V Česku existuje v mezích možností slušná veřejnoprávní televize, část české veřejnosti a především její elity k ní ale mají neurotický vztah. Jako kdyby ani po jednadvaceti letech neskončila televizní krize ze sklonku roku 2000, potřebovala by být nějak dohrána a definitivním způsobem rozhodnuta, nakonec i v dnešních sporech o ČT se výrazně angažují protagonisté tehdejších událostí (např. Miloš Zeman a Jana Bobošíková).

Ledacos nasvědčuje tomu, že se chystá další kolo boje o veřejnoprávní stanici, blíží se volba nových členů Rady České televize a z předvýběru kandidátů, provedeného sněmovním volebním výborem, se zdá, že v ní posílí už dnes většinový tábor ostrých kritiků ČT, kteří si připravují půdu pro odvolání ředitele Petra Dvořáka. Jeho politickou základnou jsou poslanci ANO, SPD, KSČM a jistě i Trikolóry. Jestli si někdo myslí, že s tímhle „materiálem“ bude v České televizi možné provést nějaké důsažné pozitivní změny, projevuje vskutku udivující naivitu, nebo jí spíš maskuje cynismus.

Česká televize by samozřejmě mohla být lepší, v současné atmosféře, kdy politikum se ve vztahu k ČT stává prakticky ze všeho, je ale nějaká graduální proměna vlastně nemožná. Současná většina v radě ve vztahu k televizi jedná naprosto účelově, s ochotou vetknout si do praporu jakoukoliv prkotinu. Šikovat se za touto silou – pokud člověk nesdílí její politické cíle, třeba udržení současné vládní většiny, případně s přidáním Okamurovy SPD – je iracionální, ostatně škodolibá touha vidět ty správné lidi trpět je právě a jenom iracionální.

Důležitou roli v současném dění kolem ČT pravděpodobně hrají podzimní volby, je ale otázka, jestli by je nějaká větší změna ve veřejnoprávní televizi mohla výrazněji ovlivnit. Televize nějakou moc má, není to ale magická schopnost vymývání mozků, kterou jí někteří kritici přisuzují. Stačí připomenout, kolik soustavných kritiků veřejnoprávní stanice ve volbách uspělo bez ohledu na tu zákeřnou kampaň, již proti nim podle nich ČT vedla.

Pokus o televizní převrat by spíš mohl mít nějaké mobilizační účinky na stoupence opozice, nepředpokládám, že by stranám vládního tábora a SPD přivedl více voličů – navíc za relativně krátkou dobu. Dost možná to tuší i Andrej Babiš, pro nějž by bylo ideální, kdyby v ČT nastaly podobné poměry jako v Českém rozhlase. Je docela možné, že i politici, kteří dříve mluvili o nutnosti zestátnit ČT, teď v duchu zařazují zpátečku, když s překvapením zjišťují, že vláda, jíž by ČT fakticky chtěli podřídit, by nemusela být jejich, nebo aspoň jim nakloněná. Nedá se vyloučit, že blížící se bitva o Českou televizi bude vlastně z hlediska dosažení nějakých praktických cílů pro všechny spíš zbytečná, nanejvýš přinese nějakým velice ambiciózním anebo mstivým lidem nějakou satisfakci a veřejnoprávní médium může na dlouhou dobu poškodit.