Jeden by až zíral, jaký zájem začala poslední dobou budit… literatura. Nebo přesněji otázky literárního provozu. V Americe přestávají být dostupné některé z dosud velmi populárních dětských knih Dr. Seusse, důvodem je prý jejich nevhodnost, snad i rasismus. V Nizozemsku zase nakladatelství Meulenhoff uznalo kritiku několika aktivistek, podle nichž není vhodné, aby báseň The Hill We Climb mladé černošské autorky Amandy Gormanové překládala literátka bílé pleti.

O tom všem se debatuje v mnoha zemích, včetně těch, jichž se diskutované dění netýká (např. v Česku). Mám pro to docela pochopení a reakce lidí, kteří jsou podobnými aférkami znepokojeni, chápu a ve značné míře s nimi souzním. Taky mě děsí ta retrospektivní čistka v umění, kterou někteří probuzení aktivisté mnohdy s úspěchem prosazují, zbabělost institucí, jejichž nejčastější reakcí bývá, bohužel, zbabělý úprk, i intelektuální mělkost a absurdita argumentů, jimiž jsou podobné ultimativní požadavky podepřeny. Ty jsou chatrné z mnoha důvodů, mimo jiné taky kvůli tomu, že jsou projevem vskutku odbržděného „prezentismu“, tedy přesvědčení, že přítomný okamžik a jeho hodnoty jsou měřítkem všeho minulého.

Pokud se ale někdo chce téhle ideologické vlně postavit, účinně jí čelit, nestačí zapáleně opakovat na sociálních sítích momentálně populární floskule. Nejúčinnější obrana je jiná. Číst. A nepíšu to s pocitem morální převahy člověka, který má „načteno“, zas tak moc nemám. Ale jestli má někdo skutečně vážnou starost o kulturní dědictví Západu, o to, že probíhající kulturní revolta může něco podstatného zničit, nic jiného než číst mu nezbývá. Protože nakonec je jedno, jestli velká díla minulosti, která svou hloubkou a mistrovstvím usvědčují představy dnešních prezentistů z naivity (v tom lepším případě), zahynou proto, že je někdo vyřadí z knihoven, nebo proto, že v těch knihovnách zůstanou, ale nebudou čtena.

Udržovat se ve stavu libého pobouření nad výstřelky a stylem současné progresivní levice, děsit se jejího obrazoboreckého zápalu nemusí být k ničemu, pokud to není podepřeno ochotou to dědictví, nad jehož možnou ztrátou rádi na sítích pláčeme, taky udržovat. Velmi oblíbená jsou v současné veřejné debatě přirovnání dneška ke slavným dystopiím minulých dob, vskutku ledacos dnes je označováno za „orwellovské“ – a někdy taky skutečně je.

V něčem ale může být aktuální i Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Ne jenom z toho zjevného důvodu – odehrává se v jakési konzumentsky orientované totalitě, kde jsou veškeré knihy páleny, protože představují potenciální hrozbu pro otupělý klid, v němž lidé mají žít. Ale taky kvůli vyústění té prózy, v níž úkol zachránit svět padne na lidi, kteří z té dystopické civilizace utekli a naučili se zpaměti klasická literární díla, aby byla uchována aspoň tak. Nikdo nikomu nebrání v tom, aby se někým takovým (jistě ne v doslovném slova smyslu) stal. Tak proč toho nevyužít.