministra zdravotnictví Jana Blatného („Je to něco, co se nějakým způsobem děje“).
Nejnovější rozepře uvnitř britské královské rodiny je ideální „substrát“ pro nekončící debatu – v médiích, na sociálních sítích, hospodách (byly-li by nějaké otevřené). Je tam všechno – údajný rasismus, otázky mentálního zdraví, rodinná dysfunkce, střet mezi modernou a tradicí, Británií a Amerikou a bůhvíco dalšího. To vše navíc dokořeněno značnou dávkou bulvárního „rajcu“.
V něčem může být aktuální i Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Odehrává se v jakési konzumentsky orientované totalitě, kde jsou veškeré knihy páleny, protože představují potenciální hrozbu pro otupělý klid, v němž lidé mají žít.
Zemřel katolický kněz František Lízna, v téhle zemi nebylo mnoho takových lidí. V různých médiích a na sociálních sítích je možné si přečíst různé osobní vzpomínky na něj, v některých může být znát až dotek mystéria – třeba ve vyprávění spisovatele Pavla Kosatíka zveřejněném na Facebooku.
Má se za to, že žánrovým filmům a seriálům pomáhá, když v závěru připraví pro diváka nějaký veliký zvrat. Nemyslím tím obvyklý zvrat ve smyslu vrah je někdo jiný, než jsme si mysleli, jde o něco jiného, než jsme si mysleli. Ale ten skutečně veliký zvrat, kdy se divák po konfrontaci s ním vzmůže jen na bezmocné a udivené WTF.
Pandemické uzavírky lidi naučily ledačemu – třeba využívání streamovacích služeb, především Netflixu. V době vynucené nečinnosti doma lidem nabídly zabíjet čas mnoha a mnoha hodinami audiovizuální zábavy. Jejich zrychlený nástup, kombinovaný s uzavřením kin, může působit jako revoluční událost, která důkladně změní svět filmu a televize, způsob, jakým se audiovizuální díla k lidem dostávají, i obchod s nimi. Bude ta změna skutečně tak zásadní?
Životy uživatelů v čase tvrdší uzavírky asi nejsou zrovna pestré, ten můj taky ne. V mé bublině těch posledních pár dnů působí, jako kdyby desítky a desítky lidí potřebovaly snížit tlak v kotli a šly na věc přes jakési upouštění páry v naději, že pak „bude líp“. Výsledkem jsou dlouhé řady statusů vyjadřujících některé z několika málo dělení: lockdown je absurdní, lockdown je málo tvrdý, lockdown je příliš tvrdý, Česko se rozpadá a nezaslouží si to, Česko se rozpadá a zaslouží si to (plus možná ještě pár dalších).
„Nikdy se pravděpodobně nedozvíme, co se 4. srpna 1992 stalo,“ píše se v rozsudku soudce Wilka, který v roce 1993 rozhodl o svěření dětí (dvou adoptovaných a biologického) herečky Mii Farrowové a režiséra Woodyho Allena do výhradní péče matky. Onoho dne měl Woody Allen pohlavně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan. V důsledku obvinění a obnoveného zájmu o něj souvisejícího s hnutím MeToo se vnímání dřív ikonického umělce změnilo, především v jeho vlasti.
Český stát se propadl do chaosu, rozkládá se, selhal. Podobná vyjádření čte dnes člověk často a na mnoha místech včetně těchto stránek (také jsem pár vět v tom smyslu sesumíroval). Jinými se také dění v posledních měsících ani nedá popsat. Jako kdyby se společnost drobila na skupinky nesené proudem řeky na ledových krách, navzájem na sebe cosi pokřikovaly, neschopné ale moc ovlivnit, kam je ten proud nese, a snad k tomu i netečné.
Minulý čtvrtek večer jsem strávil podobně, jako strávím tento čtvrtek večer. Koukal jsem v televizi na přímý přenos utkání Slavie Praha s anglickým Leicesterem, momentálně třetím týmem Premier League. Jako... šlo to. Člověk poslední dobou nemá moc příležitostí vidět nějakou tuzemskou entitu počínat si důstojně v mezinárodním srovnání, třeba i v situaci, kdy protivník by podle různých objektivních měřítek měl mít utkání snadno v kapse.
Chápu, rodiče, pro něž je vzdělávání jejich potomků či potomka velký životní projekt, nepochybně berou školní výpadek vážněji. Jenomže právě ti rodiče, kteří cítí potřebu svým dětem život důkladně zorganizovat, se v čase pandemie mohou stát podstatnou součástí problému.
Může za to recenzentka Los Angeles Times Katie Walshová. Kdyby nepublikovala ostře odmítavou (především z ideologických důvodů) recenzi filmu Sama Levinsona Assassination Nation, nevznikl by film téhož režiséra Malcolm a Marie vůbec, nebo by byl výrazně jiný. Jedním z nejvýraznějších témat nového filmu ceněného (či spíš přeceňovaného, snad až protežovaného) režiséra je totiž vztah umělce a kritika, to nejhorší z recenzentské obce pak ve snímku reprezentuje „ta bílá ženská z Los Angeles Times“.
Rozdělení politiky na pravici a levici přestává dávat smysl, sdělují mnohé expertní hlavy. A člověk s nimi někdy má sklon souhlasit, v některých západních zemích se strany tradiční pravice začínají opírat o chudší, módním žargonem řečeno marginalizované voliče, zatímco progresivní levice, soustředěná na identitářskou politiku, nachází podporu ve velkém byznysu a vůbec vrstvách ekonomických a kulturních elit.
Dění v Česku v době pandemie, především koncem roku 2020 a začátkem roku 2021 (a možná i dále), se jednou bude studovat jako příklad úpadku státu, jeho selhání na úrovni komunikace, koncepce, organizace...
Příběhy, které si o sobě vyprávíme, utvářejí náš svět, přinejmenším proto, že skutky, jež konáme, jsou jimi ovlivněny, ty příběhy nás formují, mění. Záleží na nich bez ohledu na jejich faktickou správnost, pravdivost. Také umožňují člověku vidět sama sebe jako aktéra čehosi velkého a někam směřujícího, něčeho, co přesahuje horizont jeho existence. Příběhu pokroku, spásy, sestupu a pádu. Něčeho, co se vyjevuje ve velkých okamžicích dějinných přelomů a zkoušek, třeba i katastrof.
Neúspěchem skončil druhý pokus o impeachment bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, v Senátu sice získal většinu, nikoliv ale potřebnou dvoutřetinovou. Ve prospěch impeachmentu hlasovalo kromě všech padesáti demokratů také sedm republikánských senátorů. Část z těch, kdo skončivšího prezidenta podpořili, tak jistě učinila z přesvědčení, že to, co bylo před zákonodárci ve věci Trumpova chování v době vpádu na Kapitol a před ním doloženo, nenaplňuje definici podněcování ke vzpouře.
V osmasedmdesáti letech zemřel Larry Flynt, mimo jiné vydavatel pověstného pornomagazínu Hustler a také značně kontroverzní postava amerického veřejného života posledních dekád minulého století. V Česku známější než v jiných zemích našich končin a také vnímaný jako významnější. Sehrál zprostředkovaně docela důležitou úlohu ve zdejší veřejné debatě a dá se na něm dobře ilustrovat, jak moc se vnímání otázek svobody projevu na Západě za poslední čtvrtstoletí posunulo.
Každý den má Twitter hlavní postavu. Úkol je nestát se jí, učí jedno často opakované moudro virtuálního světa. Ale někdy se prostě nezadaří. Hlavní postavou – nejenom na Twitteru – se minulý týden stala barmská cvičitelka aerobiku Khing Hnin Wai. Bezděčně se jí totiž podařilo velice bizarním způsobem zachytit historický okamžik. Natáčela se při cvičení na video, zatímco za ní projížděla kolona aut zatknout prezidenta a premiérku. Její video je ale víc než jenom dokument důležitého dějinného okamžiku v historii jedné země na jihovýchodě Asie.
Ve vyjádřeních českých veřejných činitelů začal převládat značně zachmuřený tón. Ministr zdravotnictví Jan Blatný minulý čtvrtek dramaticky vystoupil v Chebu, svou promluvu sice začal osobním vyznáním, že jako lékař se nikdy nevzdává. Jeho nejistá dikce a i to, že svou promluvu četl z papíru, ale navozovaly dojem, že o svém odhodlání potřebuje přesvědčit nejenom publikum, ale především sebe.
Velkou pozornost před časem vzbudilo rozhodnutí školské rady v San Franciscu, která chtěla přejmenovat čtyřicet škol, protože svými názvy připomínaly osobnosti sporných kvality, jež se v životě dopustily různých hanebných činů. Na seznamu postav nehodných být tímto způsobem připomenuty se ocitli třeba George Washington nebo Abraham Lincoln. Kdekdo se tomu právem podivil.
Několik měsíců života v izolaci má pro společnost i jednotlivce spoustu různě závažných následků, k těm méně toxickým patří i rozšíření jakési koronavirové nostalgie. Projevují ji lidé různých věkových skupin, ras i pohlaví, častěji ti, kdo žijí ve městech, zvlášť těch větších. Patří k ní stýskání si po dnech a večerech strávených na místech, kde se sešlo hodně lidí – v hospodách, na koncertech, v divadlech atd.
Vyjadřovat zděšení nad excesy pokrokářské části amerických elit patří mezi oblíbené volnočasové aktivity konzervativněji laděných Čechů.
V době, kdy ve Strakově akademii zrovna probíhala tisková konference, na níž vládní činitelé dost dramatickým způsobem líčili možný běh věcí příštích, nepřítomný premiér Andrej Babiš svoje fanoušky vyzýval, ať se podívají na nový vládní účet na sociální síti TikTok.
