Nejnovější rozepře uvnitř britské královské rodiny je ideální „substrát“ pro nekončící debatu – v médiích, na sociálních sítích, hospodách (byly-li by nějaké otevřené). Je tam všechno – údajný rasismus, otázky mentálního zdraví, rodinná dysfunkce, střet mezi modernou a tradicí, Británií a Amerikou a bůhvíco dalšího. To vše navíc dokořeněno značnou dávkou bulvárního „rajcu“.

A především: nikdo se nikdy nedozví, co se přesně mezi vévodkyní Meghan a zbytkem královské rodiny odehrálo, kdo si vymýšlí a v čem. Umožňuje to vynechat únavnou a otravnou fázi sběru fakt, nebo aspoň předstírání, že k ní došlo, a místo toho se rovnou rozřadit na značky a pustit se do boje. Protože v době „cancel culture“ je přece nejdůležitější důvěra ve slova těch správných lidí, a kdo by se kromě ní dožadoval nějakých faktů, projevuje nedostatek důvěry, a tudíž selhává. Když ta správná osobnost něco říká, je pomýlené, až zločinné vyjadřovat nějaké pochybnosti, naznačovat alternativy. Je potřeba jediné – věřit a víru projevovat. V tomhle konkrétním případě víru v Meghan. A vskutku se to děje, vidět stoupenkyně progresivní socialistické levice při obhajobě vévodkyně proti obviněním z šikanování služebnictva je skutečně silný zážitek.

To rozřazování dohadujícího se publika do „týmu celebrity“ a „týmu Windsoři“ probíhá nejenom na základě věku nebo politického přesvědčení. Důležitou roli v něm hraje vztah k tzv. expresivnímu individualismu, který je podle některých autorů základním principem dnešního Západu. A jakkoliv mají celebrity i Windsoři hodně společného (třeba bohatství), ve vztahu k tomu „expresivnímu individualismu“ představují naprosté protipóly. Meghan Marklová je ztělesněním kultury, kde mluvit o svých prožitcích a citech je právo a snad i povinnost, je vrcholným vyjádřením člověka, je potřeba sdílet – a čím větší je publikum, tím větší je naplnění, nebo by být mělo. Smysl královské rodiny, její síla spočívají také v tom, že se nevyjadřují, nesdílejí, city neprojevují. Oprah Winfreyová ten pověstný rozhovor zahájila výzvou k Meghan, ať vypoví „svou pravdu“, když – jak ve výborném článku pro server Unherd připomíná Giles Fraser – se vévodkyně zeptala, jak si myslí, že bude královská rodina reagovat na to, že Meghan řekla „svou pravdu“. Jenomže ve světě tradice, jejž Windsorové reprezentují, něco jako „moje pravda“ neexistuje nebo je naprosto bezvýznamná.

Ve světě týmu celebrit, v němž se pohybuje většina obyvatel dnešního Západu, je naopak ta moje, tvoje pravda všechno. Pravda pocitů, prožitků a afektů, které nepotřebují být ničím podpírány, samy sobě jsou nejlepším a plně dostačujícím odůvodněním, nesnesou pochybnost a pouhá jejich existence je opravňuje vyžadovat pro sebe bezpodmínečný respekt. Ta „moje pravda“ je docela krutá královna, ale jestli pod její vládou chce někdo žít, těžko mu bránit. Přiznávám ale, že já necítím touhu být jejím poddaným, a uchovávám si naději, že v tomhle ohledu bude dál existovat možnost volby.