KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Na úmyslu nezáleží? Lidé z NYT si to myslí

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Na úmyslu nezáleží? Lidé z NYT si to myslí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vyjadřovat zděšení nad excesy pokrokářské části amerických elit patří mezi oblíbené volnočasové aktivity konzervativněji laděných Čechů. Lidem z opačného politického tábora to může připadat absurdní, Česku rozhodně akutně nehrozí nějaký „diktát politické korektnosti“ a projevovat zrovna v současné době pohoršení nad úrovní americké veřejné debaty a v anglosaském světě rozšířenou „cancel culture“ se může zdát jako symptom neopodstatněného panikářství nebo hodně zvláštně seřazených priorit.

Jako člověk, který dění za oceánem docela intenzivně sleduje a řeší, se pokusím na jednom čerstvém příkladu vysvětlit, v čem to pro někoho nepochopitelné znepokojení spočívá. Že nemusí pramenit z umanutého rozpitvávání nevýznamných detailů, bizarních excesů, které nutně musejí provázet každý velký společenský projekt – v tomto případě snahu nově definovat a nějakým způsobem kodifikovat (formálně či neformálně) postavení a žádoucí způsob komunikace mezi lidmi různých ras, pohlaví, genderů a tak dále. Ale z obavy, že bere za své pojetí individuálních práv, jež až doposud bylo v základu západní demokracie, a že se v deklarovaném zájmu ochrany takových či onakých menšin útočí na principy, jejichž smyslem také je ochrana slabších proti mocenské zvůli.

V deníku The New York Times se zas bouří část zaměstnanců, důvodem je, že vedení redakce nedostatečně potrestalo redaktora Dona McNeila, reportérskou hvězdu se specializací na zdravotnictví. Prasklo na něj, že před dvěma roky použil před studenty obávané „slovo na N“. Stalo se to předloni během zájezdu do Peru – deník pořádá placené akce toho typu pro studenty ve společnosti nějakého reportéra a zabývají se během cesty nějakým tématem. V případě výletu s Donem McNeilem to bylo zdravotnictví, jeho systémy a společenské souvislosti. Několik účastníků si po návratu stěžovalo na McNeilovo údajné necitlivé vyjadřování. Vedení redakce, které na dodržování norem korektnosti převelice dbá, ho potrestalo, ale nevyhodilo. Došlo k závěru, že se při debatě o rasistickém vyjadřování choval velice neuváženě, jeho úmysly ale nebyly nenávistné či zlovolné.

Části zaměstnanců to přišlo málo, obrátilo se na vedení s peticí (signatářů bylo cca 150), v níž konstatovali, že se se cítí být McNeilovým chováním „zneváženi“ a odpovědností firmy je „brát tuto zkušenost vážně“. McNeilovy úmysly jsou v tomhle kontextu „irelevantní“, zaměstnanci připomínají, že jim na firemním antirasistickém školení bylo vysvětleno, že při posuzování něčích slov či činů záleží „jedině na tom, jak se oběť cítí“.

Jde to tak, jedno z dogmat, jimiž by podle velmi vlivné části dnešních západních pokrokářů mělo být posuzováno lidské chování, zní: Na úmyslu nezáleží. Razí je třeba Robin D'Angelová, autorka systému antirasistických školení, který je ve Státech přijímaný velkým množstvím firem a institucí, a další. Jenomže západní právní systém a vůbec posuzování lidského chování je založeno na víře v to, že na úmyslu záleží. Proto společnost jinak pohlíží na člověka, který plánovitě zavraždil dva lidi, než na toho, kdo usnul za volantem a způsobil tak havárii, při níž dva lidé zemřeli.

Přijetí představy, že na úmyslu nezáleží, by byla revoluční změna, rozhodně ale nesměřující k posílení lidské svobody a autonomie. Mimo jiné by upevnila „tyranii pocitů“. Pokud záleží jenom na tom, jak se „oběť cítí“, není třeba jakékoliv vyšetřování a dokazování čehokoliv. Existence pocitu je důkazem, že k provinění došlo, i viny označeného pachatele. A zase. Až dosud západní společnosti byly založeny na opačném přesvědčení. Lidé, kteří razí teze typu „na úmyslu nezáleží“, „svoboda projevu je nástroj udržení nadvlády bílých“, „rozhodující jsou pocity“, tak činí (nebo se tak aspoň tváří) v zájmu ochrany lidí tak či onak marginalizovaných a utiskovaných. Jenomže ty zásady, které by v jejich údajném zájmu měly být odstraněny, primárně chrání především ty, koho ohrožuje mocenská zvůle nebo jsou se svými postoji v menšině a stejně je chtějí svobodně vyjádřit. Tedy lidi v nějakém smyslu marginalizované, nenadané mocí.

Vnímají-li se třeba signatáři petice v New York Times jako revolucionáři, jsou vojáky revoluce ve prospěch mocných. A jejich neschopnost představit si, že by se ty zásady, na jejichž odstranění horlivě pracují, mohly hodit třeba i jim, až jim bude v životě těžko, je projevem absence myšlení, imaginace. A může to mít i sociální rozměr. O současném nástupu tzv. woke ideologie v americkém společenském životě se někdy píše jako o generačním boji uvnitř americké vyšší třídy. Pro chudého příslušníka menšiny, který touží po tom, aby jeho děti dosáhly dobrého vzdělání, asi nebude nejdůležitější, po kom se jmenuje škola, jež to vzdělání má poskytnout, a čí socha před ní stojí. Zájezd, k jehož účastníkům měl Don McNeil neuváženě mluvit, stál pět tisíc dolarů na osobu. Podobně i zaměstnance The New York Times je jistě možné přiřadit k elitě. Jedním z klíčových slov soudobého progresivního diskursu jsou termíny „privilegium“ a „privilegovaný“. Když někdo vede boj za práva odstrkovaných tím, že prosazuje změny, jež právě ty odstrkované mohou vážně ohrozit, může za tím být selhávající imaginace člověka, který automaticky předpokládá, že mu ta jeho privilegia vydrží, a žádnou ochranu proto potřebovat nebude.

 

5. února 2021