Velkou pozornost před časem vzbudilo rozhodnutí školské rady v San Franciscu, která chtěla přejmenovat čtyřicet škol, protože svými názvy připomínaly osobnosti sporných kvality, jež se v životě dopustily různých hanebných činů. Na seznamu postav nehodných být tímto způsobem připomenuty se ocitli třeba George Washington nebo Abraham Lincoln. Kdekdo se tomu právem podivil.

Časopis The New Yorker teď publikoval rozhovor, který jeho redaktor Isaac Chotiner vedl s předsedkyní rady Gabrielou Lopezovou. A je to velmi potěšující čtení, ta dáma se v něm velice snaživě znemožňuje, na novinářovy otázky odpovídá změtí podivně formulovaných a často si protiřečících vět. Chotiner se během rozhovoru projevuje neemotivně, z formulací jeho otázek je znát maximálně údiv, ve vedení rozhovoru je ale velice důsledný.

Lopezové poskytuje prostor, aby se veřejně znemožnila, a zpovídaná ho z plných sil využívá. Dá se říct, že se Chotiner chová jako dobrý novinář, žurnalistika má sice – a často právem – cynickou pověst, je to ale i svým způsobem optimistická profese, nebo spíš byla. V těch svých lepších momentech se dokázala spolehnout na to, že čtenář třeba dokáže rozpoznat naprostou hloupost sám, když ji vidí, nepotřebuje k tomu být doveden kupícími se hodnotícími adjektivy a emocionální dikcí.

Důvěra v média celosvětově klesá, někdo to vysvětluje tím, že se – alespoň na Západě – vzdálila svému publiku, vnucují mu ideologii velkoměstských elit, manipulují, vymývají mozky a tak dále a tak podobně. Krajní variantou téhle kritiky je přesvědčení, že média plánovitě spolupracují na realizaci nějakého temného plánu (kdo poznal jejich chaotickou povahu, může v tom vidět značné přecenění sdělovacích prostředků). A jistě na takové kritice může být dost pravdy, třeba vývoj na americké scéně tradičních médií je skutečně hrozivý.

Ta ideologizace, přecitlivělost a puzení lidi soudit a postihovat se ale dá vnímat také jako výraz přibližování se k publiku. Ne ve smyslu ideologickém, ale stylem práce. Tradiční média mohou být právem kritizovaná za takovou či onakou ideologickou předpojatost. Ale i texty předpojatého člověka může mít smysl číst, když ten člověk dodržuje určitá pravidla.

Mezi zásadní problém současných médií patří to, že se mnohdy chovají stejně jako jejich čtenáři, kteří si rádi vášnivě podebatují o zprávách, z nichž četli jejich titulek, kdejakou prkotinu popisují jako závažný morální problém. Jejich metodou je často jakési mechanické manichejství, rychle v příběhu rozdělí role dobrých a zlých, nad zlými se pobouří a zůstanou u toho. V éře sociálních sítí se každý může stát médiem, nebo si tak aspoň připadat. Pokud si ta tradiční média chtějí udržet smysl, je potřeba, aby se přestala chovat jako všichni ostatní.