Pandemie představuje pro západní svět srážku s realitou

Naše velká koronavirová vyprávění

Pandemie představuje pro západní svět srážku s realitou
Naše velká koronavirová vyprávění

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Příběhy, které si o sobě vyprávíme, utvářejí náš svět, přinejmenším proto, že skutky, jež konáme, jsou jimi ovlivněny, ty příběhy nás formují, mění. Záleží na nich bez ohledu na jejich faktickou správnost, pravdivost. Také umožňují člověku vidět sama sebe jako aktéra čehosi velkého a někam směřujícího, něčeho, co přesahuje horizont jeho existence. Příběhu pokroku, spásy, sestupu a pádu. Něčeho, co se vyjevuje ve velkých okamžicích dějinných přelomů a zkoušek, třeba i katastrof. Dnešní Zápaďané s těmi „velkými dějinami“ většinou nemají rozsáhlou osobní zkušenost.

Pandemie koronaviru je pro mnoho z nich tou první skutečně vážnou. „Dnešní padesátníci (autorova generace) přišli na svět sice za dosti nepříjemného režimu, navíc čerstvě po ruské okupaci, ale to se jich v dětském věku moc netýkalo a v mládí se režim docela zajímavě a nekrvavě hroutil. Revoluci ’89 zažili jako happening a pak ‚skončily dějiny‘, jak napsal Fukuyama. (...) Copak dějiny nechaly někoho jen tak v klidu zestárnout? No, nenechaly. Tak buďme asi vděčni, že se zatím projevují jen touhle prkotinou,“ napsal pro Echo24 kolega Jiří Peňás. A jistě – ve srovnání s těmi velkými historickými kalamitami, jimž byli vystaveni třeba prarodiče těch dnešních padesátníků, může probíhající pandemie působit jako katastrofa výrazně menšího řádu. Ale když je imunita organismu – třeba i společenského – oslabená, může pro něj mít fatální následky i krize, kterou by organismus „trénovanější“ zvládl.

Krajně neuspokojivý protivník

Ta velká vyprávění mohou imunitu společenského organismu posilovat, jsou-li ve velké míře sdílená. A mohou také dodávat potřebný další rozměr té všední existenci člověka, jejímu třeba obyčejnému, možná i nudnému příběhu. Dodávají mu širší smysl, dělají z něj možná nevýznamnou, ale přece jenom součást velké story, která je světodějná a vůbec ne nudná. Dnešní pandemie se ale jako materiál pro takové velké vyprávění nemusí moc hodit. Virus je jako protivník, padouch ve veliké story, krajně neuspokojivý. Není možné na něj uplatňovat morální kritéria, není tudíž zlý a nedá se ani za takového označit, nemá ani nějaký svůj ďábelský plán – prostě se netečně množí. Skutečně velká story ale potřebuje antagonistu nadaného nějakými morálními atributy, vědomím – člověka, skupinu lidí, ďábla. V našich „koronavirových vyprávěních“ proto nákaza, nemoc hrají roli nějakého rámce. Skutečný protivník je jiný – vláda a její neschopnost, expertní třída, bezohlední lidé, kteří nerespektují omezení, „ovce“, jež omezení respektují, a naplňují tak úkol zadaný tím vrcholným zlosynem – neviditelnými mocnými, kteří celou tuhle kalamitu využívají, nebo ji dokonce spustili, aby dosáhli totální kontroly nad ovládanou masou. Samozřejmě ta vyprávění se navzájem často vylučují, mohou být až nesmiřitelná, spor se v nich nevede jenom o to, jak se věci mají, jak nejlépe zvládnout pandemii a podobně (nemám teď na mysli spory mezi experty, ale mezi tzv. obyčejnými lidmi). Také se v nich dohadujeme o to, kdo jsme jako jednotlivci. Pro člověka může být snadné připustit, že se mýlil v pohledu na nějakou otázku oboru, kterému moc nerozumí. Jinak to ale je, vede-li se spor zprostředkovaně o identitu, kterou si vybral nebo ji pro sebe i vytvořil. V jejich podtextu bývá otázka typu: Jsem osamocený hlas rozumu v oceánu šílenství, nebo hloupý důvěřivec, který si zas nechal něco nakukat? V takovém sporu se jednomu nemusí chtít uznávat omyl. Skutečnost ty hádky jednou rozsoudí, za pár roků bude zjevné, kdo se letos mýlil a kdo měl pravdu.

Jsme ve válce

Politici (včetně třeba Andreje Babiše) v mobilizujících vystoupeních rádi používají válečnickou řeč – s koronavirem „jsme ve válce“. A jistě je nemálo lidí, jejichž zkušenost z pandemie se válečnému prožitku blíží – zdravotníci na exponovaných odděleních, nemocní s vážným průběhem a další. Válka je situace, jejíž zvládnutí vyžaduje oběti. Slovo oběť má v češtině dva významy, obětí se stane člověk, kterému se něco zlého přihodí, oběť je ale také akt, někdo je obětován ve prospěch celku, a obětuje-li se ten někdo z vlastního rozhodnutí, dosáhne v západní tradici jakéhosi vrcholu lidství. V centru západní tradice je přece příběh člověka i Boha, který se obětoval. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ V posledních desetiletích ale místo dříve vyhrazené pro sebeobětující se hrdiny zaujímají oběti v tom prvním slova smyslu – lidé, kteří se stali obětí křivd nebo útlaku, skutečných či domnělých, status oběti může být v něčem povyšující, a proto také žádoucí, může pak dojít k jevu, který sarkastičtí komentátoři popisují jako „olympiádu útlaku“. Ovšemže má pandemie mnoho obětí, lidí, kteří zemřeli nebo ponesou zdravotní následky, lidí, kteří přišli o obživu. A obhájci jedné či druhé skupiny obětí (zdravotních a ekonomických) jsou ve veřejném prostoru slyšet velice hlasitě a někdy se až může zdát, že jsou ty dvě skupiny stavěny proti sobě. Výzvy k sebeobětování zaznívají nanejvýš implicitně, jaksi mezi řádky (musíme otevřít život, někdo tedy bude muset zemřít, nebo naopak musíme zastavit šíření viru, někdo tedy bude muset přijít o živobytí – společnost nikdy nepřináší oběti jako celek, nejsou rozloženy rovnoměrně), a nezdá se ani, že by se společnosti v tomhle čase chtělo příběhy o obětavých hrdinech poslouchat.

Pandemie, velká životní zkouška pro generace, „válka“, kterou musejí vybojovat lidé uvyklí žít v míru, je v něčem protikladná těm velkým katastrofám minulosti, které od základu měnily životy lidí, rozbily řád jejich existence, který vystřídala děsivá nepředvídatelnost. Pro velkou část lidí – těch zdravých a bezprostředně existenčně neohrožených – znamená především nudu, izolaci. Nic, co bychom z předkoronavirových časů neznali, tyhle dva velice rozšířené rysy soudobého života jen ještě zesílily. Nuda – aspoň určitého typu, ta roztěkaná, nic nenacházející – je ale nebezpečná destruktivní síla. Věděl to i Francis Fukuyama, jehož slavnému textu (nebo jeho titulu) o konci historie se dnes můžeme smát jako příkladu velké a sebevědomé neprozíravosti. „Konec historie bude velmi smutná doba. (...) Snad právě tato vyhlídka na staletí nudy po konci historie může dějinám posloužit, aby se nastartovaly znovu.“ Dějiny – velké dějiny s jejich katastrofami, krveprolitími a také velkými činy a výkony – se znuděnému člověku mohou zdát jako lákavá alternativa pohodlného života, v němž absentuje nějaký skutečný zápas a taky nárok a horizont. Kultura, která je narcistní a „performativní“, touží po smyslu a dramatickém zápasu o něj, často reaguje tak, že si ten zápas jaksi inscenuje. Dělá drama z čehokoli, co se zrovna namane, a každý jeden člověk, uživatel se může v duchu postavit do centra toho fiktivního dějinného střetu, utéct z nudné reality k dramatické fikci.

Věk nudy

„Náš věk se s radostí sune od krize ke krizi. Některé z nich jsou dokonce reálné. (...) Proč se v tom apokalyptickém tónu začali všichni cítit tak pohodlně? Jeden z možných závěrů je, že pro mnoho lidí je současnost věkem nudy,“ napsal loni v září známý britský konzervativní publicista Douglas Murray. Znuděný a izolovaný člověk je jistě náchylnější stát se součástí davu vláčeného od afektu k afektu. Je ve „válce“, která od něho požaduje, aby se snažil nějak zabít nikoli nepřítele, ale čas, který je potřeba aspoň nějak zaplnit, a není moc čím kromě televize (zisky streamovacích služeb v čase pandemie také dramaticky rostou), reálný svět se pro něj výrazně zmenšil, ten virtuální je ale dostupný stále stejně, tak se do něj ponoří ještě víc. Najde v něm ty smysl přinášející zápasy, vytvoří tam pro sebe roli, protože každý tam také (především) hraje, vymyslí si pro sebe nějakou fikci a začne v ní velmi zaujatě účinkovat.

Začátek roku v Americe přinesl dvě události (z morálního hlediska jistě nesouměřitelné), v nichž jako by se virtuální fikce a dramata ve skutečném světě začaly nějak materializovat. Vpád na Kapitol, během něhož si rozhořčený dav jaksi hrál na revoluci. Nedlouho po ní přišla inaugurace nového prezidenta, jež jako by byla oslavou toho, že americká demokracie přežila tento strašlivý útok. Americká literární kritička a spisovatelka Lauren Oylerová (politicky spíš nalevo), která právě publikovala prózu Falešné účty, v níž zpracovává také téma on-line života, napsala o svých dojmech z inaugurace Josepha Bidena (jistě ho volila). Vnímá paralelu mezi inaugurační slavností a světem konspiračních teorií: „Každý se chce na té fikci podílet. A každý tak trochu ví, že není pravdivá, ale hodně chce něčím zaplnit svůj čas.“ Pandemie pro západní svět představuje velkou srážku s realitou, netečnou silou přírody, která nedbá o průzkumy veřejného mínění a počty lajků na sociálních sítích. Zároveň uvrhla mnoho lidí a ve značné míře i společnost do stavu, kdy nesmyslné a mizerně vymyšlené i napsané fikce virtuálního světa se do skutečnosti tlačí a snaží se ji vytěsňovat. Na příbězích, které si vyprávíme, záleží. Mohou a mají nás vést skutečným světem. Nikoli ale odvést z něj člověka pryč, pobídnout ho k přesunu do nějaké špatné story. Samozřejmě to jde, lidé i společnosti to čas od času dělají. A dopadá to tedy naprosto skvěle.

18. února 2021